Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Červinky, insolvenčního správce dlužnice - Vladimíra Šalandová, zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, sídlem Adámkova třída 149, Hlinsko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2024 č. j. 29 ICdo 60/2024-93, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2024 č. j. 73 ICm 920/2023, 102 VSPH 744/2023-76 (KSPH 81 INS 174/2023) a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2023 č. j. 73 ICm 920/2023-55 (KSPH 81 INS 174/2023), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a právnické osoby Česká kancelář pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a "paralelní články" Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel je insolvenčním správcem dlužnice Vladimíry Šalandové. Vedlejší účastnice přihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení dlužnice. Právní důvod pohledávky spočívá v příspěvku vlastníka či provozovatele motorového vozidla, jež bylo provozováno dlužnicí bez zákonného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, do garančního fondu [ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla)].
3. Stěžovatel jako insolvenční správce pohledávku popřel co do pořadí, jelikož zastával právní názor, že spadá pod výjimku v insolvenčním zákoně a je vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení. Odkázal přitom na § 170 písm. d) insolvenčního zákona, podle kterého se neuspokojují "mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku". Za takovou mimosmluvní sankci, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, stěžovatel považoval i příspěvek do garančního fondu.
4. Vedlejší účastnice podala žalobu na určení pravosti pohledávky. Krajský soud v Praze žalobě vyhověl. Příspěvek do garančního fondu nelze považovat za mimosmluvní sankci ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona, jelikož neplní primárně sankční funkci, ale směřuje k zajištění dostatečných prostředků pro výplatu náhrad škod způsobených nepojištěnými vlastníky nebo provozovateli motorových vozidel.
5. Vrchní soud v Praze se ztotožnil se závěry krajského soudu a jeho rozsudek potvrdil. Proti tomu stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť napadený rozsudek vrchního soudu je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2024 sen. zn. 29 ICdo 72/2024 (vydaném v incidenčním sporu vedeném mezi týmiž účastníky v insolvenčním řízení jiného dlužníka).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti kritizuje obecné soudy za strohost jejich argumentace. Jejich rozhodnutí založila další výjimku, kterou insolvenční zákon nezná. Jde o nepřípustný výklad podústavního práva, který podle stěžovatele hraničí se soudcovskou normotvorbou. Obecné soudy porušily zásadu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. Stěžovatel závěrem podrobuje výklad obecných soudů testu proporcionality.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s výkladem podústavního práva. Konkrétně se stěžovatel neztotožňuje s tím, že obecné soudy nepodřadily příspěvek do garančního fondu pod výjimku ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Ovšem výklad podústavního práva náleží obecným soudům, v čele s Nejvyšším soudem. Ten judikaturu sjednotil rozsudkem uvedeným v bodě 5 shora. Pokud na tento rozsudek Nejvyšší soud jen stručně odkázal, plně to odpovídá povaze jeho usnesení [k ústavnímu pohledu na usnesení dovolacího soudu, které odmítá dovolání pro nepřípustnost, srov. zejm. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), body 31 násl.].
9. Ústavní soud v nedávném usnesení, kterým jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu uvedenému v bodě 5 shora, vysvětlil, proč tam podaný výklad není výkladem neústavním. Nejvyšší soud v onom rozsudku podal podrobný výklad insolvenčního zákona. Zdůraznil, že určujícím kritériem "mimosmluvních sankcí" ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona je jejich základní účel směřující k potrestání dlužníkova protiprávního jednání (viz body 28 a 29 rozsudku Nejvyššího soudu).
Proto Nejvyšší soud zkoumal účel příspěvku do garančního fondu a dovodil, že účelem příspěvku je jednak zajištění dostatečných prostředků pro výplaty zákonem stanovených plnění z garančního fondu, jednak vyrovnání postavení osob povinných uzavřít pojištění odpovědnosti. I když má příspěvek rovněž motivační funkci k plnění zákonné povinnosti uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti, nejde o hlavní důvod pro zavedení příspěvku. Základním účelem příspěvku není potrestání protiprávního jednání dlužníka (blíže viz body 30 až 39 tamtéž).
Na těchto úvahách není nic neústavního (více k tomu usnesení ze dne 20. 5. 2025 sp. zn. I. ÚS 526/2025
).
10. Jelikož se výklad krajského soudu a vrchního soudu shoduje s tím, který podal v odkazovaném rozsudku Nejvyšší soud, lze považovat i námitky stěžovatele směřující proti rozsudkům soudů nižšího stupně za zjevně neopodstatněné.
11. Stěžovatelova práva tedy porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu