Právo na ochranu listovního tajemství
U 27/33 SbNU 487
Právo na ochranu listovního tajemství Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Usnesení
Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 554/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. B. N. B., proti rozsudku Obvodního soud pro Prahu 1 z 18. 3. 2002 sp. zn. 4 T 178/2001, jímž byl stěžovatel odsouzen pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem, a proti usnesení Městského soudu v Praze z 27. 3. 2003 sp. zn. 8 To 109/2003 o zamítnutí stěžovatelova odvolání. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 odsouzen pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a 14 dnů, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Uložený trest byl vykonán započtením vazby.
Odsouzený skutek spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel v osmi případech u pobočky České pošty v Praze 1 v období od 13. 11. 2000 do 16. 11. 2001 úmyslně uváděl na podacím lístku odesílaných zásilek do ciziny odlišné adresy, než jaké odpovídaly skutečnému adresátovi, poté údajné nedoručení zásilek reklamoval a vylákal, resp. pokusil se vylákat na České poště, s. p., náhradu za nedoručené zásilky, což se mu ve třech případech podařilo, a získal tak částku 4 104 Kč; v pěti případech uplatněnou náhradu ve výši 6 840 Kč již nestačil inkasovat. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku zamítl Městský soud v Praze jako nedůvodné podle ustanovení § 256 trestního řádu (dále jen "tr. ř." nebo "tr. řád") shora uvedeným usnesením.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu listovního tajemství a právo na respektování presumpce neviny, konkrétně pak ustanovení čl. 13 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v těchto skutečnostech:
1. Orgánům činným v trestním řízení se podle mínění stěžovatele nepodařilo prokázat jeho vinu, protože nebylo dokázáno, že by podával podvodné reklamace; nesrovnalosti v rozdílných adresách uváděných na podacích lístcích, na dodejkách a na obálkách zásilek mohly prý zavinit pracovnice pošty a tyto nesrovnalosti nelze považovat za důkaz jeho viny; z argumentu uváděného soudem v odsuzujícím rozsudku, že stěžovatel již v minulosti uplatnil u České pošty nezvykle vysoký počet reklamací (od roku 1996 podal 138 reklamací), nelze prý vyvozovat žádné relevantní závěry ve vztahu k nyní stíhaným skutkům.
2. Obecné soudy měly údajně pochybit v tom, že připustily jako listinné důkazy písemnosti předložené Českou poštou, které požívaly ústavní ochrany listovního tajemství; protože tyto důkazy byly opatřeny nezákonně, nemohly být použity jako usvědčující důkazy.
sp. zn. III. ÚS 84/94 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavně garantovaná zásada presumpce neviny, vyjádřená v čl. 40 odst. 2 Listiny stanoví, že "Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.". Podle čl. 2 odst. 2 Listiny "Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.". Podle čl. 13 Listiny "Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.". Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce výrok a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud zjistil, že v trestním spise jsou založeny různé písemnosti, které policejním orgánům odevzdali zástupci České pošty, s. p., v době, kdy oznamovali podezření z trestného činu spáchaného stěžovatelem. Jde o kopie podacích lístků a tzv. dodejek vyplněných stěžovatelem při podávání zásilky k přepravě na poště, dále o kopie formulářů "prohlášení odesílatele" a "reklamace" vyplněných stěžovatelem při uplatňování reklamace za údajně nedoručenou zásilku, kopie korespondence České pošty se zahraničními poštami při pátrání po reklamovaných zásilkách a kopie účetních dokladů o peněžních náhradách vyplacených stěžovateli za reklamované zásilky. Tyto písemnosti byly přečteny u hlavního líčení, konaného dne 18. 3. 2002, a byly použity jako důkaz v odsuzujícím rozsudku.
Stěžovatel ve vztahu k těmto písemnostem poukazuje na ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), kde se uvádí: "Provozovatel, osoba účastnící se poskytování poštovních služeb, osoba vykonávající kontrolu podle § 33 odst. 2 písm. c) a příjemce, který není adresátem, (dále jen "nositel poštovního tajemství") mají povinnost zachovávat mlčenlivost o údajích týkajících se poštovních zásilek a poštovních poukazů, které se při své činnosti dozvěděli.
Takových údajů smějí využívat jen pro potřeby poskytování poštovní služby nebo kontroly; nesmějí umožnit, aby se s nimi neoprávněně seznámila jiná osoba. Odesílatel nebo adresát, případně jejich zástupci nebo právní nástupci mohou nositele poštovního tajemství povinnosti mlčenlivosti zprostit.". Z tohoto ustanovení stěžovatel dovozuje, že k eventuálnímu prolomení poštovního tajemství by mohlo dojít pouze postupem podle § 86 - 87a tr. řádu; protože tento postup nebyl v jeho trestní věci dodržen, šlo o nezákonný postup a provedený důkaz nemohl být použit k jeho usvědčení.
Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000 , v němž bylo vysloveno, že "porušení pravidel pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu, jakož i při pořizování či získávání "dalších" údajů, tj. při evidování telekomunikačního provozu ze strany státních orgánů, vytváří nezákonnost důkazu provedeného v trestním řízení a má samo o sobě za následek, že i proces hodnocení důkazů jako celek trpí zásadní vadou". Ústavní soud nemůže stěžovatelově argumentaci přisvědčit. Skutková situace, o niž se opíral nález Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 502/2000
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 11), byla jiná a nelze z ní vyvozovat stejné právní závěry jako v nynější věci. Především nelze přehlédnout, že použité evidenční podklady nebyly v nyní posuzovaném případě opatřeny z iniciativy orgánů činných v trestním řízení, nýbrž byly předloženy poškozenou stranou, tj. státním podnikem Česká pošta, která podaným trestním oznámením mj. uplatňovala svá práva poškozeného v adhezním řízení. Právo poškozeného předkládat důkazy v adhezním řízení za tím cílem, aby se domohl svých oprávněných majetkových práv, je stejně legitimní jako právo obviněného na obhajobu, a orgány činné v trestním řízení nemohou toto právo poškozenému upírat, protože by postupovaly proti smyslu ustanovení § 43 a násl. tr.
ř. Podle názoru Ústavního soudu nemá stěžovatel právo dovolávat se vůči provozovateli poštovní služby povinnosti mlčenlivosti podle § 16 zákona o poštovních službách. Povinnost mlčenlivosti by mohla vzniknout provozovateli na základě platného uzavření poštovní smlouvy podle § 4 zákona o poštovních službách. Za situace, kdy stěžovatel uzavíral poštovní smlouvu s podvodným úmyslem vylákat neoprávněně náhradu za nedoručenou zásilku, lze podle § 39 občanského zákoníku pokládat takovou smlouvu za neplatnou, protože jednání stěžovatele (odesílatele) odporovalo zákonu a příčilo se dobrým mravům.
Ústavní soud neshledal žádné pochybení ani v postupu orgánů činných v trestním řízení, které v dané věci použily písemnosti související s poštovním provozem jako důkazy, aniž by přitom dodržely postup podle § 86 - 87a, resp. § 88a tr. řádu. Postup upravený v ustanoveních § 86 - § 87a tr. ř. se vztahuje toliko na nakládání se zásilkami, nikoliv na nakládání se všemi údaji o manipulaci s poštovními zásilkami. Podle názoru Ústavního soudu nelze v daném případě aplikovat ani na základě analogie ustanovení § 88a tr.
řádu, které zní: "Je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba zjistit údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení soudce, aby je právnické nebo fyzické osoby, které vykonávají telekomunikační činnost, sdělily jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být vydán písemně a odůvodněn.".
Ustanovení § 88a tr. ř. se vztahuje toliko na telekomunikační provoz a telekomunikační tajemství upravené zákonem č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nikoliv však na poštovní služby upravené zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, ve znění pozdějších předpisů.
Není pochyb o tom, že ochrana listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů, zakotvená v čl. 13 Listiny, se vždy vztahuje na obsah zásilek a písemností. Pokud však jde o jiné "vedlejší" písemnosti a záznamy vzniklé v souvislosti s provozem poštovních a telekomunikačních služeb, na jejichž vzniku se podílí také provozovatel poštovních a telekomunikačních služeb, eventuálně též státní orgány, není tato ochrana bezvýjimečná. Tato ochrana se vztahuje toliko na ty "vedlejší" údaje, z nichž by bylo možno, byť i zprostředkovaně, zjišťovat informace týkající se osobní sféry lidí, zejména osobních dat, intimního, společenského a hospodářského života lidí a institucí.
Této ochrany však nepožívají ty "vedlejší" údaje, které jsou nezbytné k uplatnění právních nároků provozovatele poštovních a telekomunikačních služeb vůči osobě, jíž jsou tyto služby poskytovány. Pokud by totiž provozovatel poštovních a telekomunikačních služeb nemohl tyto "vedlejší" údaje nikomu poskytnout, ocitl by se v nerovném postavení, které by mu znemožňovalo dosáhnout svých práv. Ani orgány činné v trestním řízení nejsou v takových případech vázány podmínkami § 86 až § 87c a § 88a tr. ř.
a mohou tyto "vedlejší" údaje použít jako důkazy při stíhání trestných činů namířených proti majetkovým právům poškozených provozovatelů poštovních a telekomunikačních služeb.