IV.ÚS 538/26 ze dne 25. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou, sídlem Pod Bruskou 136/6, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2025 č. j. 3 Tdo 962/2025-3996, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2025 č. j. 9 To 55/2025-3929 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. listopadu 2024 č. j. 14 T 26/2021-3889, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-západ rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stěžovatel a jeho sestra byli jako spolupachatelé uznáni vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu stěžovatel lstí vylákal od poškozených (v té době tchán a tchýně stěžovatele) podpisy na dvou směnkách, každá znějící na částku 500 000 Kč. Jedna ze směnek měla zajišťovat půjčku od sestry stěžovatele, která však poškozeným půjčku nikdy neposkytla.
Sestra stěžovatele poté na společnost STREIN - FINANCIAL s.r.o. tuto směnku postoupila, za což dne 12. 1. 2018 obdržela na svůj bankovní účet částku 380 000 Kč. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu 24 měsíců a k peněžitému trestu ve výši 200 000 Kč; sestře stěžovatele byl uložen trest odnětí svobody na 12 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu 18 měsíců a peněžitý trest ve výši 30 000 Kč. Poškození byli podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem vyhověl odvoláním stěžovatele a jeho sestry toliko co do výroků o trestech, v těchto výrocích rozsudek okresního soudu zrušil a nově uložil stěžovateli trest odnětí svobody na 1 rok podmíněně odložený na zkušební dobu 2 let a jeho sestře trest odnětí svobody na 1 rok podmíněně odložený na zkušební dobu 1 roku; výroky o vině a o náhradě škody zůstaly beze změny. Krajský soud se v zásadě ztotožnil s právními i skutkovými závěry okresního soudu, ovšem dospěl k závěru, že ukládání peněžitých trestů stěžovateli a jeho sestře není efektivní, neboť - zjednodušeně řečeno - jejich majetkové poměry takovým trestům neodpovídají. 4.
Dovolání stěžovatele i jeho sestry Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v zákoně. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelé žádnou z deklarovaných dovolacích námitek obsahově nenaplnili, neboť namísto poukazu na konkrétní pochybení nižších soudů při aplikaci norem trestního zákoníku se uchýlili k paušálnímu odmítnutí ustálených skutkových zjištění a k prosazování vlastní verze hodnocení důkazů; takový postup přitom podmínkám dovolacího řízení neodpovídá.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že skutkové závěry soudů nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování, neboť vycházejí z výpovědí poškozených, kteří v průběhu řízení koordinovaně svá tvrzení měnili. Dále namítá, že soudy nižších stupňů v rozporu s pokynem obsaženým v předchozím kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. 3 Tdo 1039/2023 nedostatečně vymezily, jaké konkrétní jednání kladené stěžovateli za vinu bylo prokázáno a kdy bylo spácháno. Důkazy jsou vzájemně rozporné.
S těmito vedenými námitkami se Nejvyšší soud nevypořádal. Poukazuje na to, že jeho jednání se stalo před více než dvaceti lety a rovněž před dvaceti lety skončilo a je třeba se zabývat otázkou možného promlčení. Dále namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by to byl on, kdo zprostředkoval předání jedné ze směnek obchodní společnosti, která se specializuje na vymáhání pohledávek; tato společnost byla řízena osobou, kterou znal jak stěžovatel, tak jeho sestra. K porušení práv stěžovatele došlo také proto, že v daném případě nebyl dodržen princip subsidiarity trestní represe; samotné - byť třeba excesivní - vyplnění směnky nemůže být trestným činem.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitky, se kterými se ovšem obecné soudy náležitě vypořádaly. Již v předchozích fázích řízení Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 1039/2023 vysvětlil, že získání podpisu na směnku v roce 2005 představovalo pouze přípravu, a trestný čin podvodu byl dokonán až v roce 2017, kdy byla směnka postoupena a projevily se škodlivé následky jednání stěžovatele a jeho sestry. Teprve od tohoto okamžiku se počítá počátek promlčecí lhůty, což znamená, že stíhání zahájené v roce 2020 není promlčeno. 8.
V napadených rozhodnutích soudy na základě provedeného dokazování uzavřely, že právě stěžovatel zprostředkoval kontakt mezi jeho sestrou a společností zabývající se vymáháním pohledávek. Argument stěžovatele, že přetrvávají rozpory v důkazech a výpovědi poškozených jsou nevěrohodné, neobstojí. Obecné soudy vysvětlily, k jakým skutkovým závěrům dospěly na základě provedených důkazů. Rovněž vysvětlily, proč považovaly za nevěrohodná tvrzení stěžovatele a jeho sestry namísto výpovědí poškozených. Okresní soud se zabýval hodnocením důkazů rovněž s ohledem na konkrétní okolnosti této věci, tedy v situaci, kdy byla mezi tehdejšími příbuznými ve spěchu vyhotovena dokumentace a při níž byly podepsány i směnky, přičemž se zároveň řešilo majetkové vypořádání stěžovatele a dcery poškozených (zejména odst. 27 až 34 odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu).
Na tyto pasáže odkázal pak krajský soud i Nejvyšší soud. Vysvětlení obecných soudů jsou bez logických trhlin a z ústavního hlediska dostatečná.
9. V daném kontextu není případná námitka stěžovatele o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe z důvodu, že vyplnění směnky, byť excesivní, nemůže být trestným činem, jde pouze o jednání, které má soukromoprávní základ. Jak vyplývá z v této věci dříve vydaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1039/2023, trestný čin, jehož se stěžovatel a jeho sestra vůči poškozeným dopustili, byl dokonán uplatněním směnky a nikoliv již o mnoho let dříve samotným excesivním vyplněním směnky, jejíhož podpisu stěžovatel docílil lstí. Z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že stěžovatel i jeho sestra takto jednali, aby zlepšili svoji finanční situaci a k tomu využili právě rodinných vztahů. Nejde tedy o pouhé excesivní vyplnění směnky, jak se snaží Ústavnímu soudu předestřít stěžovatel, a nemůže tak ani jít o neústavní hypertrofii trestní represe.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu