Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci navrhovatele L. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Vlasákem, Náměstí Republiky 2, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2009 sp. zn. 10 To 84/2009 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2009 sp. zn. 3 T 9/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje po odstranění vad podání veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
S předestřenou argumentací stěžovatele se lze dle náhledu Ústavního soudu ztotožnit v tom smyslu, že zpráva JUDr. Tomašoviče obsažená v dotčeném soudním spise na č. l. 1299 nemůže nahradit opatření vydané dle ustanovení § 158e tr. ř. Nicméně v předmětném případě se nejedná o nahrazení uvedeného opatření, nýbrž o pouhé sdělení, kterým předseda senátu vrchního soudu potvrzuje vrchnímu státnímu zastupitelství existenci opatření vydaného v souladu s ustanovením § 158e tr. ř., jímž došlo k povolení použití agentů v trestním řízení.
Z přípisu přitom vyplývá, na které subjekty se opatření vztahuje a v jakém časovém období lze činnosti agentů využít. Skutečnost, že spis nalézacího soudu sporné opatření vrchního soudu neobsahuje, ještě neznamená, že toto opatření neexistuje, nebo že je zatíženo vadou. Podstatné je, že ze spisu krajského soudu je zřejmé, kdo, za jakým účelem a na jaké období stěžovatelem zpochybňované opatření vydal. Vzhledem k tomu, že součástí opatření vydaného dle ustanovení § 158e tr. ř. je i údaj, umožňující identifikaci agenta, lze považovat postup předsedy senátu vrchního soudu při komunikaci obsahu spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 T 903/2007 za příhodný.
Předpokladem zachování zdraví a bezpečnosti policistů, vystupujících v rolích tzv. agentů, je omezení rizika jejich prozrazení, k čemuž jistě přispívá i snížení počtu osob, majících přístup k jejich identifikačním znakům. Ze sdělení předsedy senátu vrchního soudu jsou zřejmé údaje nezbytné pro posouzení činnosti agentů v rámci projednávané věci, přičemž příslušné soudkyni krajského soudu o těchto skutečnostech nevznikla jakákoliv pochybnost. Tento postup by pochopitelně nebyl akceptovatelný v případě, kdy by ve věci rozhodující soudkyni tato pochybnost vznikla.
Nicméně, to se nestalo a dle náhledu Ústavního soudu tak nelze ve stěžovatelem rozporovaném postupu spatřovat zásah do jeho základních práv a svobod.
Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v tom smyslu, že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné.
Odůvodnění odvolání není sice tak podrobné, jako je tomu u odůvodnění nalézacího soudu, nicméně tato skutečnost je dána především tím, že oba soudy, tj. jak Krajský soud v Plzni tak i Vrchní soud v Praze dospěly ke stejným závěrům. Smysl odůvodnění odvolacího řízení nespočívá v přeformulovávání odůvodnění nalézacího soudu. Pokud se odvolací soud ztotožní s právním názorem soudu prvního stupně, nelze považovat za rozporné se zásadami spravedlivého procesu, že tento pouze odkáže na podrobnější odůvodnění nalézacího soudu.
Dle náhledu Ústavního soudu nedošlo v rámci trestního řízení k takovému pochybení, jež by bylo lze považovat za zásah do základních práv a svobod stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu