Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 727/39, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně 25. října 2023 č. j. 5 To 186/2023-11515 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2023 č. j. 8 T 63/2014-11139, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl, že podle § 102 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se zabírají peněžní prostředky na konkretizovaných účtech vedených pro stěžovatele a specifikované nemovité věci v jeho vlastnictví.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodnou zamítl.
4. Stěžovatel namítá, že usnesení krajského soudu je svévolné, odporuje hmotnému právu, nerespektuje jeho oprávněné zájmy a bagatelizuje výtky, které uplatnil. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2957/20 (N 60/105 SbNU 169) vymezujícího požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí a tvrdí, že v jeho věci respektovány nebyly.
5. Zabrání věci jako náhradní hodnoty podle stěžovatele předpokládá, aby rozhodující orgán prokázal, že osoba, jejíž věc je zabírána jako náhradní hodnota podle § 102 trestního zákoníku, svým jednáním zmařila postup podle § 101 trestního zákoníku. Konstatování krajského soudu, že § 102 trestního zákoníku je uplatnitelný i při pouhé možnosti zmaření, stěžovatel považuje za neústavní, neboť rozšiřuje potencionální počet postižitelných pachatelů, než měl zákonodárce v úmyslu, a to i na ty, co se nikterak nepodíleli na dispozici se získaným výnosem z trestné činnosti. Stěžovatel odkazuje na nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1121/15 (N 92/81 SbNU 505), bod 15., podle kterého je pro postup na základě § 102 trestního zákoníku nezbytné, aby tato osoba svým jednáním zmařila postup podle § 101 trestního zákoníku.
6. Stěžovatel se při své trestné činnosti zahrnující skutek z období od druhé poloviny roku 2008 do 1. 5. 2009 (takto je skutek časově vymezen v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 8 T 63/2014) žádným způsobem nepodílel na takovém jednání, které by zmařilo zabrání původních věcí, jež byly výnosem z trestné činnosti. V průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že stěžovatel byl v uvedeném období příjemcem bezprostředního či zprostředkovaného výnosu z trestné činnosti. Konstatování městského soudu, podle kterého byly účty představující předmět rozhodnutí o zajištění finančních prostředků založeny v období páchání trestné činnosti, považuje stěžovatel za důkazně nepodložené a vztah mezi zabíranými věcmi a trestným činem dovozující pouze z časového hlediska.
7. Obecné soudy v rozporu s nálezem ze dne 13. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 36/15 (N 109/81 SbNU 719), bod 24., nespecifikovaly věc, která mohla být postupem podle § 101 trestního zákoníku zabrána. Krajský soud pouze lakonicky uvedl, že toto vymezení není nutné.
8. Obecné soudy se rovněž nezabývaly námitkou, že v době původního zajištění zabraných věcí existovalo společné jmění manželů mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou I. S., která tak měla mít postavení zúčastněné osoby v trestním řízení týkajícím se zabrání navrhovaných věcí. Krajský soud pouze uvedl, že bývalá manželka stěží může mít postavení zúčastněné osoby. Oproti tomu stěžovatel dovozuje, že bylo povinností soudů se k námitce vyjádřit a jednat s I. S. jako se zúčastněnou osobou a respektovat její ústavně zaručená práva, neboť k vypořádání společného jmění došlo uplatněním zákonné nevyvratitelné domněnky.
9. Obecné soudy, vytýká dále stěžovatel, nepřistoupily k ocenění nemovitých věcí formou odborného vyjádření nebo znaleckého posudku, v důsledku čehož jejich cenu nemohly kvalifikovaně srovnat s tvrzeným výnosem z trestné činnosti, jehož zabrání údajně zmařil. Odmítly se zabývat též námitkou nerovného zacházení, kterou označily za nerozhodnou pro předmětné řízení.
10. Ještě dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje splnění procesních předpokladů řízení.
11. Námitky o opomenutí I. S. (coby zúčastněné osoby) se vztahují k právům osoby odlišné od stěžovatele, proto je v této části ústavní návrhem podaným někým zjevně neoprávněným. Dlužno dodat, že stěžovatel neargumentuje relevantně ve prospěch závěru, že toto údajné pochybení obecných soudů představuje vůči němu jiný zásah orgánu veřejné moci [srov. nález ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)].
12. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost co do ostatních částí byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel neměl vůči rozhodnutí krajského soudu k dispozici žádný zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Ústavní soud úvodem připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Není tak součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody.
14. Podle § 102 trestního zákoníku v rozhodném znění platí: "Jestliže ten, komu by mohla být zabrána věc podle § 101 odst. 1 nebo 2, ji před rozhodnutím o zabrání zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její zabrání zmaří, anebo jestliže zmaří trest propadnutí věci jednáním porušujícím zákaz podle § 70 odst. 5, popřípadě zmaří zabrání věci jednáním porušujícím zákaz podle § 104 odst. 2, může mu soud uložit zabrání náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci." Podle § 102 trestního zákoníku, poslední věta, může soud hodnotu věci, jejíž zabrání mohl soud uložit, stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku. Tato právní úprava navazuje na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. 11. 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii, na Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu a rámcové rozhodnutí Rady 2001/500/SVV ze dne 26. 6. 2001, o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení a zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti, z nichž vyplývá požadavek zajistit a následně konfiskovat ekvivalent výnosu z trestné činnosti v případě, že z nejrůznějších důvodů nelze zajistit bezprostřední ani zprostředkovaný výnos z trestné činnosti (např. z důvodu zničení, zužitkování). V souladu s mezinárodními závazky České republiky je povinností státu odčerpat výnos z trestné činnosti nebo mu odpovídající náhradní hodnotu.
15. Zabrání náhradní hodnoty je ochranným opatřením, jehož smyslem je zejména předcházet zničení, poškozování nebo znehodnocování věcí, motivovanému snahou zmařit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1564).
16. Ochranné opatření zabrání věci lze uložit, aniž by byl podstatný vztah osoby, které zabíraná věc náleží, k trestné činnosti, jehož výnosem tato věc má být. Rozhodný je pouze vztah mezi zabíranou věcí a trestným činem [srov. nálezy ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1121/15 (N 92/81 SbNU 505), bod 15., či ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1849/17 (N 97/89 SbNU 457), bod 18.]. V každém jednotlivém případě by měla být nicméně zřejmá souvislost mezi trestním řízením a zabranou věcí. Vždy je však nutné hodnotu věci, která by mohla být zabrána postupem podle § 101 trestního zákoníku, přesně specifikovat. Až následně je možné přistoupit k aplikaci § 102 trestního zákoníku [srov. nález ze dne 13. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 36/15 (N 109/81 SbNU 719), bod 24., či komentářovou literaturu (srov. Šámal, P. a kol.: cit. dílo, s. 1564): "Náhradní hodnota se vyjadřuje především v penězích, a proto se jí rozumí především peněžní ekvivalent věci, a proto ji soud zpravidla stanoví peněžní částkou odpovídající hodnotě věci, která by jinak přicházela v úvahu jako předmět propadnutí nebo zabrání. Dikce zákona však nevylučuje, aby soud určil jako propadlou náhradní hodnotu jinou věc, a to v odpovídající hodnotě původního předmětu propadnutí." Nelze tedy bez dalšího zabrat kupříkladu jakékoli finanční prostředky nalezené v pokladně či na účtu třetí osoby (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1121/15 nebo např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. l. 2015 ve věci Rummi v. Estonsko, stížnost č. 63362/09, § 108). Obecné soudy jsou vždy povinny doložit, z jakého důvodu přistupují k zabrání náhradní hodnoty podle § 102 a specifikovat v souladu se zásadou materiální pravdy věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj a doložit případně výši takového finančního zisku.
17. V posuzované věci městský soud a krajský soud prohlásily konkretizované nemovité věci a peněžní prostředky za náhradní hodnotu, kterou je možné zabrat. Podle stěžovatele splnění podmínek pro aplikaci zabrání náhradní hodnoty podle § 102 trestního zákoníku z odůvodnění jejich usnesení nevyplývá. Ústavní soud však pochybení dosahující ústavněprávní roviny, které by odůvodnilo jeho zásah, neshledal.
18. Rozsudkem městského soudu ze dne 13. 11. 2020 č. j. 8 T 63/2014-10353 byli stěžovatel a spoluobžalovaní uznáni vinnými zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, spáchaným formou spolupachatelství. Trestná činnost, pro kterou byli uznáni vinnými, byla páchána od druhé poloviny roku 2008 do 1. 5. 2009, v konečném důsledku šlo o vyvedení peněžních prostředků ve výši 4 296 000 Euro z obchodní společnosti X (dále jen "X"), podle aktuálního kurzu České národní banky šlo o částku 111 118 135 Kč. Rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. 39 T 3/2021 byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.
19. Z uvedeného rozsudku městského soudu je patrné, že šlo o rozsáhlou a sofistikovanou trestnou činnost, přičemž ústavně konformní aplikaci § 102 trestního zákoníku není nutné podmiňovat stěžovatelem vyžadovanou detailní specifikací jednotlivých peněžních transakcí, ze kterých mu vznikl výnos na úkor poškozených. V podrobnostech přitom lze odkázat na tento rozsudek, v jehož skutkové větě i odůvodnění je vymezený "systém" převodů peněžních prostředků z bankovních účtů X, s využitím přístupových údajů, které získal stěžovatel. Stěžovatel byl dosazen na post jednoho z ředitelů X, což mu umožnilo získat znalosti o množství peněz kumulovaných ve společnosti a přehled o bankovních účtech, kde byly tyto prostředky uloženy. V červnu 2008 prosadil uzavření "Smlouvy o poskytování služeb" mezi X, a obchodní společností Y, která měla pouze budit zdání legitimního právního titulu pro převody peněz, avšak ve skutečnosti nedošlo k žádnému reálnému plnění od této společnosti. Dne 5. 12. 2008 převzal od L. P. veškeré přístupové kódy k bankovním účtům X, které si ponechal navzdory pokynu od jednatelů. Díky tomu mohl i po vzetí L. P. a M. Ž. do vazby (od 29. 1. 2009 do 1. 5. 2009) nadále odesílat finanční prostředky z účtů uvedené společnosti. V prosinci 2008 zajistil převoz M. Ž. a L. P. mimo území České republiky, aby je skryl před trestním stíháním. Účastnil se na převodu celkem 4 296 000 Euro z účtů X, přes složitou mezinárodní síť bankovních účtů, čímž docházelo k zastírání původu těchto prostředků. Podle závěrů městského soudu tedy stěžovatel - ve stručnosti vymezeno - dosahoval výnosů především zajištěním a kontrolou nelegálních finančních toků získaných z trestné činnosti a využitím své pozice k manipulaci s bankovními účty.
20. Obecným soudům nelze opodstatněně vytýkat, že v ústavní stížností napadených rozhodnutích necitovaly detailně rozsudek městského soudu č. j. 8 T 63/2014-10353 (srov. mutatis mutandis rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92). Soudy ústavněprávně udržitelným způsobem objasnily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že "původní" výnosy z trestné činnosti nelze zabrat postupem podle § 101 trestního zákoníku (poté, co proběhly četné mezinárodní převody peněžních prostředků, není již reálné je dohledat a zabrat podle tohoto ustanovení), a tedy je namístě postup podle § 102 téhož právního předpisu. Jinými slovy, v ústavněprávní rovině není neakceptovatelné na stěžovatelovo výše rekapitulované jednání nahlížet coby na zmaření postupu podle § 101 trestního zákoníku, a to s důsledky předvídanými § 102 trestního zákoníku.
21. Nyní posuzovaná věc se odůvodněním uložení ochranného opatření zabrání náhradní hodnoty podle § 102 trestního zákoníku odlišuje od skutkových a právních východisek nálezu ze dne 11. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 676/24 , souvisejícího s týmž trestním řízením, které se nicméně týkalo zúčastněné osoby, zatímco v nyní posuzované věci jde o odsouzeného, přičemž bylo možné vycházet rovněž z odůvodnění rozsudku městského soudu č. j. 8 T 63/2014-10353.
22. Argumentace obecných soudů tak z výše vymezených důvodů nekoliduje s nosnými důvody stěžovatelem odkazovaných nálezů sp. zn. IV. ÚS 2957/20 , sp. zn. I. ÚS 1121/15 a sp. zn. I. ÚS 36/15 .
23. Obecné soudy nevybočily z ústavních mezí ani tím, že nepřistoupily k ocenění nemovitých věcí formou odborného vyjádření nebo znaleckého posudku, neboť i na základě obecně známých skutečností je zjevné, že cena zabíraných nemovitých věcí (v součtu s dalšími zabíranými náhradními hodnotami) nepřevyšuje výnosy získané z trestné činnosti. Z komentářové literatury k § 102 trestního zákoníku, poslední větě, vyplývá, že nebude-li možno zjistit hodnotu věci nebo jiné majetkové hodnoty, jejíž zabrání bylo zmařeno, jinak, soud ji stanoví na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku podle § 105 trestního řádu (srov. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol.: Trestní zákoník: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. Dostupné z www.aspi.cz.). Stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by újma způsobená uloženým ochranným opatřením byla vyšší než výnos z trestné činnosti.
24. Námitku nerovného zacházení uplatňuje stěžovatel (s výše vypořádanými výjimkami) jen v obecné rovině, v důsledku čehož městský soud ani krajský soud nepochybily tím, že ji označily za irelevantní.
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně námitek týkajících se opomenutí I. S. coby zúčastněné osoby) jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do ostatních námitek), protože nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu