Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 11 Tdo 935/2024-316, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. července 2024 č. j. 50 To 180/2024-279 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. května 2024 č. j. 2 T 7/2024-249, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Okresní soud Plzeň-město odsoudil stěžovatele za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku ve formě návodu a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) trestního zákoníku ve stádiu pokusu. Uvedené trestné činy stěžovatel spáchal ve vězení, ve kterém si odpykává devítiletý trest odnětí svobody za závažnou drogovou trestnou činnost.
3. Okresní soud na základě dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel navedl další osoby, aby mu přes zeď věznice hodily dva balíčky s léky a drogami. Tyto osoby navedl tak, že se pomocí vězeňského telefonního automatu spojil se spoluodsouzenou, přes kterou se domluvil, že jiná osoba ("S.") předá spoluodsouzené balíčky s léky a drogami, načež je spoluodsouzená předá další osobě ("V."), která je přehodí přes zeď věznice do vycházkového dvora. To se opravdu stalo a neznámá osoba přes zeď věznice hodila balíčky. Letících balíčků si nicméně všiml jeden ze zaměstnanců věznice a věc nahlásil. Tomuto incidentu předcházel podezřelý telefonní hovor stěžovatele, který zaslechl další ze zaměstnanců věznice. Balíčky obsahovaly desítky kusů různých látek a léků proti bolesti a úzkostem na bázi opioidů.
4. Z telefonních hovorů je zřejmé (i přesto, že mluvil s dalšími osobami neurčitě a v heslech), že stěžovatel věděl o tom, že v balíčcích bude i metamfetamin a efedrin. Jeho obhajoba, že o přítomnosti těchto látek v balíčcích nevěděl, je slabá, má mnoho trhlin a často si i protiřečí. Trestnost stěžovatele jako návodce je na základě akcesority účastenství závislá na trestnosti hlavního pachatele, přičemž hlavní pachatel se v tomto případě o trestný čin alespoň pokusil. Pokusu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání se stěžovatel uvedeným jednáním dopustil proto, že podle § 28 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, má stěžovatel zakázáno vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky a mařit tím účel trestu. Okresní soud uložil stěžovateli úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce třiceti měsíců.
5. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni napadeným usnesením zamítl. Plně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Stěžovatel mařil účel trestu; abstinence od návykových látek je vzhledem k jeho drogové minulosti základem pro jeho nápravu. Stěžovateli mělo být doručeno alespoň 6 dávek metamfetaminu a 77 kusů léků na bázi opioidů. Nešlo tak o jednorázovou konzumaci návykové látky, což zvyšuje závažnost jeho jednání. Okresní soud ve výroku nespecifikoval další osoby, které se dopouštěly trestné činnosti, neboť o jejich vině nerozhodoval, ale zabýval se jimi v odůvodnění. Je třeba rozlišovat mezi individuálně určenou osobou od osoby blíže neustanovené. Rozdělení úloh vyplývá z proběhlého dokazování. "S." měl zajistit léky a drogy, "V." měl věci přehodit. Toto je z hlediska identifikace jak osob, tak i jejich konkrétních úloh na spáchané trestné činnosti dostatečné. Šlo o konkrétní osoby, které je třeba považovat za osoby individuálně určené, nikoli kterékoli osoby. Pokud by soud ve výroku uvedl jejich jména, rozhodoval by tím i o jejich vině, aniž by proti nim bylo zahájeno trestní řízení či aniž by byly za takovou trestnou činnost pravomocně odsouzeny. Okresní soud správně uložil a odůvodnil i trest.
6. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Okresní soud i krajský soud věc podle Nejvyššího soudu skutkově i právně správně vyhodnotily. Krajský soud dostatečně reagoval na stěžovatelovu odvolací argumentaci. Stěžovatel naplnil všechny znaky účastenství, neboť z dokazování vyplynulo, s jakými osobami se domlouval na provedení skutku. Okresní soud tyto osoby blíže konkretizoval v odůvodnění. Šlo o "S." (neboli J. K.), který zajistil metamfetamin, a "V." P., který metamfetamin přehodil, tyto osoby jsou tak individuálně určeny a dostatečně identifikovány. Stěžovatel taktéž mařil účel trestu, neboť má zakázáno mít ve vězení návykové látky, kromě toho si odpykává trest za závažnou drogovou trestnou činnost. Je zároveň zřejmé, že jeho úmysl pokrývá zákonem předpokládaný motiv, neboť při nástupu do vězení byl seznámen se svými povinnostmi a jasně tak musel vědět, že nesmí přechovávat návykové látky. Okresnímu soudu i krajskému soudu nelze vytýkat svévoli, nelogičnost, rozporuplnost ani jednostrannost hodnotících úsudků. Oba soudy důsledně ctily právo stěžovatele na spravedlivý proces, princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejdříve rekapituluje procesní průběh věci a poté uvádí svou argumentaci. Zaprvé, ve skutkovém výroku uvedený děj je nepodložený a v rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel tvrdil, že nedomlouval opatření metamfetaminu. Z telefonních záznamů závěr trestních soudů neplyne a jeho obhajoba tak vyvrácena nebyla. Množství dodaného metamfetaminu navíc neodpovídá množství uvedenému v telefonním hovoru. Zadruhé, kvůli tomu, že metamfetamin opatřila nijak neindividualizovaná osoba, nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Návod musí směřovat k individuálně určené osobě a individuálně určenému činu. Ve výroku rozsudku chybí označení této osoby, přičemž tato osoba ani označena být nemohla, neboť nebyla ustanovena. Neustanovená osoba je tedy osoba neurčená. Pokud se trestného činu dopustilo více osob, bylo povinností státního zástupce je trestně stíhat a mělo být vedeno společné řízení. Zatřetí, stěžovatel nemohl úmyslně zmařit výkon nebo účel trestu. Vina stěžovatele byla dovozována na základě nedostatečně podložených úvah, byl odmítnut návrh na výslech stěžejního svědka a nebyla respektována presumpce neviny. Soudy se za každou cenu snažily stěžovatele odsoudit.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
9. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v něm nebyl důkazní postup popsán a logicky odůvodněn, popřípadě trestní soud relevantní důkaz opominul [např. nálezy ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21 (N 11/110 SbNU 106), body 27 a 28]. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
10. Stěžovatel v zásadě jen opakuje argumentaci již uplatněnou v řízení před trestními soudy. Trestní soudy se už přitom v souladu s ústavními požadavky s těmito argumenty vypořádaly, detailně odůvodnily své závěry a jejich zjištění vycházejí z provedeného dokazování a jsou jeho logickým důsledkem. Detailně provedly dokazování a vzaly v potaz jak všechny důkazy, které usvědčují stěžovatele, tak i ty, které svědčí v jeho prospěch. Odůvodnily, na základě čeho dovodily, že stěžovatel velmi často volal spoluodsouzené, která jej přepojovala na "S." a "V." a proč je z obsahu těchto hovorů zřejmé, že stěžovatel o drogách věděl a jejich přehoz sám inicioval. Jednoznačnost obsahu hovorů a jejich pravý smysl přitom nemůže (jak trestní soudy správně uvádí) snižovat to, že jejich účastníci (z logiky věci) mluví skrytě a v heslech, neboť na základě kontextu a v souvislosti s dalšími důkazy je zjevné, o co v nich ve skutečnosti jde (body 4 až 8 rozsudku okresního soudu). Hodnocení trestních soudů, že motiv stěžovatele podtrhuje, že v minulosti opakovaně užíval návykové látky, je přesvědčivé a logické. Přesvědčivý a logický je i závěr, že si stěžovatel musel být vědom toho, že svým jednáním maří účel trestu, neboť byl se svými povinnostmi seznámen při nástupu do vězení. Ze skutkových závěrů trestní soudy dovodily přiléhavé právní závěry a po zohlednění relevantních kritérií uložily trest (body 8 a 10 rozsudku okresního soudu, body 6 až 10 rozsudku krajského soudu a body 25 až 55 usnesení Nejvyššího soudu). To, že stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů či s právními závěry, nezakládá neústavnost napadených rozhodnutí.
11. V rozporu s ústavními požadavky není ani to, že krajský soud neprovedl navržený důkaz svědeckou výpovědí. Krajský soud uvedl, že tento důkaz považoval za nadbytečný. Odůvodněním, že z dokazování jasně plyne rozdělení úloh jednotlivých osob, dostál krajský soud svým povinnostem. Trestní soudy nepochybily ani v závěrech o účastenství a konkretizaci individuálně určené osoby. Trestnímu stíhání účastníka nemůže bránit, že hlavní pachatel nebyl trestně stíhán či odsouzen. U individuálně určené osoby stačí, že je dostatečně identifikována. Tuto identifikaci trestní soudy v odůvodněních napadených rozhodnutí důkladně provedly (bod 8 rozsudku okresního soudu, bod 9 usnesení krajského soudu a bod 44 usnesení Nejvyššího soudu).
12. V trestním řízení stačí, že trestní soudy objasní objektivní i subjektivní stránku trestného činu hlavního pachatele do té míry, že jejich skutková zjištění tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí o vině účastníka daného trestního řízení. V této věci trestní soudy závěr o spáchání trestného činu (respektive jeho pokusu hlavním pachatelem) vyhodnotily v souladu s judikaturou jako předběžnou otázku. Jelikož jde o posouzení viny účastníka, nemohou být trestní soudy vázány pravomocným rozhodnutím ohledně činu hlavního pachatele. Proto lze i bez předchozího rozhodnutí o vině hlavního pachatele rozhodnout o vině účastníka, a to nezávisle na skutečnosti, v jakém stádiu se trestní řízení ohledně činu hlavního pachatele nachází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. 5 Tz 128/2006).
13. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu