Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Vašáka, zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou Ph.D., advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2016 č. j. 21 Cdo 4184/2016-366, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2016 č. j. 29 Co 374/2015-339, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. října 2015 č. j. 12 C 393/2008-302 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012 č. j. 21 Cdo 1520/2011-97, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení a Global Payments Europe, s. r. o., se sídlem V Olšinách 626/80, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 19. 5. 2016 č. j. 29 Co 374/2015-339 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil. Odvolací soud doplnil odůvodnění soudu prvního stupně v tom směru, že připomněl, že pro rozhodnutí v předmětném sporu není podstatné, zda žalovaný pro upřesnění svých motivů k rozhodnutí o organizační změně upřesňoval či doplňoval důvody, které ho vedly k rozhodnutí o organizační změně.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 12. 2016 č. j. 21 Cdo 4184/2016-366 odmítl dovolání podle ustanovení § 214c odst. 1 věta první o. s. ř., neboť dovolání žalobce neobsahovalo údaje o tom, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a dále v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., takže v dovolacím řízení nebylo možné pro tyto vady pokračovat. Stěžovatel ústavní stížností napadá rovněž předchozí zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.2012 č. j. 21 Cdo 1520/2011-97.
Z usnesení dovolacího soudu prý není pro stěžovatele zřejmé, jak se tento soud vypořádal s jeho námitkou, že se oba soudy nižších stupňů nezabývaly výše uvedeným závazným právním názorem dovolacího soudu. Napadené usnesení dovolacího soudu proto stěžovatel považuje za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Dovolací soud podle názoru stěžovatele v dovolacím řízení postupoval "svévolně", pokud jeho dřívějšímu dovolání vyhověl, a další dovolání, v podstatě shodného obsahu, odmítl pro nepřípustnost.
Odvolací soud se údajně svým právním názorem, uvedeným v rozsudku na str. 6, ve druhém odstavci shora, od výše uvedeného právního názoru dovolacího soudu i v dalším řízení odchýlil. Jestliže dovolací soud svým odmítavým usnesením fakticky tento "odchylný" právní názor odvolacího soudu akceptoval, měl prý postupovat v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy se při svém rozhodování "zabývaly problematikou, kterou stěžovatel řešit nežádal, a naopak nevěnovaly pozornost argumentaci stěžovatele".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda napadenými rozhodnutími (a řízením, která jim předcházela) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě opakující se polemikou se závěry obecných soudů. Stěžovatelova skutková tvrzení a z nich vyvozený právní názor, předložený dovolacímu soudu již ve stěžovatelově dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. 29 Co 94/2013-171 a následně v dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 5. 2016 č. j. 29 Co 374/2015-339, byly obecnými soudy v průběhu řízení vyvráceny.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - mimo jiné - dovolává porušení čl. 36 Listiny, tedy práva na soudní a jinou právní ochranu. Podle přesvědčení Ústavního soudu se obecné soudy v projednávané věci případem dostatečným způsobem zabývaly a vypořádaly se všemi v řízení navrhovanými důkazy a řádně zjistily skutkový stav věci, přičemž respektovaly právní názory Nejvyššího soudu, které vyslovil ve svých zrušujících rozsudcích ze dne 26. 9. 2012 č. j. 21 Cdo 1520/2011-97 a ze dne 28. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 695/2014-213.
Pro úplnost proto Ústavní soud jen připomíná, že v prvním výše uvedeném zrušujícím rozsudku dovolací soud uvedl, že podle právní úpravy pracovněprávních vztahů, účinné ode dne 1. 1. 2007, "může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 zákoníku práce, i když má možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a i kdyby mu mohl nadále přidělovat jinou práci, která by odpovídala sjednanému druhu práce a která by byla pro něho vhodná, takže není správný právní závěr soudů obou stupňů, podle něhož se žalobce nestal pro žalovanou nadbytečným zaměstnancem, byla-li rozhodnutím žalované ze dne 14. 8. 2008 zrušena žalobcova pozice systémový administrátor - senior". V této souvislosti dovolací soud mimo jiné uložil soudům, aby se zabývaly v dalším řízení také tím, zda rozhodnutí žalované ze dne 14. 8. 2008 skutečně představovalo rozhodnutí o organizačních změnách ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.
V pořadí druhém zrušujícím rozsudku ze dne 28. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 695/2014-213 dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky, jaké jsou předpoklady pro podání výpovědi z pracovního poměru zaměstnavatelem zaměstnanci podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu proto, že právní posouzení odvolacího soudu (obsažené v odůvodnění jeho rozsudku) není úplné, a tedy ani správné (v souladu se zákonem).
Dovolací soud v rozsudku uvedl, že soudy by měly v dalším řízení přihlédnout především k tomu, zda v době podání výpovědi žalobci byla u žalované volná shodná pracovní pozice, jakou dosud zastával žalobce, na niž žalovaná hledala na trhu práce nového zaměstnance, a že žalovaná v průběhu řízení neuvedla, v čem konkrétně v rozhodnutí ze dne 14. 8. 2008 uvedené zvýšení efektivnosti práce sledované zrušením pracovního místa žalobce spočívalo a jak se v provozu žalované projevilo (mělo projevit). Protože v tomto směru bylo rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně neúplné a tedy nesprávné, dovolací soud zrušil i předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ústavní soud nemůže přitakat stěžovatelově názoru, že i jeho v pořadí druhé dovolání mělo být dovolacím soudem posouzeno jako přípustné, a to s ohledem na údajné nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu, vysloveného v jeho druhém zrušujícím rozsudku, oběma soudy nižších stupňů. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací shodně konstatovaly (s odvoláním na konkrétní skutková zjištění), že v projednávané věci byly splněny předpoklady pro výpověď z důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce a že se stěžovatel pro žalovanou stal nadbytečným (přičemž bylo prokázáno, že na pracovní pozici stěžovatele nebyl přijat nový zaměstnanec), a že existovala příčinná souvislost mezi nadbytečností stěžovatele a přijatými organizačními změnami žalované.
Přijaté organizační opatření žalované nebylo s ohledem ke všem okolnostem zjištěným v průběhu řízení "fiktivní"; nešlo tedy o pouhou předstíranou organizační změnu. Bylo také zjištěno, že v letech 2008 až 2010 došlo v oblasti správy systémů (v němž pracoval stěžovatel) u žalované k úspoře mzdových nákladů ve výši 23 675 601,- Kč a úspor bylo současně dosaženo i v oblasti IT přechodem na jiný typ databáze. Soudy obou stupňů se tedy řídily závazným právním názorem dovolacího soudu a v tomto smyslu doplnily i chybějící skutková zjištění.
Jestliže dovolací soud odmítl (v pořadí druhé) dovolání stěžovatele jako nepřípustné, stalo se tak, mimo jiné, z důvodu nesplnění předpokladů jeho přípustnosti.
Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud i přes jeho stručnost za dostatečné a přezkoumatelné, neboť k uvedení pouze stručného odůvodnění dovolací soud opravňuje ustanovení § 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění a z odůvodnění je dostatečně zřejmé a jasné, co dovolací soud k odmítnutí dovolání vedlo.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu