Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 559/03
Ústavní soud rozhodl dne 6. ledna 2004 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1) Danuše Š., 2) JUDr. Františka Š., 3) Jana Š., a 4) Mgr. Petra Š., všech zastoupených doc. Mgr. Ing. D. N., CSc., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 č. j. 39 Co 610/2000-300 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 8. 2000 č. j. 7 C 51/97-270 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelé se ve své včas podané ústavní stížnosti domáhají vydání nálezu, kterým by byly zrušeny oba shora uvedené rozsudky, neboť mají za to, že těmito rozhodnutími i řízeními, jež jejich podání předcházela, byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to právo na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Zmíněnými rozsudky údajně též nebyl respektován čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, a čl.
11 odst. 4 Listiny stanovící, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Současně stěžovatelé uvádějí, že v rozporu s s článkem 3 odst. 1 Listiny byli diskriminováni z důvodu majetku. Konečně stěžovatelé tvrdí, že ze spisu byly odstraněny listinné důkazy týkající se finančních prostředků vynaložených na rekonstrukci nemovitosti. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 7 C 51/97 a z podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Žalobou ze dne 20. 2. 1997 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 se stěžovatelé, jakožto spoluvlastníci ideálních 5/8 domu č. p. 1097/3 se stavební parcelou č. parc. 2205 o výměře 576 m2, vše v katastrálním území S., zapsaným na č. LV 2422 u Katastrálního úřadu Praha - město, domáhali zrušení podílového spoluvlastnictví tak, že zmíněné nemovitosti budou přikázány do jejich podílového spoluvlastnictví způsobem v žalobě uvedeným s tím, že stěžovatelé zbylým spoluvlastníkům manželům L. vyplatí přiměřenou náhradu za jejich ideální 3/8 předmětných nemovitostí.
Podanou žalobu odůvodnili neshodami ohledně správy a užívání nemovitostí. Rozsudkem ze dne 22. 6. 1998 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků řízení, předmětné nemovitosti byly přikázány stěžovatelům, jimž byla současně uložena povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně částku 2.325.000 Kč vypočtenou z ceny nemovitostí ve výši 6.200.000 Kč stanovené znaleckým posudkem. Proti tomuto rozhodnutí se obě strany odvolaly. Stěžovatelé žádali přezkoumání výroku v části týkající se nákladů řízení, žalovaní namítali nesprávné určení výše vypořádacího podílu.
Městský soud v Praze napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení, neboť podílové spoluvlastnictví bylo sice správně zrušeno, nebyly však určeny podíly nových spoluvlastníků. Současně uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby stěžovatele vyzval k doplnění petitu, zhodnotil provedené důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, zvážil provedení dalších důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami. Soud prvého stupně doplnil dokazování ohledně solventnosti účastníků a nemovitost přikázal žalovaným, jimž stanovil povinnost uhradit vypořádací podíl určený z ceny celé nemovitosti nabízené žalovanými, která činila 8.300.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se opět obě strany odvolaly.
Stěžovatelé požadovali, aby odvolací soud v celém rozsahu vyhověl jejich žalobnímu návrhu, žalovaní podali odvolání toliko do výroku o náhradě nákladů řízení.
Soud druhého stupně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušil, neboť nalézací soud nezdůvodnil přesvědčivě, z jakých důvodů přehodnotil dříve provedené důkazy natolik, že dospěl ke zcela opačnému závěru a nemovitosti přikázal žalovaným. Doporučil hodnotit účelnost využití nemovitostí podle solventnosti účastníků a při určování ceny nemovitostí přihlédnout i k ceně nabízené žalovanými. Ve svém, v pořadí třetím, rozsudku ze dne 30. 8. 2000 Obvodní soud pro Prahu 5 uvedl kritéria, pro která zmíněnou nemovitost přikázal žalovaným.
Pro stěžovatele hovořila velikost podílů, solventnost byla shledána na obou stranách shodná. Ve prospěch žalovaných se soud přiklonil z důvodu mnohem delší doby bydlení v předmětných nemovitostech a vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelé mají trvalé bydliště v Hradci Králové, z čehož vyvodil, že nemovitosti budou účelněji využity žalovanými. Při určení vypořádacího podílu stěžovatelů vycházel z částky 6.108.000 Kč stanovené novým znaleckým posudkem. Stěžovatelé tento rozsudek napadli odvoláním, vytýkajíce nalézacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a nesprávné hodnocení důkazů, a navrhli, aby nemovitosti byly přikázány do jejich vlastnictví.
Městský soud v Praze odvolání neshledal důvodným a napadené rozhodnutí rozsudkem potvrdil. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání s odůvodněním, že předmětný rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání bylo podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 odst 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto, neboť Nejvyšší soud ČR nedospěl k závěru, že šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že skutečnosti v důkazním řízení zjištěné neodpovídají právním závěrům soudu ohledně účelnosti využití nemovitosti a na ně navazujícímu rozhodnutí o přikázání nemovitosti žalovaným. Ve způsobu hodnocení důkazů soudem shledávají porušení zásady rovnosti. Dále se stěžovatelé cítí poškozeni výrokem soudu v části týkající se výše přiměřené náhrady. Domnívají se, že při stanovení výše přiměřené náhrady neměl soud vycházet ze znaleckého posudku, ale z částky nabízené žalovanými, která byla vyšší.
Taktéž poukazují na skutečnost, že zatímco od třetí osoby odkoupili id. 1/4 nemovitosti za 5.400.000 Kč a při opravách do ní investovali dalších necelých 500.000 Kč, byla jim přiznána přiměřená náhrada za id. 5/8 cca o 2.000.000 Kč nižší. Ve svém vyjádření doručenému Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2003 předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 plně odkazuje na právní názor vyjádřený v rozsudku č. j. 7 C 51/97-270. Vzhledem k tomu, že tento rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen a dovolání stěžovatelů Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K problematice rovnosti účastníků řízení se vyslovil Ústavní soud již nálezu II.
ÚS 74/93 , kde uvedl, že rovnost účastníků je v civilním řízení konkretizována v § 18 občanského soudního řádu, jakož i v dalších ustanoveních tohoto právního předpisu. Zejména se jedná o právo jednat ve své mateřštině a vyjádřit se ke všem důkazům (§ 123 o. s. ř.), nahlížet do spisu a činit si z něho výpisky (§ 44 o. s. ř.), přednést a doplnit své návrhy na závěr jednání (§ 118 o. s. ř.), být vždy řádně předvolán k jednání (§ 115 o. s. ř.), jakož i právo vystupovat před soudem osobně nebo prostřednictvím svého zástupce (§ 24 o.
s. ř.) a o právo na řádné doručení rozhodnutí (§ 158 o. s. ř.). Z výše uvedeného vyplývá, že zásada rovnosti účastníků se týká jejich procesního postavení a nikoli způsobu hodnocení důkazů soudem. V dané věci by proto bylo vhodnější uvažovat o případném porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování je i povinnost soudů své rozsudky zdůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř.
Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ). Při určování, které straně bude výše zmíněná nemovitost přikázána, nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, o která fakta opřel své rozhodnutí.
Zatímco pro stěžovatele hovořila velikost podílů, většina zbylých zjištěných skutečností (způsob nabytí nemovitosti a péče o ni, délka vlastnictví a solventnost účastníků řízení), které pro posouzení účelnosti využití nemovitosti nejsou příliš relevantní, nepřevážila pro svou údajnou podobnost ve prospěch žádné z procesních stran. Na stranu žalovaných se soud přiklonil s ohledem na fakt, že v předmětné nemovitosti bydlí, a dokonce mnohem déle než stěžovatelé, a hodlají ji obývat i v budoucnu, z čehož usoudil, že žalovaní nemovitost využijí účelněji.
Soud přihlédl též ke skutečnosti, že i když jeden ze stěžovatelů zaměstnaný v Praze užívá byt v předmětné nemovitosti společně se svým synem - studentem, všichni stěžovatelé mají trvalé bydliště v Hradci Králové. V tomto směru soud prvního stupně postupoval v intencích ustanovení § 157 občanského soudního řádu. V tom, že soud při hodnocení účelnosti využití nemovitosti přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka vlastní další nemovitost, Ústavní soud nespatřuje porušení zásady zákazu diskriminace. Pokud stěžovatelé namítají extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a následnými právními závěry obou soudů, Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.
82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s.
ř.); jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu posuzovat hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Přestože provedené důkazy nehovoří výlučně ve prospěch žalovaných, Ústavní soud neshledává postup obecných soudů ústavně nekonformní. Námitka stěžovatelů týkající se výše přiměřené náhrady porovnané s částkou, za kterou stěžovatelé pořídili ideální 1/4 dané nemovitosti, se Ústavnímu soudu nejeví oprávněná.
Podle převažující judikatury obecných soudů přiměřenou náhradu určuje soud odpovídajícím podílem z ceny celé věci, nikoli z ceny spoluvlastnického podílu. Vyšší cena zaplacená za zmíněný podíl je čistě záležitostí smluvního ujednání mezi stěžovateli a prodávajícími a pro výši vypořádacího podílu mezi vedlejšími účastníky a stěžovateli nemá žádného významu, a to už proto, že tuto cenu nemohli vedlejší účastníci nikterak ovlivnit, když bylo výlučně na stěžovatelích, kolik (a na základě jaké motivace) jsou ochotni za koupi podílu prodávajícím zaplatit.
K požadavku, aby soud stanovil výši přiměřené náhrady z částky nabízené žalovanými, je třeba uvést, že nalézací soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu vycházel ze znaleckého posudku, v kterém byla vypočtena cena v daném čase a místě obvyklá. Ohledně údajného porušení článku 11 odst. 4 Listiny se stěžovatelé dopouštějí omylu, neboť institut zrušení podílového spoluvlastnictví nelze zaměňovat s právním institutem vyvlastnění ve veřejném zájmu. K tvrzení, že ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 byly odstraněny některé listinné důkazy týkající se oprav nemovitosti, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé k jeho podepření neoznačili žádné důkazní prostředky, v důsledku čehož neunesli důkazní břemeno.
Přehled investic založený stěžovateli jako číslo listu 209 spisu a čtený dne 21. 3. 2000 při ústním jednání před Obvodním soudem pro Prahu 5, aniž by byly přiloženy jakékoli další listinné podklady, nelze pokládat za důkazní prostředek. Listiny dokládající finanční prostředky vložené do oprav nemovitostí byly předloženy teprve dne 24. 7. 2002 v řízení před Nejvyšším soudem ČR (jako příloha k č. listu 329 a násl.), byť tak účastníci mohli učinit již dříve v řízení před soudy prvního a druhého stupně, a proto k nim nelze přihlížet.
Ze všech uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 6. ledna 2004 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu