33 Cdo 4322/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) Ing. L. T. a b) A. T., , zastoupených JUDr. J. H., advokátkou, proti
žalované Ing. V. Š., , zastoupené Mgr. D. N., advokátem, o zaplacení částky
200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
15 C 87/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. března 2007, č. j. 13 Co 508/2006-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 13.600,- Kč k rukám JUDr.
J. H., advokátky.
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím.
Uváděli, že tuto částku žalobkyně s vědomím žalobce (svého manžela) žalované
půjčila dne 23. 7. 1997. Žalovaná svůj závazek, že půjčenou částku do konce
měsíce srpna vrátí, nesplnila.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. června 2004, č. j. 15 C
87/2001-93, připustil změnu žaloby ohledně úroku z prodlení ve výši 27 % ročně
od 1. 9. 1997 do zaplacení, žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům do tří
dnů od právní moci rozsudku částku 200.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.
9. 1997 do 10. 6. 2001 a dále s úrokem ve výši 26 % ročně od 11. 6. 2001 do
zaplacení, žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 17 % od 1. 9. 1997 do
10. 6. 2001 a ve výši 1 % od 11. 6. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2007, č.
j. 13 Co 508/2006-149, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve
výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalované ze
společných prostředků žalobců celkem 200.000,- Kč; částku 150.000,- Kč předala
dne 23. 7. 1997 sama, částku 50.000,- Kč jí předal na pokyn žalobkyně dne 24.
7. 1997 syn žalobců. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit do konce
měsíce srpna 1997 a dne 23. 7. 1997 vystavila potvrzení, ve kterém uvedla, že
potvrzuje převzetí částky 200.000,- Kč od žalobkyně a že částka „bude vrácena
do konce srpna 1997 nejpozději navýšena o dohodnutý zisk“. Jako ručení předala
žalobkyni seznam majetku - obrazů a dalších předmětů dle soudního znaleckého
posudku, z nichž lze vybrat předměty na ručení. Částku, která jí byla půjčena,
poukázala žalovaná na účet Z. S., jenž jí nabídl, že pro ni zajistí možnost
investovat do obchodu s drahými kameny s vysokým zhodnocením investovaných
prostředků. Posléze vyšlo najevo, že jde o podvodníka, který vylákal peníze
nejen od žalované. Za spáchání trestné činnosti byl odsouzen a žalované byla v
rámci trestního řízení přiznána náhrada škody. Žalovaná půjčku přes urgence
žalobcům nevrátila. Soudy neuvěřily jejímu tvrzení, že si předmětnou částku od
žalobců nepůjčila, že se žalobkyně chtěla účastnit obchodu s drahými kameny
sama a že od ní uvedenou částku převzala pouze v souvislosti se
zprostředkováním tohoto obchodu, neboť je v rozporu s obsahem potvrzení ze dne
23. 7. 1997. V něm žalovaná uvedla, že se zavázala k vrácení peněz navýšených o
zisk do konce srpna 1997 a k zajištění návratnosti půjčky nabídla svůj majetek.
Skutkovou verzi žalované soudy vyhodnotily jako nevěrohodnou také proto, že při
výslechu konaném dne 13. 11. 1998 v rámci trestního řízení proti Z. S. uvedla,
že peněžní prostředky poskytnuté S. pocházely z půjčky od přátel, splatné
koncem srpna 1997.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli dne 23. 7. 1997 platně ústní
smlouvu o půjčce podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v
platném znění (dále jen „obč. zák.“). Podle smluvního ujednání žalobkyně
poskytla žalované částku 200.000,- Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit do
konce srpna 1997. Nepřisvědčil žalované, že nárok uplatněný žalobou je
bezdůvodným obohacením, který získala plněním z neplatného právního úkonu, a že
tento nárok je promlčen. Odvolací soud vyslovil názor, že údaj uvedený v
potvrzení ohledně navýšení půjčky o „dohodnutý zisk“ nemůže zpochybnit
povinnost žalované vrátit převzatou částku v dohodnuté době a ani není
způsobilý založit neplatnost smlouvy o půjčce. Opodstatněným shledal též
požadavek na úrok z prodlení ve specifikované výši za blíže uvedené období (§
517 odst. 2 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Znovu namítla, že smlouvu o půjčce se
žalobci neuzavřela; z její strany šlo pouze o „zprostředkování investice
žalobců“ bez povinnosti žalovanou částku vrátit. Při znalosti, že v případě
dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze skutkové výtky
uplatnit, namítla nesprávnost závěru, že smlouva o půjčce je platným právním
úkonem. Za situace, kdy nelze spolehlivě dovodit, zda si účastníci sjednali
půjčku bezúplatnou či úplatnou (v tom případě s jakým úrokem), má zato, že
takový právní úkon je neplatný pro neurčitost. V této souvislosti poukázala na
konstantní judikaturu k § 115 obchodního zákoníku, v níž je dovozováno, že v
případě převodu obchodního podílu absence údaje o tom, zda se jedná o převod
bezúplatný či úplatný a za jakou cenu, způsobuje neplatnost smlouvy o převodu
obchodního podílu. Je přesvědčena, že ze samotného nedostatku vyjádření
úplatnosti nelze bez dalšího dovodit bezúplatnost půjčky. Odvolací soud proto
pochybil, jestliže vztah účastníků neposoudil jako bezdůvodné obohacení. Pokud
by tak učinil, musel by nutně dovodit, že úspěšně uplatnila námitku promlčení,
neboť žaloba byla podána po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí
doby. Z uvedených důvodů navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli dovolání žalované zamítnout, neboť se ztotožnili se skutkovými
i právními závěry odvolacího soudu, který je převzal od soudu prvního stupně.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s
účinností k 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení) při
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního
stupně, je upravena v § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Tak tomu je ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní
otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc
takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem,
kterým lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací
soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění
§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud
převzít skutkový stav, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.
Bez významu je tudíž námitka žalované vycházející z vlastní interpretace obsahu
smlouvy. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve
smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Právním posouzením věci je totiž
taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný
skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají
účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud
z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2
obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke
skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením
SJ 46/2002). Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od této ustálené judikatury
ani v tomto případě. Jestliže žalovaná zpochybňovala právní závěr odvolacího
soudu, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o půjčce podle § 657 obč. zák.
argumentací, že 200.000,- Kč si od žalobkyně nepůjčila se závazkem vrátit je ve
sjednané lhůtě, nýbrž že uvedená částka, kterou od žalobkyně převzala, byla
investicí žalobců do obchodu s drahými kameny, jenž pro ně měla zprostředkovat
u Z. S., napadla tím ve skutečnosti správnost skutkových (nikoli právních)
závěrů odvolacího soudu a uplatnila tak nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. žalovaná předložila k dovolacímu přezkumu posouzení správnosti právního
závěru odvolacího soudu, že smlouva o půjčce uzavřená účastníky je platným
právním úkonem. Tvrdí, že při absenci zjištění, zda šlo o půjčku bezplatnou či
úplatnou, jde o právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč.
zák. Takto nastolená právní otázka však nečiní napadené rozhodnutí zásadně
významným po právní stránce. Dovolací soud předně konstatuje, že odvolací soud
se neodchýlil od názorů formulovaných v rozhodnutích, která se smlouvou o
půjčce uzavřenou podle § 657 obč. zák. zabývala. Rozhodovací praxe i odborná
literatura je jednotná v názoru, že smlouva o půjčce má ve smyslu § 657 obč.
zák. reálnou povahu. Její vznik předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné
odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová,
M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 - 880 Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1688, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo
779/2004, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005). Ke vzniku smlouvy o
půjčce není zapotřebí písemného projevu vůle stran. Podstatnými náležitostmi
takové smlouvy je označení smluvních stran, určení předmětu půjčky a především
skutečné předání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi. Tyto náležitosti, jak
vyplývá ze skutkového stavu věci, na němž odvolací soud založil svůj právní
závěr, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o půjčce 200.000,- Kč, byly v
posuzovaném případě splněny. Ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák. lze při peněžité
půjčce dohodnout úroky coby úplatu za užívání půjčené jistiny. Úrokový právní
vztah může vzniknout jen tehdy, byl-li mezi účastníky platně založen hlavní
peněžitý závazkový právní vztah, a jestliže se tak účastníci smlouvy dohodli.
Pokud tak neučiní, je smlouva o půjčce bezúplatná. V posuzovaném případě
žalobci požadovali po žalované zaplatit dluh z půjčky ve výši 200.000,- Kč
představující jistinu. Odvolací soud se proto ani nezabýval otázkou určitosti
(a tedy platnosti) ujednání účastníků ohledně sjednaných úroků. Nepochybil ani,
když uzavřel, že případná neurčitost dohody ohledně úplaty za poskytnutou
půjčku nemůže způsobit neplatnost (celého) právního úkonu. Lze totiž uzavřít,
že v dané věci neurčitost ujednání ohledně smluvených úroků může být důvodem
neplatnosti jen té části právního úkonu, která se smluvených úroků týká, a
nikoli neplatnosti právního úkonu v celém rozsahu. Tento závěr koresponduje s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který se v řadě svých
rozhodnutích k otázce částečné neplatnosti právního úkonu (§ 41 obč. zák.),
resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního
obsahu právního úkonu, již vyjádřil (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 4. 5.
1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, publikované v časopise Právní rozhledy č. 8/99, ze
dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikované v tomtéž časopise č. 6/98,
nebo jeho rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek
pod R 44/1998 a R 67/2004). V nich vyslovil právní názor, že „oddělitelnost“
části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z
povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu
došlo (§ 35 obč. zák.). Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahovém
nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat
přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. Jelikož
odvolací soud správně posoudil žalovaný nárok jako plnění z platně uzavřené
smlouvy, a nikoli jako plnění z bezdůvodného obohacení, přirozeně se nezabýval
námitkou promlčení práva z bezdůvodného obohacení, kterou uplatnila žalovaná.
Poukaz žalované na úpravu převodu obchodního podílu zakotvenou v § 115
obchodního zákoníku je nepřípadný, neboť zákonné náležitosti platného převodu
obchodního podílu se zcela odlišují od náležitostí smlouvy o půjčce.
Ke skutečnostem a důkazům, které žalovaná nově uplatnila v podání ze dne 26. 5.
2008, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout. Z § 241a odst. 4 o. s. ř. totiž
vyplývá, že v dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze
úspěšně uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či
důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem
odvolacím (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn.
6 Cdo 114/94, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 6/1996, a usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 626/2005).
Vzhledem k řečenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustný; proto je odmítl (§
243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání
bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobcům náklady, které jim
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 13.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3
odst. 1 bod 4. § 14 odst.1 ve spojení s § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č.
484/2000 Sb., v platném znění) a ze dvou paušálních částek náhrad hotových
výdajů po 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v
platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu