Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 6 Tdo 960/2021-374, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2021 č. j. 3 To 613/2020-320 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. srpna 2020 č. j. 1 T 182/2019-268, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti A s vědomím existence četných dluhů této společnosti, které nebyla schopna řádně hradit, a v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch, uzavřel za obchodní společnost A jako dlužníka dne 7. 1. 2015 Smlouvu o zajištění převodu práva spolu s uznáním dluhu s obchodní společností B jako věřitelem, na základě které byla obchodní společnosti A vyplacena půjčka ve výši 450 000 Kč obchodní společností B se závazkem vrácení půjčky nejpozději do 31. 5. 2015 a dále byl ujednán zajišťovací převod vlastnického práva k lesnímu pozemku o výměře 29 374 m2 v majetku obchodní společnosti A na věřitele obchodní společnost B, přičemž dle dohody návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí měl být podáván až v případě nevrácení půjčky do stanoveného data, a takto konal, ačkoli již dne 11. 11. 2014 písemně nabídl předmětný lesní pozemek ke koupi Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, která projevila písemně zájem o koupi dne 18. 12. 2014, a tento pozemek prodal dne 11. 3. 2015 Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava za cenu 900 000 Kč, ač v té době nebyla půjčka vrácena, a tímto jednáním způsobil obchodní společnosti B škodu ve výši 450 000 Kč.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu zrušen ve výroku o jemu uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb při stanovení denní sazby v částce 500 Kč, tedy v celkové částce 50 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti v trvání dvou let.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu, a to jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel za prvé namítá, že z popisu skutku není dostatečně jasné, jak přesně měl být jednatel obchodní společnosti B V. M. uveden v omyl. Není zřejmé, zda měla být obchodní společnost B uvedena v omyl ve sjednaném termínu vrácení zápůjčky anebo v posléze sjednaném zajišťovacím převodu. Sám V. M. v řízení uváděl, že předmětnou smlouvu chápal jako smlouvu kupní k pozemku a o zápůjčku vůbec nešlo; přesto nalézací soud dospěl k závěru, že o zápůjčku šlo. Tento závěr nalézacího soudu je tedy v rozporu s výsledky dokazování. Není jasně popsáno, jaký vznikl občanskoprávní vztah a bez toho nelze vůbec posuzovat, zda došlo k nějakému podvodu. Obchodní společnost B jednající prostřednictvím V. M. dle stěžovatele nemohla být uvedena v omyl v souvislosti se smlouvou o zápůjčce, když V. M. žádnou takovou smlouvu nechtěl vůbec uzavřít. Namísto toho, aby se dovolací soud s takovouto situací vypořádal, spokojil se s úvahou, že V. M. "sice nepochopil všechny souvislosti daného právního vztahu, nicméně v obecnosti věděl, že dochází k určitému pohybu hodnot (peněžních prostředků a eventuálně i pozemku) mezi poškozenou a obviněnými, přičemž ohledně skutečných následků tohoto právního vztahu - že poškozená bude jeho následkem zkrácena v majetkové sféře - byl uveden v omyl".
6. Za druhé stěžovatel namítá, že V. M. obsahu uzavírané smlouvy, okolnostem jejího podpisu i následnému vymáhání pohledávky věnoval jen minimální pozornost. Přitom podle judikatury je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů primárně dbali především samotní účastníci takového vztahu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 4 Tdo 85/2017). Laxní přístup V. M. nelze klást k tíži stěžovatele. Ústavní soud taktéž judikoval, že je nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva [nález ze dne 8. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 564/2000 (N 169/24 SbNU 255)]. Obchodní společnost B se měla zaplacení dané částky domáhat především civilní žalobou.
7. Za třetí stěžovatel upozorňuje, že v řízení předložil jako důkaz výdajový pokladní doklad ze dne 26. 5. 2015 prokazující, že v souladu s uvedenou smlouvou byla ještě před splatností pohledávky zápůjčka společnosti B vrácena. Soudy uvedený doklad shledaly nevěrohodným, nicméně tato otázka nebyla podle stěžovatele dostatečně zkoumána a závěry soudů v tomto směru nejsou dostatečně odůvodněny.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Přestože stěžovatel tvrdí opak, Ústavní soud shledává, že z popisu skutku je dostatečně zřejmé naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. I kdyby mohl být popis formulován precizněji, neznamená to, že nemůže obstát. Obecné soudy se přitom s námitkami stěžovatele v tomto směru řádně vypořádaly (viz zejména str. 6 až 8 rozsudku krajského soudu). Krajský soud mimo jiné poukázal na to, že jednatel M. nebyl vůbec informován, že stěžovatel jedná současně o prodeji předmětného pozemku jiné osobě, v čemž je třeba spatřovat zamlčení podstatné skutečnosti ve smyslu příslušného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Sám fakt, že z výpovědi svědka M. vyplynulo, že jako laik neměl přesnou představu o všech právních aspektech dané situace, nic nemění na podstatě věci, totiž že mu byly stěžovatelem zamlčeny podstatné skutečnosti, a že pokud by je znal, lze mít za to, že by finanční prostředky neposkytl, nebo by přinejmenším nesouhlasil s odkladem podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
11. Co se týče judikátů, na které stěžovatel odkazuje, jde o věci skutkově odlišné. Ústavní soud neshledává neadekvátním, že provádění prodeje nebo zajišťovacího převodu jedné nemovitosti paralelně dvěma zájemcům, s přijetím finančního plnění od obou kupujících, bylo posouzeno jako vyvolávající trestněprávní následky.
12. Tvrzení stěžovatele, že není dostatečně odůvodněn závěr o nevěrohodnosti výdajového pokladního dokladu ze dne 26. 5. 2015 o vrácení zápůjčky, pak představuje pouhou polemiku s argumentací obecných soudů v rovině práva podústavního. Jejich poukazy na to, že v případě vrácení zápůjčky dne 26. 5. 2015 by poškozený subjekt neměl žádného důvodu podávat ve věci trestní oznámení, či na skutečnost, že s takovýmto tvrzením přišel stěžovatel až dodatečně, se nejeví nikterak nelogickými či nepřiléhavými.
13. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu