Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti ZIRKEL a. s., se sídlem Roháčova 1666/94, Praha 3, zastoupené Mgr. Kateřinou Zagorovou, advokátkou se sídlem V Dolině 1533/1D, Praha 10, týkající se nepřiznání hlasovacích práv věřiteli č. 58 ZIRKEL a. s., zamítnutí návrhu na prohlášení nicotnosti usnesení o hlasovacích právech věřitele č. 58 ZIRKEL a.s., potvrzení věřitele č. 1 REKOCHEM ve funkci věřitelského výboru na přezkumném jednání a schůzi věřitelů konané dne 2. 1. 2017 u Krajského soudu v Praze v rámci insolvenčního řízení dlužníka VELVANA, a. s. vedeném pod sp. zn. KSPH 61 INS 16348/2016 a dále nečinnosti Krajského soudu v Praze v řízení pod sp. zn. KSPH 61 INS 16348/2016 spočívající v nevydání rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dosavadní průběh řízení, obsah soudního insolvenčního spisu, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku s postupem i s rozhodnutími insolvenčního soudu, doplněnou přihláškou pohledávky P 61 věřitele č. 58 (insolvenčnímu soudu došlé dne 22. 12. 2016; dále jen "doplnění přihlášky"), protokolem o přezkumném jednání a především se zápisem ze schůze věřitelů ze dne 2. 1. 2017. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z jejich obsahu lze dovodit správnost závěrů insolvenčního soudu týkajících se nepřiznání hlasovacích práv stěžovatelce na schůzi věřitelů dne 2.
1. 2017. Nepřiznání hlasovacích práv nemohlo být pro stěžovatelku překvapivým již z toho důvodu, že její pohledávka P 61 byla zařazena mezi pohledávky věřitelů, o jejichž hlasovacích právech bylo na schůzi věřitelů rozhodováno (bod 3, část druhá na str. 16n.). V jejím případě insolvenční soud ze stěžovatelkou (až na výzvu insolvenčního správce) doplněné přihlášky dovodil naplnění imperativu uvedeného v § 51 odst. 4 insolvenčního zákona - tedy toho, že stěžovatelka jako věřitelka přihlášené pohledávky vázané na odkládací podmínku nemá až do doby jejího splnění hlasovací právo.
Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani snaha stěžovatelky (subjektivně) prezentovat obsahové doplnění přihlášky jinak; předmětná povaha je z doplněné přihlášky zřetelně patrná. Ostatně stěžovatelčina argumentace judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 31/2004 či sen. zn. 29 ICdo 62/2014) je za této situace nepřiléhavá, neboť předmětnou otázku neřeší, resp. netýká se hlasovacího práva věřitele. Stěžovatelce také nelze ani přisvědčit v jejím požadavku týkajícím se prohlášení nicotnosti právě posouzeného usnesení insolvenčního soudu o jejích hlasovacích právech, když insolvenční soud sice stručně, ale dostatečně zřetelně vysvětlil rozdíl situace věřitele č. 58 (stěžovatelky) a věřitele č. 61 (BEDALIEL, SE), k níž Ústavní soud nemá co dodat a vůči níž nemůže nic změnit ani stěžovatelkou připomínaný judikát Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 2982/2014).
Ba naopak, je prekursorem argumentace insolvenčního soudu ve věci přiznání hlasovacího práva věřiteli č. 61, a to i ve vztahu k dílčí pohledávce č. 4, u které jsou předmětné movité věci zapsány v majetkové podstatě dlužníka. Za této situace by se věřitel č. 61 mohl bránit (úspěšnou) excindační žalobou.
Ústavní soud současně nemůže stěžovatelce přisvědčit ani ve věci jejího návrhu na zrušení usnesení insolvenčního soudu, které se týká potvrzení věřitele č. 1 REKOCHEM ve funkci věřitelského výboru na přezkumném jednání a schůzi věřitelů konané dne 2. 1. 2017. U stěžovatelky, které nebyla přiznána hlasovací práva na této schůzi, Ústavní soud tedy neshledal v předmětném usnesení jakýkoliv zásah do jejích základních práv, když k hlasování o potvrzení věřitele č. 1 nebyla (a z povahy věci ani nemohla být) legitimována. Za této situace neobstojí ani stěžovatelčina hypotéza o jednání věřitele č. 1 ve shodě s jinými účastníky insolvenčního řízení, jež by měla vést k naplnění jejího požadavku zrušení uváděného usnesení.
Ústavní soud konečně nepovažuje za přiléhavé ani stěžovatelčino tvrzení, že v důsledku (jí uváděné) nečinnosti insolvenčního soudu, která má spočívat v nevydání rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Ústavní soud musí v této souvislosti připomenout zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, který mimo jiné upravuje legitimaci k podání návrhu vedoucího k odstranění průtahů v řízení a upravuje další postup (srov. také jeho § 170 a § 174), jež slouží k posouzení takových situací. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud se proto nedomnívá, že by postup a jednání insolvenčního soudu bylo možné považovat za svévolné nebo jinak excesivní. Argumentace stěžovatelky často postrádá ústavněprávní rozměr, toliko předkládá vlastní interpretaci podústavního práva a judikatury.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud také připomíná, že zkoumá především ústavnost postupů insolvenčního správce a insolvenčního soudu, zatímco zkoumání "správnosti" jejich postupů by jej posunovalo do role pouhé další instance. Navíc musí Ústavní soud připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí či postup odpovídající představám stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud neshledal důvody pro aplikaci § 39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu