Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky APB - PLZEŇ a.s., se sídlem Losiná 303, zastoupené Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem Mikulášské nám. 11, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016 č. j. 30 Cdo 1311/2016-690, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 26. 11. 2015 č. j. 22 Co 403/2015-651 a proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 7. 2015 č. j. 6 C 304/2010-584, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
I
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy. II
Okresní soud ve Svitavách napadeným rozsudkem - v řízení o určení vlastnického práva a neexistence práva zástavního - zamítl návrh žalobkyně (dále jen "stěžovatelka"): na přerušení řízení z 15. 6. 2015 a 15. 7. 2015 (výrok I.), na určení, že je výlučným vlastníkem v něm popsaných dvou kusů větrných elektráren se všemi součástmi a příslušenstvím nacházejících se na v něm konkretizovaných pozemcích (výrok II.), na určení, že uvedené dva kusy větrných elektráren nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným zástavní smlouvou uzavřenou mezi žalovaným 1) a 2) formou vykonatelného notářského zápisu sepsaného JUDr. Radimem Drášilem dne 16. 10. 2009 N 485/2009 a NZ 426/2009 (výrok III.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky na přerušení řízení (výrok I.), potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 7. 2015 č. j. 6 C 304/2010-584 ve výrocích II. a III (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až V.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že stěžovatelka jako prodávající uzavřela dne 26. 9. 2008 se společností S&M Develop, s. r. o. (dále jen "kupující") kupní smlouvu, kterou kupující prodala dvě větrné elektrárny.
V článku 3 odst. 1 této kupní smlouvy si smluvní strany sjednaly, že kupující se stává vlastníkem obou větrných elektráren dnem úplného zaplacení kupní ceny sjednané v článku 2 této smlouvy. V článku 5 odst. 3 se smluvní strany dohodly, že kupní smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu oprávněnými zástupci obou smluvních stran. Kupující dále prodala na základě kupní smlouvy ze dne 29. 9. 2008 obě větrné elektrárny společnosti CAMURRA, s. r. o. Odvolací soud dovodil, že vlastnické právo stěžovatelky k větrným elektrárnám přešlo účinností kupní smlouvy ze dne 26.
9. 2008 na kupující. Neztotožnil se s argumentací stěžovatelky, že vlastnické právo k větrným elektrárnám mělo přejít na kupující teprve úplným zaplacením sjednané kupní ceny, neboť ve smlouvě byla neplatně sjednána výhrada vlastnictví. Stejně tak v případě kupní smlouvy ze dne 29. 9. 2008 přešlo vlastnické právo k větrným elektrárnám její účinností na společnost CAMURRA, s. r. o. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že stěžovatelce nesvědčí vlastnické právo k větrným elektrárnám.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost podle § 237 a § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Poukázal na to, že soudní praxe (viz jeho rozsudek sp. zn. 29 ICdo 42/2015 potvrzený usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1031/2016 ) již přijala závěr, že převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, dochází podle § 133 odst. 3 o. z.
k nabytí vlastnictví okamžikem účinnosti smlouvy; zákon neumožňuje, aby strany sjednaly odklad účinků převodu vlastnického práva prostřednictvím výhrady vlastnictví. Současně také - s ohledem na obsahu kupní smlouvy - zdůraznil, že ujednání uvedená výše nelze vyložit ani jako odkládací podmínku (§ 36 odst. 2 o. z.) a obsah kupní smlouvy byl vyjádřen jednoznačně (v této souvislosti připomněl již citovaný rozsudek sp. zn. 29 ICdo 42/2015, zatímco stěžovatelčin odkaz na rozsudek sp. zn. 23 Cdo 37/2010 není přiléhavý).
Nejvyšší soud konečně připomněl obsáhlejší vlastní judikaturu týkající se aplikace přechodného ustanovení § 3030 o. z., jež nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až § 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (srov. především rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3612/2014). III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomněla dosavadní procesní stránku souzené věci, jakož i argumentaci soudů. Domnívá se, že napadenými rozhodnutími soudy porušily právo na autonomii vůle a svobodné individuální jednání účastníků kupní smlouvy, a to "formalistickým výkladem norem jednoduchého práva", kterým odepřely autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, jež smluvní strany takovým projevem zamýšlely vyvolat. Stěžovatelka uvedla, že vzhledem ke skutečnosti, že ujednání stanovené v kupní smlouvě, podmiňující přechod vlastnického práva k větrným elektrárnám zaplacením sjednané kupní ceny, není žádným zákonem výslovně zakázáno, nebyl v souzené věci dán důvod k uplatnění státní moci v její neprospěch tak, že toto ujednání bude bez dalšího shledáno neplatným a stěžovatelka tak bude zbavena svého vlastnického práva k větrným elektrárnám bez jakékoliv náhrady.
Stěžovatelka konečně připomněla výkladové pravidlo k aplikaci ustanovení předchozích úprav soukromého práva, jež je uvedené v § 3030 zákona č. 89/2012 Sb. a jeho význam pro souzenou věc. IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 ). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost představuje pouhou polemiku se závěry Okresního soudu ve Svitavách, Krajského soudu v Hradci Králové a především Nejvyššího soudu, které se opírají o judikaturu posledního z nich. Argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr, toliko předkládá vlastní interpretaci podústavního práva. Podloženým výkladům civilních soudů však Ústavní soud nemá co vytknout.
Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a
IV. ÚS 3416/14 ). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14 ).
Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že souzená věc je takřka totožná s věcí, kterou svým usnesením ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1031/16 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, když také z námitek uvedených v tehdejší ústavní stížnosti bylo zřejmé, že (stejná) stěžovatelka toliko nesouhlasila se závěry, které soudy vyvodily ohledně nabytí vlastnického práva k větrným elektrárnám. Řízení před Ústavním soudem však v obou souzených věcech nelze považovat za další krok v rámci instančního přezkumu, a to navíc za situace, kdy Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí vycházejí z adekvátně zjištěného skutkového stavu věci, civilní soudy postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily.
Ústavnímu soudu proto také v právě souzené věci nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou judikaturu Nejvyššího soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu