29 Cdo 2982/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v konkursní věci
úpadce Galaxie, s. r. o., se sídlem v Blansku, náměstí Republiky 1928, PSČ 678
01, identifikační číslo osoby 46975683, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 28 K 24/98, o vydání rozvrhového usnesení, o dovolání konkursního věřitele
MT Absol s. r. o., se sídlem v Praze 6 - Veleslavíně, Pod Petřinami 58/16, PSČ
162 00, identifikační číslo osoby 27397840, zastoupeného Mgr. Pavlem Baťkem,
advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, PSČ 186 00, proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2014, č. j. 1 Ko 11/2013-860, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2014, č. j. 1 Ko
11/2013-860, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 2013, č. j.
28 K 24/98-846, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Usnesením ze dne 19. července 2013, č. j. 28 K 24/98-846, rozvrhl Krajský soud
v Brně (dále též jen „konkursní soud“) výtěžek zpeněžení majetku konkursní
podstaty úpadce tak, že na dosud neuhrazené zjištěné pohledávky druhé třídy
rozdělil konkursním věřitelům celkem částku 4 821 692,43 Kč s tím, že budou
uspokojeny poměrně v rozsahu 14,7340253 % (bod I. výroku). Konkursnímu věřiteli
MT Absol s. r. o. (dále též jen „věřitel M“) takto přiznal na uspokojení jeho
pohledávky v celkové výši 3 893 667,10 Kč částku 573 693,90 Kč. Dále konkursní
soud uložil konkursním věřitelům, aby do 30 dnů ode dne vyvěšení usnesení na
úřední desce soudu písemně sdělili správkyni konkursní podstaty své bankovní
spojení pro poukázání rozvrhované částky (bod II. výroku), uložil správkyni
konkursní podstaty provést rozvrh bezodkladně po právní moci rozhodnutí a podat
mu o tom zprávu do 30 dnů od právní moci rozhodnutí (bod III. výroku) a uvedl,
kdy bude rozvrhové usnesení vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu (bod IV. výroku). K odvolání konkursního věřitele M Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným
rozhodnutím usnesení konkursního soudu potvrdil. Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 24. listopadu 1999, č. j. 28 K 24/98-96, konkursní soud
prohlásil konkurs na majetek úpadce Galaxie, s. r. o., a správkyní konkursní
podstaty ustavil JUDr. Yvonu Malířovou. 2/ Správkyně konkursní podstaty sepsala do soupisu konkursní podstaty pozemky,
budovy a movité věci označené jako hotel Dukla v Blansku (dále jen „hotel
Dukla“). 3/ Hotely a restaurace, s. p. Blansko v likvidaci (dále též jen „věřitel H“),
přihlásil do konkursního řízení pohledávky v celkové výši 95 359 392 Kč. Mimo
jiných i pohledávku ve výši 43 500 000 Kč s příslušenstvím (pohledávka č. 4). K
této pohledávce věřitel H uvedl, že jako prodávající uzavřel s pozdějším
úpadcem jako kupujícím dne 10. září 1993 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl
prodej hotelu Dukla. Kupní cena byla sjednána dohodou o finančním vyrovnání
kupní ceny na částku 43 500 000 Kč. Úpadce kupní cenu neuhradil. Věřitel H se
současně domáhá (v jiném soudním řízení) vyklizení hotelu, neboť kupní smlouvu
považuje za absolutně neplatnou. Pohledávku ve výši 43 500 000 Kč s
příslušenstvím přihlašuje pro případ, že se nepodaří vyjmout hotel Dukla z
konkursní podstaty úpadce. 4/ Při přezkumném jednání byla pohledávka věřitele H č. 4 ve výši 43 500 000 Kč
s příslušenstvím popřena správkyní konkursní podstaty co do částky 15 000 000
Kč a co do příslušenství, co do částky 28 500 000 Kč byla pohledávka uznána. Zbylé přihlášené pohledávky tohoto věřitele byly na základě výsledku
přezkumného jednání a následného incidenčního sporu zjištěny v celkové výši 3
893 667,10 Kč. 5/ Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. ledna 2003, č. j. 4 Cm 137/2002-50,
ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. dubna 2005, č. j. 3
Cmo 59/2003-103, vyloučil hotel Dukla ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. května 2005. 6/ Hotel Dukla byl následně znovu sepsán do konkursní podstaty úpadce podle §
27 odst. 5 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“),
neboť na něm vázlo zástavní právo ve prospěch věřitele Agrobanka Praha, a. s.,
který má pohledávku za úpadcem. 7/ Žaloba o vyloučení hotelu Dukla ze soupisu konkursní podstaty úpadce byla
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2011, č. j. 49 Cm 11/2010-50,
zamítnuta. Rozsudek nabyl právní moci 28. března 2011. 8/ Usnesením ze dne 11. června 2012, č. j. 28 K 24/98-57 ppč. 8, vyhověl
konkursní soud návrhu věřitele H, aby do řízení na jeho místo vstoupil
nabyvatel pohledávky společnost M. Odvolací soud předeslal, že považuje za správný postup konkursního soudu, který
na základě návrhu správkyně konkursní podstaty použil k rozdělení mezi věřitele
částku 4 821 692,43 Kč (vycházeje potud z pravomocného usnesení o schválení
konečné zprávy a přihlížeje ke změně sazby daně z přidané hodnoty, přirostlému
úroku z termínovaného vkladu a uhrazenému bankovnímu poplatku). Shodně s konkursním soudem ani odvolací soud neshledal důvod k tomu, aby byla
do rozvrhu zařazena i pohledávka konkursního věřitele M ve výši 28 500 000 Kč. Dospěl totiž k závěru, že právní předchůdce konkursního věřitele M přihlásil
tuto pohledávku, představující nezaplacenou kupní cenu hotelu Dukla, jako
podmíněnou, vázanou na podmínku, že věřitel nebude úspěšný se žalobou o
vyloučení hotelu Dukla z konkursní podstaty úpadce. Právní předchůdce věřitele
M v přihlášce výslovně uvedl, že bude-li rozhodnutím soudu hotel Dukla včetně
příslušných pozemků a movitých věcí vyloučen z konkursní podstaty, bude věřitel
nadále uplatňovat toliko zbylé přihláškou uplatněné pohledávky. Podle mínění
odvolacího soudu byla podmínka v přihlášce vyjádřena dostatečně určitě a
srozumitelně. Tato pohledávka byla jako podmíněná správkyní konkursní podstaty
také přezkoumána a uznána v rozsahu částky 28 500 000 Kč. Jelikož právní
předchůdce věřitele M byl s vylučovací žalobou úspěšný, předmětné nemovitosti
byly vyloučeny ze soupisu majetku konkursní podstaty a byla tak splněna
rozvazovací podmínka, na kterou bylo vázáno uspokojení této zjištěné pohledávky
ve výši 28 500 000 Kč. Okamžikem splnění rozvazovací podmínky nárok věřitele na
uspokojení částky 28 500 000 Kč v konkursním řízení zanikl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal konkursní věřitel M dovolání s poukazem
na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), v platném znění, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a požaduje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dovolání předkládá dovolatel k zodpovězení tyto otázky:
1/ Zda je možné pokládat přihlášenou pohledávku za podmíněnou za okolnosti, že
podmínka není v přihlášce řádně specifikována? 2/ Zda v případě, kdy pohledávka byla přezkoumána a zjištěna jako nepodmíněná,
je možné pro účely rozvrhu přihlížet k podmínce uvedené v přihlášce pohledávky? Dovolatel především namítá, že jeho právní předchůdce v přihlášce řádně
(určitě) nespecifikoval podmínku, a proto se k takové podmínce v konkursním
řízení nemá přihlížet. Na podporu své argumentace poukazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2484/2005. Závěry v něm
vyslovené, byť se týkaly vyrovnání, dovolatel aplikuje na konkursní poměry tak,
že pro posouzení podmíněnosti pohledávky je zásadním obsah protokolu o
přezkumném jednání. V posuzované věci však v protokolu o přezkumném jednání ani
v přezkumném listu není o podmíněnosti pohledávky uvedeno ničeho. Z toho
dovozuje, že pohledávka by měla být považována za nepodmíněnou. Kromě toho dovolatel pro případ, že by skutečně mělo jít o pohledávku vázanou
na rozvazovací podmínku, namítá, že pohledávka byla přezkoumána, a tím i
zjištěna, jako nepodmíněná. Tento závěr dovozuje z toho, že ze seznamu
přihlášených pohledávek vyplývá, že sporná pohledávka ve výši 28 500 000 Kč
byla uznána bez jakékoliv zmínky o podmíněnosti. K tomu dodává, že výsledek
přezkumného jednání je reflektován ve výpise ze seznamu přihlášených
pohledávek, který vydal konkursní soud dne 26. února 2013. Za tohoto stavu by k
naplnění podmínky (kdyby byla řádně uvedena v přihlášce) nebylo možno
přihlížet. Dovolatel proto míní, že odvolací soud se odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu (potud odkazuje na usnesení ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29
Cdo 2106/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013,
pod číslem 49 a rozsudek ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000,
uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel dále poznamenává, že nepopírá, že z hlediska hmotného práva je
nesporné, že právní mocí rozsudku (jímž soud vyhověl žalobě jeho právního
předchůdce o vyloučení hotelu Dukla ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadce) odpadl právní důvod „právního předchůdce dovolatele na zaplacení kupní
ceny, nicméně s ohledem na to, jakým způsobem byla pohledávka přezkoumána a
zjištěna, má za to, že v poměrech rozvrhu nemůže být dotčeno jeho právo na
zahrnutí pohledávky do rozvrhu“. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. dubna 2012, sp. zn.
29 Cdo 432/2011, uveřejněný pod číslem 126/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž míní, že je věcí věřitelů, zda se budou
domáhat prostřednictvím žaloby z lepšího práva podílu na části výtěžku, která
by měla být vyplacena dovolateli, neboť rozvrhové usnesení nezakládá vznik
pohledávek jím uspokojovaných konkursních věřitelů. V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že jeho právní předchůdce si poté, co
byl hotel Dukla postupem dle § 27 odst. 5 ZKV zapsán do konkursní podstaty a
následně prodán, nepřihlásil pohledávku vázanou na takovou odkládací podmínku a
že tedy s takovou, z hlediska hmotného práva jistě existující, pohledávkou v
poměrech rozvrhu počítáno není (ani být nemůže, k čemuž poukázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 2105/2007). Z toho
dovozuje, že pro účely rozvrhu není nutný soulad mezi hmotným právem a stavem,
který vyplývá z rozvrhu. Dovolatel konečně argumentuje i tím, že při nabývání sporné pohledávky vycházel
z toho, že pohledávka je přezkoumána a zjištěna jako nepodmíněná, což podle
jeho mínění vyplývá z protokolu o přezkumném jednání, z přezkumného listu, z
výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek a rovněž z usnesení o procesním
nástupnictví. Míní, že „všechny tyto úkony konstituují nárok dovolatele na
ochranu jeho dobré víry a legitimního očekávání majetkového nároku s ohledem na
legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci“. Pro dovolatele bylo
nezařazení označené pohledávky do rozvrhu překvapivé, zvláště za situace, kdy
se odvolací soud nijak nevypořádal s důsledky, že pohledávka byla uznána bez
jakékoliv podmíněnosti. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z ustanovení § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k
tomu též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo
3409/2008, uveřejněného pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Nejvyšší soud má dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., neboť zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu
s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud
se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je
dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení
věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele, podle něhož jeho právní
předchůdce nepřihlásil do konkursu spornou pohledávku jako podmíněnou (resp.
řádně nespecifikoval podmínku, na níž měla být pohledávka vázána).
K povaze podmínek v právních úkonech (právních jednáních) se Nejvyšší soud
vyslovil např. již v důvodech rozsudku ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo
31/2004, uveřejněného pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 63/2005“), v němž (i s odkazem na literaturu)
vysvětlil, že podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se
účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních
občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům
právního úkonu v době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá).
V rozsudku ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 215 (z nějž
vychází např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23
Cdo 4357/2011) Nejvyšší soud dále vysvětlil, že podmínku podle § 36 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, na jejímž splnění závisí účinnost jinak
perfektního právního úkonu, je třeba odlišovat od podmínky, kterou si účastníci
právního úkonu sjednají jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku
(subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti).
K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo
62/2014, uveřejněném pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, doplnil, že úprava obsažená v ustanovení § 173 odst. 3
insolvenčního zákona, jež dovoluje přihlásit do insolvenčního řízení i
pohledávku vázanou na podmínku, předjímá typové uplatnění těch pohledávek,
jejichž vznik podmínili účastníci závazkového právního vztahu (zpravidla
účastníci smlouvy) tím, že nastane skutečnost, která je jim v době, kdy činí
právní úkon (od 1. ledna 2014 právní jednání) neznámá a je pro ně nejistá, tedy
pohledávek zpravidla vázaných na splnění odkládací podmínky (srov. § 36 obč.
zák. a pro dobu od 1. ledna 2014 § 548 a § 549 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku).
Posledně uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i pro právní poměry řídící se
zákonem o konkursu a vyrovnání (srov. § 20 odst. 4 ZKV).
V dané věci není pochyb o tom, že právním předchůdcem dovolatele uplatněná
pohledávka z titulu nároku na zaplacení kupní ceny hotelu Dukla není
pohledávkou vázanou na splnění podmínky (odkládací ani rozvazovací). Je totiž
zjevné, že pohledávka buď v právu existuje (je-li kupní smlouva platná), nebo
ne. Na tom nemohla ničeho změnit ani nejistota právního předchůdce dovolatele o
tom, zda hotel Dukla bude součástí konkursní podstaty úpadce a bude v konkursu
zpeněžen. Výsledek excindačního sporu nemá (nemůže mít) žádný vliv na to, zda
pohledávka z titulu nároku na zaplacení kupní ceny existuje.
Ostatně Nejvyšší soud nesdílí ani názor odvolacího soudu, podle něhož právní
předchůdce dovolatele v přihlášce formuloval rozvazovací podmínku.
Právní předchůdce v přihlášce sporné pohledávky (pohledávky č. 4) uvedl, že ač
uplatňuje pohledávku z titulu nezaplacení kupní ceny, současně přiznává, že
zpochybňuje platnost kupní smlouvy (má tak za to, že je i nadále vlastníkem
hotelu Dukla). Spornou pohledávku proto podává „pro případ, že se nepodaří
hotel Dukla včetně příslušných pozemků a movitých věcí“ vyjmout z konkursní
podstaty. Závěrem konstatuje, že bude-li rozhodnutím soudu hotel Dukla vyloučen
z konkursní podstaty, bude nadále uplatňovat pouze zbylé přihlášené pohledávky
(pohledávky označené v přihlášce jako pohledávky č. 1, 2 a 3).
Je zcela zjevné, že právní předchůdce dovolatele v přihlášce neformuloval
žádnou podmínku, na jejíž splnění či nesplnění je vázán vznik jeho tvrzené
pohledávky za úpadcem. V přihlášce pouze osvětlil důvody (nejistotu, zda hotel
Dukla zůstane součástí konkursní podstaty), pro které současně uplatňuje jak
nárok na zaplacení kupní ceny hotelu Dukla, tak se domáhá i jeho vyloučení ze
soupisu majetku konkursní podstaty. Současně ohlašuje svůj další postup v
případě, že bude v excindačním sporu úspěšný, srov. formulaci „budeme nadále
uplatňovat pohledávku ve výši uvedené v bodě 1., 2. a 3.“ (tedy zbylé
přihlášené pohledávky). Tomu v procesní rovině odpovídá to, že v případě
vyloučení hotelu Dukla ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce vezme zpět
svou pohledávku na zaplacení kupní ceny.
Za tohoto stavu bylo na správkyni konkursní podstaty a konkursních věřitelích,
jaký zaujmou postoj k takto přihlášené pohledávce. Byla-li při přezkumném
jednání pohledávka uznána správkyní konkursní podstaty a nepopřel-li ji žádný z
konkursních věřitelů (což vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu),
byla pohledávka zjištěna. S ohledem na to, že právní předchůdce dovolatele
přihlášku této pohledávky nevzal zpět, nebyl důvod nerespektovat výsledky
přezkumu a pohledávku v rozvrhu pominout.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. S ohledem na
to, že se dovolateli podařilo zpochybnit právní posouzení věci odvolacím soudem
již námitkou, že sporná pohledávka nebyla zjištěna (ani přihlášena) jako
podmíněná, nemá za tohoto stavu Nejvyšší soud důvod zabývat se dalšími
dovolacími námitkami.
Proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i
usnesení konkursního soudu zrušil a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.). Usnesení
konkursního soudu zrušil dovolací soud jako celek, jelikož ve vztahu k bodu I.
výroku mají ostatní výroky povahu výroků závislých (§ 242 odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V Brně dne 30. září 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu