Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Gagika Aharonyana, zastoupeného JUDr. Jiřím Janouškem, advokátem, sídlem Badeniho 291/3, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 22 Cdo 2258/2023-655, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2023 č. j. 18 Co 317/2022, 18 Co 1/2023-624 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. června 2022 č. j. 9 C 162/2018-578, ve znění opravného usnesení ze dne 18. listopadu 2022 č. j. 9 C 162/2018-600, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Petra Petříka a Jany Petříkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu vyžádaného soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 9 C 162/2018 se podává, že stěžovatel je spolu s vedlejšími účastníky podílovým spoluvlastníkem pozemků parc. č. X1 a X2 v kat. úz. Radlice (dále též jen "společná věc"), na nichž se nachází stavba, kterou na základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou do 31. 12. 2009, užíval vedlejší účastník. Stěžovatel v žalobě uvedl, že v červnu 2015 vynaložil investici ve výši 824 754 Kč, a vůči vedlejším účastníkům se domáhá jako správce uvedených pozemků zaplacení náhrady podle § 1135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, případně zaplacení náhrady nutných nákladů podle § 1136 občanského zákoníku, a to vůči vedlejšímu účastníkovi ve výši 103 094,25 Kč s příslušenstvím a vůči vedlejší účastnici ve výši 412 377 Kč s příslušenstvím.
Současně se domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi vydání bezdůvodného obohacení ve výši 660 000 Kč s příslušenstvím, které mělo vzniknout užíváním spoluvlastnického podílu stěžovatele na společné věci v období od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2015, tedy po skončení sjednané doby nájmu, a zaplacení dlužného nájemného za měsíce říjen až prosinec 2009 ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 10. 9. 2019 č. j. 9 C 162/2018-100 obvodní soud řízení částečně zastavil a po provedeném dokazování napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 412 377 Kč jako náhrady účelně vynaložených nákladů na správu společné věci (I.
výrok, bod 1.), i žalobu, kterou se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 103 094,25 Kč jako náhrady účelně vynaložených nákladů na správu společné věci (I. výrok, bod 2.), jakož i žalobu, aby mu vedlejší účastník zaplatil částku 495 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (I. výrok, bod 3.), a žalobu na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 22 500 Kč s příslušenstvím za užívání jeho podílu na společné věci z titulu dlužného nájemného (I. výrok, bod 4.).
Stěžovateli dále uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 480 022 Kč (II. výrok). Podle obvodního soudu stěžovatel neprokázal, že by s vedlejšími účastníky uzavřel (v jakékoliv formě) smlouvu o správě společné věci. Udělila-li vedlejší účastnice stěžovateli souhlas s užíváním společné věci k podnikatelské činnosti, neuzavřela tím dohodu o správě společné věci. Stěžovatel ani neprokázal, že vedlejší účastníci s vynaloženou "investicí" souhlasili, ani že šlo o investici, která by jim byla ku prospěchu, což vylučuje použití § 1136 písm. a) občanského zákoníku.
Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že k okamžiku vynaložení těchto nákladů užíval společnou věc k podnikání sám stěžovatel, a že náklady byly vynaloženy pouze v jeho zájmu. Obvodní soud zdůraznil, že prokazatelně nešlo ani o náklady vynaložené na záchranu společné věci, pročež na věc nelze použít ani § 1136 písm. b) občanského zákoníku. Zhodnotil-li stěžovatel společnou věc, soud na jeho návrh může tuto skutečnost zohlednit v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Z provedených důkazů obvodní soud dále zjistil, že vedlejší účastník užíval společnou věc až do 30. 6. 2014, tedy i po uplynutí sjednané doby nájmu, nešlo však o bezdůvodné obohacení, ale o další trvání, resp. obnovení nájmu nebytových prostor. Tato skutečnost byla stěžovateli známa nejpozději v době podání výzvy k plnění ze dne 22. 8. 2014 (nikoliv až z rozsudku o určení dědického práva k podílu na společné věci), žalobu však podal až dne 22. 5. 2018. Obvodní soud proto přisvědčil námitce promlčení vznesené vedlejším účastníkem, neboť ke dni podání žaloby již uplynula tříletá tzv. subjektivní promlčecí lhůta (§ 629 odst. 1 občanský zákoník). Promlčeným shledal rovněž nárok na zaplacení nájemného za měsíce říjen až prosinec 2009 [§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění].
3. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil výrok rozsudku obvodního soudu ve věci samé jako věcně správný (I. výrok), neboť se plně ztotožnil s jeho skutkovými a právními závěry. Pouze nákladový výrok změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 167 968 Kč a vedlejší účastnici ve výši 153 904 Kč (II. výrok). Dále městský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. a IV. výrok) V odůvodnění nejprve zdůraznil, že ve věci byla dána pravomoc českých soudů, že rozhodným právem je právo české, a poté se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatel neprokázal žádnou formu dohody o správě společné věci, rovněž nebylo prokázáno ani tvrzení stěžovatele, že se stal správcem společné věci podle § 1135 občanského zákoníku.
Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 338/2012 neshledal městský soud za přiléhavý, jelikož se týká skutkově odlišné věci. Stěžovatel nevynaložil náklady v souvislosti se záchranou společné věci, protože od počátku tvrdil, že společnou věc zhodnotil, ale neuváděl, že by šlo o náklady na její záchranu. Nadto mu chyběl souhlas vedlejších účastníků. Městský soud dále uvedl, že provedl-li stěžovatel investici společné věci bez souhlasu vedlejších účastníků a tato byla shledána jako nikoliv nutná, může mít toliko právo na náhradu v rozsahu zhodnocení společné věci v návaznosti na velikost svého spoluvlastnického podílu, která je splatná až v okamžiku zrušení podílového spoluvlastnictví, a to navíc za předpokladu, že šlo o náklad činěný v zájmu ostatních spoluvlastníků.
Městský soud se ztotožnil i se závěrem obvodního soudu o promlčení práva vůči vedlejšímu účastníkovi za užívání podílu stěžovatele na společné věci. Správně rovněž posoudil, že šlo o obnovený nájemní vztah, který byl ukončen dnem 30. 6. 2014, přičemž další užívání vedlejším účastníkem (stěžovatel uváděl užívání společné věci až do 30. 6. 2015) nebylo prokázáno. Pro úplnost městský soud uvedl, že stěžovatel nesprávně kladl počátek běhu promlčecí lhůty ke dni 13. 8. 2018, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě na určení neplatnosti závěti, v níž byl povolán jako jediný dědic, a k němuž mylně váže okamžik, kdy se měl stát spoluvlastníkem společné věci.
Dědické právo je založeno na principu univerzální sukcese, podle něhož dědic vstupuje do práv a povinností zůstavitele již okamžikem jeho smrti. Potvrzení dědictví soudem má deklaratorní povahu a jeho účinky nastávají ex tunc k okamžiku smrti zůstavitele. K úmrtí zůstavitele došlo již dne 24. 9. 2009. V období mezi okamžikem nabytí dědictví a potvrzením nabytí dědictví jsou z právních jednání týkajících se majetkových práv z dědictví oprávněni a povinni společně a nerozdílně všichni, jimž svědčí právo stát se dědici po zůstaviteli a kteří dosud dědictví neodmítli.
Stěžovatel byl přitom od počátku osobou, které toto právo svědčilo. Nákladový výrok rozsudku obvodního soudu městský soud změnil, neboť obvodní soud nerozhodl o nákladech řízení zvlášť pro každého vedlejšího účastníka, z nichž oba byli v řízení zcela úspěšní.
Městský soud dále zohlednil, že oba vedlejší účastníci byli zastoupeni týmž advokátem, pročež přistoupil ke snížení jeho odměny o 20 %. O nákladech odvolacího řízení pak rozhodl podle zásady úspěchu ve věci.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. V něm především zpochybnil, že "nárok na vydání bezdůvodného obohacení u vynaložení nákladů nikoliv nezbytných... vzniká až po zániku podílového spoluvlastnictví", čímž se měl městský soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu specifikované v dovolání. Uvádí, že dohoda o správě společné věci mezi ním a vedlejšími účastníky byla uzavřena konkludentně, a že soudy nezohlednily skutečnou vůli smluvních stran. Městský soud se nevypořádal s odkazem stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 388/2012. Městský soud rovněž pochybil, když za počátek běhu promlčecí lhůty nepovažoval den právní moci rozhodnutí o žalobě na určení neplatnosti závěti, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Namítl dále rozpor námitky promlčení s dobrými mravy a to, že městský soud nezohlednil skutkový stav věci spočívající v jeho "lstivém zmanipulování" vedlejším účastníkem. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř"). Nejprve zkoumal, zda stěžovatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání, a to ve vztahu ke každému žalovanému nároku se samostatným skutkovým základem. K požadavku stěžovatele na náhradu finančních prostředků vynaložených na společnou věc v roce 2015 Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v prvé řadě namítá uzavření dohody o správě věci, resp. nesprávné posouzení právního jednání městským soudem s tím, že se řádně nevypořádal s odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu. V té souvislosti však stěžovatel neuvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, ani neodkazuje na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Obsahem této části dovolání je pouhá polemika žalobce s procesním postupem městského soudu a s jeho rozhodnutím. V takovém případě však trpí dovolání v této části vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Přesto Nejvyšší soud uvedl, že soudy obou stupňů své závěry o sporném právním jednání důkladně odůvodnily, a že skutečnosti svědčící o existenci dohody o správě společné věci neplynou ani z následného jednání účastníků. K námitce stěžovatele týkající se nároku na náhradu podle § 1136 písm. a) občanského zákoníku Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodnutí městského soudu je v této části založeno na dvou na sobě nezávislých důvodech: a) městský soud uzavřel, že náklady na společnou věc nebyly vynaloženy ku prospěchu ostatních spoluvlastníků, a b) městský soud rovněž uvedl, že požadavek na náhradu těchto nákladů může být uplatněn až po zániku spoluvlastnictví.
V dovolání stěžovatel napadá pouze závěr městského soudu sub b), k závěru sub a) se v dovolání nevyjadřuje, tudíž u tohoto závěru nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Nezpochybnil-li stěžovatel v dovolání oba samostatné důvody rozhodnutí vedoucí k zamítnutí jeho žaloby, není na místě se zabývat jediným z nich, neboť nemůže zvrátit závěr o správnosti dovoláním napadenému rozhodnutí. K požadavku stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho podílu na společné věci od 1.
1. 2010 do 30. 6. 2015 Nejvyšší soud uvedl, že v řízení nebylo prokázáno užívání nemovitosti od 1. 7. 2014 do 30. 6. 2015. Tento závěr přitom stěžovatel v dovolání žádným způsobem nezpochybnil. I v této části trpí dovolání vadami, pro které nelze v řízení pokračovat. Dále obvodní soud i městský soud uvedly, že až do 30. 6. 2014 užíval první vedlejší účastník společnou věc na základě (mlčky obnovené) nájemní smlouvy, pročež nelze hovořit o bezdůvodném obohacení. Ani tento závěr stěžovatel v dovolání nezpochybnil.
Vyjádřil se toliko k promlčení práva, což však vzhledem k existenci dvou samostatných důvodů zamítnutí žaloby (odvolání) nemůže založit přípustnost dovolání. K požadavku na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi, aby na základě nájemní smlouvy zaplatil 22 000 Kč za užívání společné věci za měsíce říjen až prosinec 2009, Nejvyšší soud uvedl, že dovolání směřuje do části výroku, jehož předmětem bylo rozhodování o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, a proto je v této části dovolání objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.].
5. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá porušení výše uvedených základních práv. Těžištěm jeho argumentace je námitka, že Nejvyšší soud se nezabýval porušením své judikatury v přecházejícím řízení a nesprávně odmítl jeho dovolání. Zásadní podle něj je, že s účinností od 1. 1. 2014 není splatnost náhrady vázána na zánik spoluvlastnictví, jak konstatoval obvodní soud a městský soud. Uvádí, že městský soud založil své rozhodnutí o náhradě vynaložených nákladů na společnou věc toliko na závěru, že nárok byl uplatněn předčasně. Posouzením, zda šlo o náklady vynaložené ve prospěch vedlejších účastníků, se nezabýval, proto se stěžovatel k této otázce v dovolání nevyjádřil. Stejně tak u nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání podílu na společné věci městský soud "vystavěl svůj rozsudek pouze na údajném promlčení, které stěžovatel popíral s odkazem na judikaturu dovolacího soudu". Soudy porušily zásadu iura novit curia, neboť pokud snad dospěly k závěru o neexistenci bezdůvodného obohacení za užívání společné věci, měly žalobě vyhovět z důvodu dlužného nájemného. Pro posouzení, zda došlo k promlčení nároku je bezpředmětné, na základě jakého právního titulu nárok vznikl. Právní posouzení věci je úkolem soudů, nikoliv stěžovatele.
6. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu řádně zastoupen advokátem. Vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), resp. žádný takový prostředek již neměl k dispozici; vůči rozsudkům obvodního soudu a městského soudu je ústavní stížnost zčásti nepřípustná a zčásti opožděná (viz dále).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí mimo jeho přezkumnou pravomoc. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud nejprve povinen zkoumat, zda jsou napadená rozhodnutí způsobilá k věcnému přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne.
8. Stěžovatel dovoláním napadl rozsudek městského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud (viz bod 4. výše) - ve vztahu ke každému z nároků se samostatným skutkovým základem řádně vymezil předpoklady jeho přípustnosti, a současně zpochybnil všechny samostatné "důvody" rozhodnutí vedoucí k závěru o zamítnutí jeho žaloby (odvolání). Jelikož dovolání částečně trpělo vadami, protože nesplňovalo zákonné náležitosti, a v dovolacím řízení tak nebylo možno v příslušném rozsahu pokračovat, nevyčerpal stěžovatel podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (ve vztahu k některým částem rozhodnutí městského soudu je pak ústavní stížnost sice přípustná, avšak opožděná - viz bod 12. a 13. níže).
9. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 , ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2528/22 nebo ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2324/23 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.
Ústavní soud připouští, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence je dostupná četná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel nezohlednil (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV.
ÚS 346/17 ). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani jej v posuzované věci nelze, s ohledem na náležité odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za excesivní.
10. Ústavní soud si z vyžádaného soudního spisu ověřil, že dovolání stěžovatele trpí ve shora uvedeném rozsahu (bod 4. shora) vadami. Uvedl-li stěžovatel ve svém dovolání (navíc při zpochybnění jediného z vícera samostatných důvodů rozhodnutí u téhož nároku) spisovou značku rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že se městský soud nevypořádal s odkazem stěžovatele na toto rozhodnutí, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout závěru Nejvyššího soudu o absenci náležitého vymezení přípustnosti dovolání.
Je pravdou, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že náhrada nákladů vynaložených stěžovatelem by byla splatná až v okamžiku zrušení podílového spoluvlastnictví (proti tomuto výkladu stěžovatel v dovolání skutečně brojil a uvedl konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž má být tento výklad rozporný). Vzhledem k právní úpravě obsažené v § 1136 písm. a) občanského zákoníku však městský soud konstatoval, že předpokladem přiznání náhrady je to, aby šlo o náklad vynaložený ku prospěchu ostatních spoluvlastníků (bod 14.
odůvodnění rozsudku). Obvodní soud přitom dospěl k jasnému závěru, že náklady byly vynaloženy toliko v zájmu stěžovatele, nikoliv (také) vedlejších účastníků (bod 21. odůvodnění rozsudku), a městský soud uvedl, že se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry obvodního soudu. Závěr soudů o absenci prospěšnosti vynaložených nákladů pro vedlejší účastníky stěžovatel nikterak nezpochybnil.
11. Při uplatnění nároku na zaplacení částky za užívání jeho podílu na společné věci stěžovatel pomíjí, že užívání věci po uplynutí 30. 6. 2014 (nehledě na to, zda na základě "obnovené" nájemní smlouvy, nebo bez právního důvodu) se neprokázalo. K tvrzené dlužné částce za užívání společné věci za období do 30. 6. 2014 obvodní soud i městský soud náležitě ozřejmily důvody promlčení. K tomu Ústavní soud podotýká, že judikatura uváděná stěžovatelem v dovolání na posuzovanou otázku zjevně nedopadá (odkazované rozhodnutí se týká bezdůvodného obohacení ve vazbě na odstoupení od kupní smlouvy) a není způsobilá přípustnost dovolání založit.
12. Domáhal-li se stěžovatel zaplacení částky 22 500 Kč z titulu dlužného nájemného za měsíce říjen až prosinec 2009 (tedy za dobu, než uplynula doba nájmu sjednaná v nájemní smlouvě), bylo dovolání proti rozsudku městského soudu v této části objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Platí přitom, že přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně ve vztahu ke každému z nároků stojících na samostatném skutkovém základu. Považoval-li stěžovatel rozhodnutí městského soudu i v této části za neústavní, měl vzhledem k objektivní nepřípustnosti dovolání podat ústavní stížnosti proti části výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen I.
výrok, bod 4. rozsudku obvodního soudu, a to ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Z doručenky na č. l. 627 vyžádaného spisu se podává, že rozsudek městského soudu byl stěžovateli doručen 9. 3. 2023, přičemž ústavní stížnost byla podána až dne 1. 3. 2024. V této části je proto ústavní stížnost opožděná.
13. Opožděná je ústavní stížnosti také v části směřující proti nákladovým výrokům rozsudku městského soudu (II. až IV. výrok). Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (objektivně) nepřípustné. Z tohoto důvodu se lze proti nákladovému výroku odvolacího soudu bránit přímo ústavní stížností. Při určení počátku lhůty k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku nicméně Ústavní soud zohledňuje, že ač nelze dovoláním napadnout samotný nákladový výrok, lze jím v zákonem stanovených situacích napadnout výrok rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé, a bylo-li by dovolání důvodné proti meritornímu výroku, zruší Nejvyšší soud i akcesorický nákladový výrok (srov. usnesení ze dne 18.
2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18 , bod 10.). Lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu se pak odvíjí od doručení jeho rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1844/19 , bod 22.), čímž se zamezuje nežádoucím důsledkům plynoucím z toho, že by účastník řízení byl veden k souběžnému podání dovolání proti meritornímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu a ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Jak však Ústavní soud zdůraznil ve svých rozhodnutích, je-li dovolání proti meritornímu výroku vadné, opožděné nebo nepřípustné podle § 238 o.
s. ř., pak se počátek lhůty k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku odvolacího soudu odvíjí od doručení tohoto rozhodnutí (viz usnesení ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 846/20 , bod 7. nebo ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1729/21 , bod 14.). Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu přitom bylo zčásti vadné, zčásti objektivně nepřípustné (viz předchozí bod). Z toho důvodu byl pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti proti II. až IV. výroku rozsudku městského soudu (tj. proti nákladovým výrokům) rozhodný okamžik doručení tohoto rozhodnutí (9.
3. 2023).
14. Jde-li o ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, tu sice Ústavní soud shledal jako včasnou a přípustnou (bod 6. výše), současně však jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud si z vyžádaného spisu ověřil, že dovolání stěžovatele neobsahuje - ve výše uvedených částech - řádné vymezení předpokladů přípustnosti, případně, že stěžovatel nesprávně (k tomu srov. usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 1467/15 , bod 13.) zpochybnil pouze jeden z vícera samostatných důvodů rozhodnutí odvolacího soudu, z nichž každý sám vedl k závěru o nepřiznání nároku stěžovateli (viz bod 10. výše). Zčásti bylo dovolání stěžovatele nadto objektivně nepřípustné (viz bod 12. a 13. výše). Odmítnutí dovolání v tomto případě představuje zákonem předvídaný procesní postup Nejvyššího soudu (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), nikoliv porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jak namítá stěžovatel.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (body 8. až 11. výše), zčásti jako návrh podaný po stanovené lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 téhož zákona (body 12. a 13. výše) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona (bod 14.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu