U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2017 o dovolání
obviněného M. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2016,
sp. zn. 3 To 66/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 1 T 3/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 1 T
3/2014, byl obviněný M. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným
zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku
(body I./1.-4.) a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod
II.). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění Krajského soudu v
Brně dopustil tím, že:
I.) ač si byl vědom své dlouhodobě špatné finanční situace a byl tedy
srozuměn s tím, že závazkům ze smluv o půjčce nemusí řádně a včas dostát
1. si v období od ledna 2009 do srpna 2009 zapůjčil od I. K., bytem B.,
L. ..., finanční prostředky následovně:
- v přesně nezjištěné době v měsíci lednu 2009 v kanceláři firmy
MaDaTech, s.r.o., v B., na ulici B. č. ..., částku ve výši 430.000 Kč, kterou
přislíbil vrátit v červenci 2009,
- v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 2009 v kanceláři firmy
MaDaTech, s.r.o., v B., na ulici B. č. ..., částku ve výši 200.000 Kč, kterou
přislíbil vrátit v červenci 2009,
- v přesně nezjištěné době v měsíci dubnu 2009 v kanceláři firmy
Variatec, spol. s r.o., v B., na ulici B. č. ..., částku ve výši 500.000 Kč,
kterou přislíbil vrátit, společně s již dříve půjčenými částkami, v červenci
2009,
- v přesně nezjištěné době v červenci 2009 na parkovišti na ulici L.
č. ..., částku ve výši 350.000 Kč, kterou přislíbil vrátit, společně s již
dříve půjčenými částkami, v září 2009,
- dne 31. 8. 2009 v kanceláři firmy Variatec, spol. s r.o., v B., na
ulici B. č. ..., částku ve výši 1.500.000 Kč, kterou přislíbil vrátit, společně
s již dříve půjčenými částkami, dne 29. 11. 2009,
a tyto prostředky ani z části neuhradil a způsobil tak poškozenému I. K.
celkovou škodu ve výši 2.980.000 Kč,
2. si v Š.-K., Š. ..., dne 5. 3. 2009 zapůjčil od J. P., bytem Š.-K.,
Š. ..., finanční prostředky ve výši 250.000 Kč, které přislíbil vrátit do 5. 6.
2009, a tyto prostředky ve lhůtě splatnosti neuhradil, čímž způsobil poškozené
J. P. škodu ve výši 250.000 Kč, přičemž po lhůtě splatnosti poškozené zaplatil
částku 6.000 Kč,
3. si v B. v období roku 2008 až do 10. 6. 2009 zapůjčil od R. P., bytem
B., L. ..., finanční prostředky následovně:
- v přesně nezjištěné době roku 2008 až počátku roku 2009 postupně
částky 550.000 Kč, 100.000 Kč, 250.000 Kč, 250.000 Kč, 100.000 Kč, 150.000 Kč,
100.000 Kč, 40.000 Kč a 1.000.000 Kč, které přislíbil vrátit do dubna 2009,
- dne 7. 4. 2009 částku 1.150.000 Kč, kterou přislíbil vrátit do 7. 4.
2010
- dne 10. 6. 2009 částku 430.000 Kč, kterou přislíbil vrátit do 10. 6.
2010
a tyto prostředky ve lhůtě splatnosti neuhradil, čímž způsobil poškozenému R.
P. celkovou škodu ve výši 4.120.000 Kč.
4. si v období od 2. 11. 2009 do 3. 6. 2010 zapůjčil od Ing. D. P.,
bytem B., B. ..., finanční prostředky následovně:
- dne 2. 11. 2009 v kanceláři firmy MaDaTech, s.r.o., na ulici B.
č. ..., v B., částku ve výši 660.000 Kč, kterou přislíbil vrátit do 15. 5. 2010
s prodloužením do 30. 11. 2010,
- dne 16. 12. 2009 v kanceláři firmy MaDaTech, s.r.o., na ulici B.
č. ..., v B., částku ve výši 1.058.000 Kč, kterou přislíbil vrátit do 21. 4.
2010,
- dne 24. 3. 2010 v kanceláři firmy MaDaTech, s.r.o., na ulici B.
č. ..., v B., částku ve výši 225.000 Kč, kterou přislíbil vrátit do 1. 4. 2010,
- dne 28. 4. 2010 v kanceláři firmy MaDaTech, s.r.o., na ulici B.
č. ..., v B., částku ve výši 550.000 Kč, kterou přislíbil vrátit do 12. 5. 2010
- dne 3. 6. 2010 v kanceláři firmy MaDaTech, s.r.o., na ulici B. č. ...,
v B., částku ve výši 328.500 Kč, kterou přislíbil vrátit do 15. 7. 2010,
a tyto prostředky ve lhůtě splatnosti neuhradil a způsobil tak poškozenému Ing.
D. P. celkovou škodu ve výši 2.821.500 Kč, přičemž po lhůtě splatnosti
poškozenému zaplatil 273.284 Kč
a pod body I./1. – 4. tak způsobil poškozeným škodu celkem 10.171.500 Kč.
II.) jako jednatel společnosti MaDaTech, s. r. o. Brno, Bráfova 9a,
vědom si své dlouhodobě špatné finanční situace, jakož i špatné finanční
situace uvedené společnosti a tedy srozuměn s tím, že závazku ze smlouvy o
půjčce nemusí řádně a včas dostát
- si v B. zapůjčil dne 29. 6. 2011 od J. V., bytem B., D. ..., částku
minimálně 115.000 Kč, a zavázal se dluh uhradit do 15. 8. 2011, a tyto
prostředky ve lhůtě splatnosti neuhradil, čímž způsobil poškozenému J. V. škodu
ve výši 115.000 Kč,
Za uvedené trestné činy byl obviněnému uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6
(šesti) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon
uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
na náhradě škody poškozeným J. P., bytem Š.-K., Š. ..., částku 244.000 Kč, J.
V., bytem B., D. ..., částku 115.000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli
poškození I. K., bytem B., L. ..., a R. P., bytem B., L. ..., odkázáni se svým
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229
odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. V., bytem B., D. ..., odkázán se zbytkem svého
nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 1 T
3/2014, podal obviněný a poškození I. K. a R. P. odvolání. Odvolání obviněného
směřovalo do výroku o vině, trestu a náhradě škody. Odvolání poškozených
směřovalo do výroku o odkázání s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soudu v Olomouci
rozhodnutím ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 3 To 66/2016, tak, že je podle § 256
tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2016, sp. zn.
3 To 66/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný uvádí, že rozhodnutím
soudu druhého stupně došlo k nesprávnému právnímu hodnocení subjektivní stránky
jeho jednání, k nesprávnému hmotněprávnímu hodnocení výstupů z účetních výkazů,
k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání vůči poškozeným R. P. a I.
K. Dále namítá, že soudy přehlížely okolnosti svědčící v jeho prospěch, čímž
došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Podle dovolatele byla nesprávně
posouzena materiální stránka skutku, konkrétně principu ultima ratio.
Obviněný především zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí je velmi
překvapivé z pohledu předchozího rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 21. 5.
2015, sp. zn. 3 To 26/2015, kterým zrušil předchozí odsuzující rozsudek soudu
prvního stupně. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně v rámci
doplnění dokazování některé pokyny soudu druhého stupně nesplnil, některé
uložené povinnosti realizoval pouze povrchně a formálně. Přestože soud druhého
stupně ve svém původním zrušujícím rozhodnutí velmi citlivě hodnotil některé
obtížně pochopitelné okolnosti případu, tak v jeho druhém rozhodnutí převažuje
myšlenkové schéma ve sporných případech postupovat v jeho neprospěch.
Ohledně nesprávného právního posouzení subjektivní stránky jeho jednání
a nesprávného hodnocení účetních výkazů obviněný namítá, že chybí jednak jeho
srozumění s uvedením poškozených v omyl, jednak povědomí poškozených o tom, že
jsou klamáni. Závěr soudů o srozumění v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku je zcela povrchní. Soudy zcela nesprávně posoudily údaje
z rozvahy a výsledovky společnosti MaDaTech, s. r. o., nerespektují zákonem
stanovenou vyrovnanost rozvahy, tedy skutečnost, že cizím zdrojům vedeným na
straně pasiv musí odpovídat aktiva, tedy hmotný majetek, pohledávky, peněžní
prostředky, popř. další aktiva. V rámci hodnocení důkazů zcela nesprávně
interpretují účetní výkazy, když pomíjí, že výsledek hospodaření společnosti v
roce 2009 před zdaněním činil 3.384.000 Kč. Dovolatel nesouhlasí také se závěry
soudu druhého stupně, že rozvaha a výsledovka jsou obtížně přezkoumatelné, aniž
by soud učinil pokus přezkoumat prvotní doklady, což svědčí o tom, že posuzuje
provedené důkazy v jeho neprospěch. Naopak v případě poškozených I. K. a R. P.
bere jako zdroj jejich příjmu pro poskytování půjček jejich příjmy z podnikání,
aniž by byly prokázány. Nebylo také vzato v úvahu, že ze strany poškozených
nebyla dodržena nezbytná míra opatrnosti. V případě poškozeného V. soudy pomíjí
samotné vyjádření poškozeného, že mu půjčoval peníze za situace, kdy by mu už
nikdo jiný nepůjčil (obviněnému). Soudy tedy nesprávně posoudily subjektivní
stránku jeho jednání.
Nesprávné hmotněprávní posouzení jednání vůči poškozenému R. P. a I. K.
obviněný dovozuje z toho, že pokud soudy dospěly k závěru, že poškození mu
poskytli hotovostní finanční půjčky (s čímž obviněný vyjadřuje nesouhlas), tak
ze strany poškozených nelze hovořit o půjčce, jednalo se o hazardní investice,
při kterých si poškození museli být vědomi rizikovosti svého počínání, takže
nemohli být uvedeni v omyl. Navíc ani na směnkách se termín půjčka neobjevuje.
Proto má obviněný zato, že ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., se nemohlo
jednat o půjčku a poškození nemohli reálně očekávat její vrácení.
Dovolatel dále namítá, že soudy nižších stupňů přehlížely okolnosti
svědčící v jeho prospěch, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Ve
vztahu k této námitce pak obviněný velmi podrobně cituje pasáže z rozhodnutí
soudu druhého stupně ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 3 To 26/2015, kterým zrušil
první odsuzující rozsudek a z napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne
22. 6. 2016, sp. zn. 3 To 66/2016, vše ve vyústění v závěru, že ve věci
existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy
také nehodnotily platbu ze dne 13. 5. 2009 ve výši 100.000 Kč z jeho účtu na
účet poškozeného R. P.
Obviněný dále uvádí, že soud druhého stupně se řádně nezabýval otázkou
subsidiarity trestní represe, jejíž zvážení v předmětné věci bylo nezbytné.
Zdůrazňuje, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku ochrana právních statků má
probíhat především prostředky občanského a správního práva. Podle obviněného
nelze poškozeným přiznat ochranu prostředky trestního práva za situace, kdy
poškození půjčovali velké finanční částky bez dokladů, na dobré slovo. Vrácení
půjček se poškození nedomáhali prostřednictvím občanskoprávní cesty, půjčky
poskytli na spekulativní úrok a při poskytování půjček porušili zákonem
stanovený limit hotovostních plateb. Poukazuje také na rozhodnutí Nejvyššího
soudu, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, řešící obdobnou problematiku.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 3 To 66/2016, zrušil a
uložil soudu druhého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň
obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil do doby rozhodnutí o podaném
dovolání výkon trestu odnětí svobody.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne
30. 12. 2016 sdělila, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Současně výslovně vyjádřila souhlas tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za
podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa tohoto dovolacího
důvodu, neboť soud druhého stupně zamítl podané odvolání obviněného, ačkoliv
podle obviněného byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněného.
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
spatřuje ve skutečnosti, že podle jeho názoru nebyla naplněna subjektivní
stránka trestných činů, kterými byl uznán vinným a v nesprávném hmotněprávním
posouzení účetních výkazů. Dále namítá, že nemohl poškozené uvést v omyl,
existenci extrémního rozporu při hodnocení důkazů, porušení práva na
spravedlivý proces a porušení zásady subsidiarity trestní represe.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný
své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod jsou částečně podřaditelné.
Jedná se o námitky týkající se nemožnosti uvést poškozené v omyl a subsidiarity
trestní represe.
Ohledně dalších námitek obviněného, které se vztahují k subjektivní stránce
jeho jednání, když namítá, že u něho není dán ani úmysl nepřímý ve smyslu § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, lze uvést že tato argumentace navenek může
vyvolávat dojem, že ji lze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Subjektivní
stránka se totiž týká naplnění hmotněprávních podmínek trestnosti, konkrétně
otázky zavinění. Přesto lze mít zato, že vzhledem k uplatněné argumentaci
obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního a
druhého stupně, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že
obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Obviněný totiž polemizuje s hodnocením důkazů soudem druhého stupně, konkrétně
s hodnocením předložených účetních výkazů. Obviněný touto dovolací argumentací
fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky
nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení.
Primárně jimi totiž brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný tedy jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem
druhého stupně (účetních výkazů a výpovědi poškozených R. P. a I. K.), když
zdůrazňuje, že soudy hodnotily provedené důkazy jen v jeho neprospěch. Takto
formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost
Nejvyššího soudu.
Bez ohledu na shora neznačené závěry považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit
následující. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky
dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe
jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P.
Šámal a kol, Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s.
165). Zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám
trestného činu musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně
pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním.
Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr.
zákoníku). Lze konstatovat, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně
otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost. V dané
souvislosti je třeba uvést, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z
výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o
zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba
hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech.
Obviněný byl soudem prvního stupně uznán vinným zločinem podvodu podle § 209
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. U trestného činu podvodu se v případě základní skutkové podstaty
vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý
podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jak již bylo naznačeno, soudy nižších
stupňů se s otázkou zavinění obviněného řádně a náležitým způsobem vypořádaly,
když dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém. Soud prvního
stupně se úmyslem obviněného spáchat uvedené trestné činy velmi podrobně
zabýval na č. l. 15-20 svého rozhodnutí. Skutečnost, že obviněný jednal v
úmyslu nepřímém nedovozuje toliko z účetních výkazů, ale řady dalších
provedených důkazů, které hodnotí z pohledu obhajoby obviněného (tvrzení o
údajných očekávaných příjmech), kdy přihlíží k celkové majetkové situaci
obviněného v rozhodném období, včetně existence dalších půjček, které měl
obviněný a exekucí, které byly proti němu vedeny. Soud druhého stupně se
následně otázkou naplnění subjektivní stránky rovněž zabýval, kdy se v podstatě
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně (viz č. l. 18 rozhodnutí), když
zároveň z pohledu námitek obviněného blíže rozvedl své závěry ohledně finanční
situace společnosti MadaTech, s. r. o., v rozhodném období. Zavinění obviněného
v úmyslu nepřímém opírá o závěry soudu prvního stupně, tedy tyto akceptuje a
jen toliko blíže rozvádí své úvahy. Jinak řečeno, soud druhého stupně nestaví
závěr o jednání obviněného v úmyslu nepřímém toliko na účetních výkazech, ale i
na dalších důkazech, které provedl soud prvního stupně a ze kterých dovozuje
závěr o zavinění. Pokud se týká argumentace obviněného ohledně hodnocení údajů
vyplývajících z účetních výkazů, jedná se jen o jinou interpretaci tohoto
důkazu obviněným. Ohledně námitky obviněného, jenž uvádí, že způsob hodnocení
účetních výkazů představuje nesprávné hmotněprávní posouzení, je třeba uvést,
že se nejedná o otázku nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu výkladu
tohoto dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž o otázku
hodnocení důkazů, což nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Navíc je třeba
uvést, že i pokud by se při posuzování úmyslu obviněného poškozené podvést
vycházelo z výsledku hospodaření společnosti před zdaněním, tak nelze pominout,
že výsledek hospodaření společnosti obviněného před zdaněním v roce 2009 činil
podle obviněného 3.384.000 Kč, přičemž již v této době měl od poškozených I. K. a R. P. půjčenou částku 7.100.000 Kč a od poškozeného Ing. D. P. částku
1.718.000 Kč (půjčky v měsících listopad a prosinec 2009), takže výše jeho
dluhů vůči těmto poškozeným výrazným způsobem přesahovala výsledek hospodaření
společnosti obviněného. Tato skutečnost spolu s dalšími dluhy (vůči
Raiffeisenbank) a dobou splatnosti uvedených půjček by odůvodňovala závěr o
tom, že obviněný v době převzetí předmětných půjček od poškozených jednal s
vědomím, že půjčky nebude moci ve stanovených termínech uhradit a pro případ,
že se tak stane, byl s tím srozuměn.
Proto lze mít zato, že soudy nižších
stupňů se s otázkou úmyslu obviněného spáchat uvedené trestné činy řádně
zabývaly a vypořádaly se s ní, když pro stručnost lze dále odkázat na
odůvodnění jejich rozhodnutí.
Rovněž námitka obviněného týkající se hodnocení výpovědí svědků I. K. a R. P.
směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nemůže naplňovat
zvolený dovolací důvod, neboť obviněný opětovně zpochybňuje skutková zjištění
soudů a způsob hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud přesto považuje za
potřebné uvést, že soud prvního stupně se vzhledem k předchozímu zrušujícímu
rozhodnutí jeho odsuzujícího rozsudku zabýval tím, zda poškození I. K. a R. P.
mohli mít částky, které měli půjčit obviněnému k dispozici. V tomto směru
provedl doplnění dokazování a následně odůvodnil na základě jakých důkazů
dospěl k závěru, že poškození měli uvedené finanční částky k dispozici a mohli
je tedy obviněnému půjčit (blíže viz č. l. 12 a 13 rozsudku), když nevychází
toliko z tvrzení poškozených, ale zejména výpovědi svědkyně J. P. a
listinných důkazů (např. smlouva o prodeji nemovitosti, výpisy z účtu svědkyně
J. P., přiznání k dani z příjmu). K námitce obviněného, že poškozený J. V. mu
peníze půjčil, ačkoliv si byl vědom jeho nepříznivé finanční situace, ve které
se nachází, je třeba uvést, že skutečnost, že poškozenému byla známa okolnost,
že obviněný má určité finanční problémy, sama o sobě nebrání závěru o tom, že
poškozeného podvedl. Trestní odpovědnost pachatele za trestný čin podvodu není
vyloučena ani za situace, že si poškozený byl vědom nepříznivého ekonomického
stavu obviněného, avšak přesto s tímto vědomím vstupoval do závazkových vztahů
s ním (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo
1536/2011). Je totiž nutno zdůraznit, že obviněný vlastnil firmu, která
vyvíjela určitou činnost, což bylo poškozenému z jeho podnikatelské činnosti
známo, přičemž obviněný uváděl jako důvod půjčky vyřešení reklamace bazénu s
tím, že poté zakázku týkající se bazénu dokončí a bude mu uhrazena, takže
poškozený mohl důvodně očekávat, že obviněný dostojí svým závazkům a že se
jedná o momentální finanční problémy obviněného, které bude schopen vyřešit v
přiměřené době. V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že poškozený
bezprostředně před půjčkou realizoval určitou zakázku pro obviněného, jenž byla
uhrazena, což nepochybně posílilo důvěru poškozeného v solidní jednání
obviněného.
Pokud obviněný dále namítá, že v případě finančních částek, které mu měli
poskytnout poškození I. K. a R. P. se nemůže jednat o půjčky ve smyslu § 657
zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen občanský zákoník), když poškození se chovali
lehkovážně, takže je nemohl uvést v omyl, je třeba uvést, že tato argumentace
je částečně podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Obviněný namítá, že neuvedl nikoho v omyl, takže nenaplnil objektivní
stránku trestných činů, kterými byl uznán vinným. Obviněný tedy namítá
nesprávné právní posouzení skutku z hlediska naplnění zvolených skutkových
podstat. Jiná je situace, pokud se týká námitky vztahující se k otázce, zda se
v případě částek poskytnutých poškozenými jednalo o půjčku. Takto formulovaná
námitka směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižních stupňů, když obviněný
vyjadřuje nesouhlas se skutkovým závěrem soudů, že se jednalo o půjčku, a
nemůže zvolený dovolací důvod naplnit.
Bez ohledu na shora naznačený závěr lze uvést následující. Smlouvu o půjčce
upravoval § 657 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013. Podle § 657
občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené
podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté
doby věci stejného druhu (ve věci je nutno postupovat podle občanského zákoníku
platného do 31. 12. 2013, když půjčky byly uzavřeny před účinností nového
občanského zákoníku). Pojmovými znaky smlouvy o půjčce jsou tedy přenechání
věci, určených podle druhu, dočasnost přenechání a povinnost vrátit věci
stejného druhu. Všechny tyto pojmové znaky byly v dané věci naplněny, když
poškození přenechali určité finanční částky obviněnému na určitou dobu
(dočasně) a byla sjednána povinnost peníze vrátit. Skutečnost, že smlouvy o
půjčce neměly písemnou formu není podstatná, když pro uzavření smlouvy o půjčce
se nevyžaduje písemná forma. Pokud obviněný namítá, že v předložených směnkách
se neuvádí termín půjčka, je tato skutečnost právně bezvýznamná. Směnky byly
podepsány až dodatečně, přičemž ve směnce nemusí být uveden důvod vystavení
směnky. Okolnost, že si snad poškození sjednali nepřiměřené úroky nemůže mít
vliv na platnost smlouvy o půjčce, když důvod neplatnosti části smlouvy o
půjčce týkající se sjednaných úroků nezakládá neplatnost smlouvy (blíže viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004,
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 33 Cdo 4322/2007).
Ohledně existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními je potřeba konstatovat následující. Vzhledem ke konstantní
judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této
skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor
je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí
vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na
soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho,
co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné
konstatovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná
pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro
relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý
proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
Obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko opětovně
vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně, když
poukazuje na předchozí rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl zrušen
odsuzující rozsudek a vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně se neřídil
důsledně pokyny soudu druhého stupně, přičemž soud druhého stupně následně
tento stav akceptoval a hodnotil provedené důkazy toliko v jeho neprospěch.
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že soudy nižších stupňů k
náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje
ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných
souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. a § 134
tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu
nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak
obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě.
Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný,
neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů,
případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou
argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
Přes uvedené závěry je nutno zdůraznit, že soud druhého stupně stanovil ve svém
rozhodnutí ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 3 To 26/2015, v jakém směru je třeba
dokazování doplnit a které skutečnosti je nezbytné prověřit a objasnit. V
souvislosti s uplatněnou argumentací, která směřuje do způsobu hodnocení
provedených důkazů a jako taková nenaplňuje zvolený dovolací důvod, na podporu
závěru, že v dané věci se nejedná o extrémní rozpor ve smyslu judikatury
Ústavního soudu, je nezbytné uvést, že soud druhého stupně ve svém rozhodnutí
nedospěl k závěru, že by poškození byli nevěrohodní a že by samotná skutečnost,
že někteří poškození (I. K., R. P. a J. P.) nemají žádný písemný doklad o
půjčkách, musela vést k závěru, že z jejich výpovědí nelze vycházet. Soud
druhého stupně vzhledem k určitým skutečnostem, které zjistil (neexistence
písemných podkladů o půjčkách, blízký vztah mezi poškozenými) uložil soudu
prvního stupně, aby se zaměřil na posouzení věrohodnosti poškozených, zejména z
toho pohledu, zda mohli mít k dispozici finanční prostředky ve výši, které
zapůjčili obviněnému. Dále se měl soud vypořádat s tím, zda v částkách, které
si měl obviněný půjčit, byly zahrnuty úroky a zabývat se listinnými důkazy,
které byly ve věci opatřeny v rámci odvolacího řízení, včetně dalších případně
provedených důkazů. Lze konstatovat, že soud prvního stupně splnil pokyny soudu
druhého stupně a doplnil dokazování v požadovaném směru, kdy své úvahy i řádně
odůvodnil (blíže viz č. l. 11-22 rozsudku). Soud druhého stupně se pak se
závěry soudu prvního stupně ztotožnil a rozvedl i své úvahy z pohledu námitek
obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání (viz č. l. 10-15
rozhodnutí), a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci
podaného dovolání. Pokud obviněný namítá, že soudy nehodnotily žádným způsobem
údaje z listu poznámek, které předložil poškozený R. P. a ze kterých vyplývá,
že mu měl půjčit nějaké peníze i po konfliktu z 12. 11. 2010, tak byť to soud
výslovně neuvádí, vycházel z výpovědi poškozeného, který u hlavního líčení
uvedl, že po konfliktu s obviněným mu již žádné půjčky neposkytl, takže se musí
jednat o omyl v datech. Ohledně částky 100.000 Kč, kterou měl obviněný zaslat
dne 13. 5. 2009 na účet matky poškozeného je třeba uvést, že samotný obviněný
ohledně této částky nic bližšího ve své výpovědi neuvedl, když uváděl, že si
peníze od poškozeného nepůjčoval, když ohledně částek, které byly prokazatelně
zaslány z účtu matky poškozeného na jeho účet uváděl, že se jednalo o úhradu
půjček, které poskytl poškozenému. Tato verze ovšem byla provedeným dokazováním
vyvrácena, když soudy dospěly k závěru, že to byl obviněný, který si půjčoval
peníze od poškozeného R. P.
Lze připustit, že zaslání částky 100.000 Kč nebylo
v řízení blíže objasňováno, kdy je ovšem třeba uvést, že i pokud by 100.000 Kč
skutečně představovalo úhradu půjčky, což ovšem obviněný popírá, když se po
celou dobu probíhajícího trestního řízení hájí tím, že si žádnou finanční
částku od poškozeného nepůjčil, tak by to mělo vliv pouze na náhradu škody,
pokud by byla poškozenému přiznána, když by se jednalo o úhradu části půjčky z
roku 2008, která již byla splatná. V souvislosti s dalšími námitkami
obviněného, které se týkají údajného rozporného hodnocení provedených důkazů
lze dále pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně.
Pokud obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s
postupem soudu druhého stupně při hodnocení důkazů je třeba opětovně zdůraznit,
že v řízení o dovolání není úkolem Nejvyššího soudu znovu reprodukovat,
rozebírat, porovnávat a hodnotit provedené důkazy a následně vyvozovat vlastní
skutkové závěry. Skutečnost, že způsob hodnocení provedených důkazů
nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a sám o sobě
závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího
soudu neopodstatňuje.
Jak již bylo naznačeno lze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitku týkající
se uvedení poškozených v omyl. Obviněný byl v dané věci uznán vinným zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §
209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku v základní skutkové
podstatě se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede
někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí na takovém majetku škodu nikoliv nepatrnou.
Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně se podává, že naplnění objektivní
stránky žalovaných trestných činů spatřoval v tom, že obviněný ke škodě cizího
majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím
majetku škodu velkého rozsahu, tedy škodu nad 5.000.000 Kč (bod I. 1) a 4)
rozsudku) a dále měl ke škodě cizího majetku sebe obohatit tím, že uvedl někoho
v omyl a způsobil tak na cizím majetku větší škodu, tedy škodu nad 50.000 Kč
(bod II. rozsudku).
Uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které
nejsou v souladu se skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním,
opomenutím či konkludentním jednáním. Může se jednat např. o situaci, kdy
pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá poškozenému nepravdivou
informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem
způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit apod.
Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že při posuzování skutečnosti zda
obviněný poškozené uváděl v omyl, nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, je
nezbytné a nutné jeho výpověď hodnotit z pohledu dalších provedených důkazů a z
nich vyplývajících skutečností. Jak již bylo naznačeno soud prvního stupně, byť
to přímo explicitně ve svém rozhodnutí neuvádí, dospěl k závěru, že obviněný
uvedl poškozené v omyl (viz č. l. 20 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto
závěrem ztotožnil, a rozvedl své úvahy ohledně uvedení poškozených v omyl, kdy
následně výslovně uvedl, že obviněný poškozené uvedl v omyl (viz č. l. 14-15
rozhodnutí). Při posuzování naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu
podvodu spočívajícího v uvádění poškozených v omyl je třeba zdůraznit, že
obviněný poškozeným předstíral, že je úspěšným podnikatelem, což nepochybně
podporovala skutečnost, že jezdil drahým autem (viz výpověď svědka I. K.),
tvrdil, že má řadu zakázek, že peníze potřebuje do svého podnikání, přičemž
sliboval vrácení půjček v poměrně krátkém termínu, čímž nepochybně vyvolával
dojem, že se jedná skutečně o přechodný nedostatek finančních prostředků.
Zároveň poškozeným zatajil skutečný stav své společnosti, že finanční situace
společnosti není dobrá, skutečnost, že má další jisté nesplacené závazky, kdy o
jeho finančních problémech svědčí i okolnost, že od roku 2007 si musel
opakovaně půjčovat peníze od svědka P. N., kdy poslední půjčku v roce 2008
svědkovi uhradil zápočtem. Obviněný při uvádění poškozených v omyl nepochybně
využil i skutečnosti, že se s poškozenými znal dlouhou dobu, kdy někteří z
poškozených k němu měli výrazně blízký vztah (poškození I. K., R. P. a J. P.),
přičemž i v minulosti si od některých půjčil určité částky, které vrátil, takže
v nich vyvolal pocit, že skutečně má jen určité přechodné problémy s
podnikáním, které jako v minulosti bez větších problému zvládne. Proto je třeba
mít zato, že uplatněná námitka je zjevně neopodstatněná.
Námitka obviněného týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se
vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o
námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně
naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky uvádí, že
trestní právo je třeba považovat za ultima ratio a že trestní právo nemá
sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v
oblasti soukromoprávních vztahů.
Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze
základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva.
Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů,
které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §
12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu.
S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Podle § 13 odst. 1 tr.
zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje
za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto
ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny
znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence
je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím
zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen
jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné
poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého
spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s
ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku,
a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a
dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na
zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné
společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný
skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím
trestným činům dané skutkové podstaty.
Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za
vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících
se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama
existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného
pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s
odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva
jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li
spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích
naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů
fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů
občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit
náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima
ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního
řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“
V dané věci považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně se
společenskou škodlivostí jednání obviněného výslovně nezabýval, což ovšem nelze
považovat za pochybení, neboť soud není povinen odůvodňovat vždy subsidiarity
trestní represe, pokud má zato, že v dané věci není důvod pro použití tohoto
ustanovení. Soud druhého stupně se otázkou subsidiarity trestní represe
výslovně zabýval, když obviněný v rámci podaného odvolání namítal zásadu
subsidiarity trestní represe, přičemž své úvahy i rozvedl (viz str. 15-16
rozhodnutí soudu druhého stupně). Ze strany obviněného se tedy jedná o
opakovaní argumentace, kterou již uplatnil před soudem druhého stupně a se
kterou se soud řádně vypořádal. Na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje
obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu [C.H.BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před
soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Bez ohledu na shora naznačenou argumentaci je možno zdůraznit, že při hodnocení
společenské škodlivosti nelze pominout skutečnost, že obviněný se dopustil dvou
trestných činů, dobu páchání trestné činnosti, která přesahuje několika roků a
výši způsobené škody, která přesáhla částku 10.000.000 Kč. Nelze také pominout
skutečnost, že obviněný využil důvěryhodnosti osob, které k němu měly určitý
pozitivní vztah, což nepochybně ovlivnilo míru jejich opatrnosti. Proto lze
mít zato, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti
nepřichází v úvahu použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
K tvrzení obviněného, jenž uplatnil v souvislosti s námitkou subsidiarity
trestní represe, a které spočívá v tom, že věc měla být řešena prostřednictvím
civilního řízení a nikoliv prostředky trestního práva, když záležitost má
soukromoprávní povahu, lze uvést následující. Je třeba uvést, že princip
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku je nutno
chápat v tom smyslu, že trestní odpovědnost není vyloučena vždy, pokud existuje
paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např.
odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní (např. rozhodnutí
sp. zn. ÚS III. 4097/12). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích,
kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí
vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom
funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn.
III. ÚS 2550/12).
Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné poukázat na nález Ústavního
soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, podle kterého „je princip
subsidiarity trestní represe kriminálně politickou směrnicí, platnou pro
zákonodárce a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího naplňování
zasahovat. Ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v roli
„negativního zákonodárce“ v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt
namítal protiústavnost platné právní úpravy. Princip subsidiarity trestní
represe nalézá své uplatnění také v aplikační praxi orgánů činných v trestním
řízení při projednávání jednotlivých trestních kauz - zde je chápán jako
korektiv, zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako
trestného činu. Je vyjádřen v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jako aplikační zásada
se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého
jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně
situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo
pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu
nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno
považovat za trestný čin.“
Posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské
škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu. V tomto směru
lze odkázat na úvahy obsažené v předchozích odstavcích tohoto rozhodnutí, kdy
vzhledem k osobě obviněného je v dané věci nutno uplatnit reparační a
preventivní funkci trestního práva.
Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11
Tdo 1121/2012, je neodpovídající, když se jednalo o nedodržení patřičné míry
opatrnosti ze strany banky, tedy instituce, která má patřičný odborný aparát a
lze tedy od ní požadovat větší míru opatrnosti než od fyzických osob. Nejvyšší
soud v souvislosti s uplatněnou argumentací obviněného považuje za nutné
zdůraznit, že za nedodržení nezbytné míry opatrnosti je třeba považovat takovou
situaci, kdy osoba půjčující peníze při poskytování půjčky neprojeví žádnou
alespoň minimální obezřetnost, tedy nezjistí si či nemá o osobě, které peníze
půjčuje, o jeho finanční situaci alespoň minimální údaje, kdy ovšem po
poškozených nelze žádat absolutní obezřetnost, neboť tento požadavek by
znamenal, že by se účastníci smluvních vztahů podle občanského zákoníku nemohli
nikdy stát obětí trestného činu podvodu, popř. zpronevěry. Pokud se jedná o
nesplnění podmínky minimální obezřetnosti může se jednat např. o situaci, kdy
osoba půjčuje větší finanční hotovost úplně cizí osobě, o které nic bližšího
neví, nezjistí si o ní alespoň základní informace týkající se jeho stavu,
postavení a finanční situace, nezajímá se o důvod půjčky a možnosti její
úhrady, kdy lze připustit, že co se bude myslet větší finanční hotovostí je
závislé i na majetkové situaci osoby poskytující půjčku. Obecně ovšem platí, že
čím bude předmětem půjčky větší částka, tím vyšší míru obezřetnosti by měla
osoba, která si peníze půjčuje projevit.
V dané věci při posuzování skutečnosti, zda poškození projevili alespoň
minimální obezřetnost nelze pominout, že poškození obviněného znali dlouhou
dobu, přičemž poškozený R. P. s obviněným dříve spolupracoval, poškozená J. P.
obviněného znala jako kamaráda svých synů, a ostatním poškozeným bylo známo, že
obviněný v minulosti podnikal. Pro poškozené tedy nebyl obviněný cizí osobou,
kdy od některých poškozených si obviněný půjčoval různé částky již dříve, které
vrátil, byť někdy s určitou časovou prodlevou. Právě tyto skutečnosti spolu s
faktem, že obviněný vystupoval jako osoba, která podniká, kdy i prokazatelně
vlastnil firmu, která vyvíjela určitou činnost, a okolností, že obviněný
naznačoval, že má jen momentální finanční nedostatek, přičemž i uváděl důvody
půjček, a peníze se zavázal vrátit v přiměřeném časovém úseku od jejich
zapůjčení, podle Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr, že poškození projevili
potřebnou minimální míru obezřetnosti při uzavírání předmětných půjček.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo
podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně
neopodstatněné. Ve věci nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., když může být naplněn v předmětné věci jen prostřednictvím
některého z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a)-k) tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne „jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové
vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku
tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší
soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání
Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti
vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Pokud obviněný v rámci podaného dovolání požádal, aby předseda senátu
Nejvyššího soudu přerušil výkon trestu uloženého rozsudkem soudu druhého
stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo
nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu
rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v
posuzovaném případě neučinil). Namístě je pak dodat, že předseda senátu
Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za
této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným
(negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 3. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová