Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Janem Knoblochem, advokátem, sídlem Boettingerova 2902/26, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 3 Tdo 553/2024-842, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2024 č. j. 9 To 17/2024-751 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. září 2023 č. j. 2 T 31/2019-647, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Klatovech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Toho se dopustil tím, že v období nejméně od měsíce září 2016 do 14. 8. 2018 opakovaně napadal svou družku, nutil ji odcházet v pracovní době z práce, aby splnila jeho pokyny, nutil ji uklízet již uklizené, neustále ji kontroloval, odebíral jí mobilní telefon, zamykal ji v místnosti, házel po ní jídlo, nutil ji vykonávat těžkou práci u bagru a fyzicky ji vícekrát napadl.
Týrání se dopustil i vůči v té době nezletilé dceři své družky, kterou s velkou intenzitou chytal rukou pod krkem, nutil ji plnit příkazy, nepřiměřeně vůči jejímu věku si vynucoval její pomoc ve svém pivovaru, a to až do nočních hodin, nebo ji nutil starat se o domácí zvířata. Do školy se mohla připravovat až poté, co splnila jeho pokyny. Obě poškozené dostal stěžovatel do stavu, kdy se mu zcela podvolily a plnily jeho příkazy.
3. V odvolacím řízení Krajský soud v Plzni zrušil rozsudek okresního soudu a nově uznal stěžovatele vinným z téhož trestného činu za totožné jednání; změnil pouze dobu, po kterou se tohoto jednání dopouštěl (vůči své družce nejméně od ledna 2017 do 14. 8. 2018, vůči dceři své družky ve stejném období, vyjma období od 10. 1. 2017 do nejméně poloviny února 2017). Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl. Považoval dovolací námitky za pouhé opakování námitek již vypořádaných, navíc převážně skutkové a procesní povahy. Skutečnost, že předsedkyně senátu okresního soudu dříve rozhodovala v opatrovnické věci nezletilé dcery stěžovatelovy družky (tedy poškozené), čímž se částečně seznámila se situací v rodině v dubnu 2017, nemůže automaticky zakládat pochybnosti o podjatosti soudkyně. Soudkyně v opatrovnické věci zamítla návrh na změnu výchovného prostředí nezletilé, nezískala tedy povědomí o týrání v domácnosti.
Je tak zjevné, že odlišný skutkový závěr v trestním řízení soudkyně vyvodila na základě rozdílného (širšího) rozsahu dokazování. Rozhodná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, stěžovatel pouze polemizuje s provedeným dokazováním. Skutkové závěry ani hodnocení důkazů učiněné okresním soudem a krajským soudem nejsou zatíženy vadami. Náležitá pozornost byla věnována i namítané nevěrohodnosti výpovědí poškozených. Že v opatrovnickém řízení nevyšlo najevo týrání a bylo odhaleno až v řízení trestním, neznamená, že se neodehrávalo.
Tím spíš za situace, kdy bylo v zájmu matky, aby v opatrovnickém řízení skutečnou situaci v domácnosti zamlčela.
5. Ústavní stížnost je založena na třech okruzích důvodů. Zaprvé, ve skutkových zjištěních jsou extrémní rozpory. Soudy ignorovaly důkazy předložené stěžovatelem prokazující, že poškozené nemluví pravdu. V opatrovnickém řízení se obě poškozené o žádném týrání nezmínily, družka stěžovatele dokonce označila vztahy za bezproblémové. Soudy tyto důkazy sice provedly, ale jen formálně, ve skutečnosti k nim nepřihlédly, a proto nebyl řádně zjištěn skutkový stav. Zadruhé, bylo porušeno právo na obhajobu tím, že předsedkyně senátu okresního soudu v hlavním líčení poté, co byl původní rozsudek okresního soudu zrušen krajským soudem, zakázala klást poškozeným otázky k věci samé, povolila klást otázky pouze k okolnostem předcházejícím a následujícím.
Stěžovatel tak nemohl prokázat, že ve výpovědích poškozených jsou rozpory, a proto opět nemohl být řádně zjištěn skutkový stav. Zatřetí, předsedkyně senátu okresního soudu měla být vyloučena z rozhodování pro podjatost. V dubnu 2017 v opatrovnickém řízení totiž rozhodla, že dcera stěžovatelovy družky má být ponechána v její péči, tedy v domácnosti, kde probíhalo týrání.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma rozsudku okresního soudu, který krajský soud zrušil. Ústavní soud totiž nemůže přezkoumávat a rušit výroky, které odvolací soud zrušil [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu]. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 téhož zákona) a též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Namítaný extrémní rozpor ve skutkových zjištěních v této věci není. Trestní soudy se věrohodností výpovědí poškozených řádně zabývaly. Vysvětlily, že poškozené se v opatrovnickém řízení nezmiňovaly o týrání proto, aby dcera družky stěžovatele mohla zůstat v její péči. Navíc o týrání svědčí i další důkazy (viz body 63 až 70 rozsudku okresního soudu, body 19, 20 a 22 rozsudku krajského soudu, bod 44 usnesení Nejvyššího soudu).
8. Absence rozporů ve skutkových zjištěních je podstatná i pro posouzení tvrzeného porušení práva na obhajobu (zákaz klást poškozeným otázky k věci samé při hlavním líčení). Poškozené již byly dříve vyslechnuty za přítomnosti obhájce a poté, co byl první rozsudek okresního soudu zrušen krajským soudem, byl jejich nový výslech na pokyn krajského soudu prováděn, aby bylo ověřeno chování poškozených před a po týrání, např. ohledně předchozích partnerských vztahů stěžovatelovy družky a školní docházky a prospěchu její dcery (viz bod 10 usnesení krajského soudu ze dne 18. 8. 2022 č. j. 9 To 208/2022-463). Stěžovatel namítá, že nemožnost klást poškozeným otázky znemožnila reagovat na rozpory v jejich výpovědích. Tyto (údajné) rozpory však byly objasněny a skutkový stav byl řádně zjištěn, jak Ústavní soud vysvětlil již v předchozím bodě.
9. Konečně k námitce podjatosti předsedkyně senátu okresního soudu uvádí Ústavní soud následující. Nestrannost soudce lze obecně posuzovat dvěma způsoby - subjektivním a objektivním testem nestrannosti. Subjektivním testem se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem soudce v daném případě (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 Kyprianou proti Kypru, č. 73797/01, § 118). Jelikož je v tomto pojetí nestrannost především subjektivní psychickou kategorií vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci, je obtížné získat důkaz o subjektivní nestrannosti soudce.
Proto se posouzení nestrannosti soustředí spíše na objektivní test (viz rozsudek ESLP ze dne 10. 6. 1996 Pullar proti Spojenému království, č. 22399/93, § 32). Ten zkoumá, zda existují skutečnosti vzbuzující pochybnost o nestrannosti soudce (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 Morice proti Francii, č. 29369/10, § 76). Nestačí však jakékoli, byť sebemenší, pochyby. Stanovisko obžalovaného se zvažuje, není ale rozhodující (viz rozsudek ESLP ze dne 6. 6. 2000 Morel proti Francii, č. 34130/96, § 42).
10. Pro závěr, že soudkyně v trestním řízení nesplňuje kritéria objektivního testu nestrannosti, nestačí, že se v jiném řízení (zde v opatrovnickém) seznámila s některými okolnostmi věci. Významné by bylo, pokud by z tohoto procesu nějak získala klíčové poznatky o věci, zde poznatky o (ne)vině stěžovatele (srov. Morel proti Francii, § 45), nebo pokud by její dřívější rozhodnutí obsahovalo zjištění předjímající stěžovatelovu vinu (rozsudek ESLP ze dne 24. 3. 2009 Poppe proti Nizozemsku, č. 32271/04, § 26), případně by soudkyně jinak vyjádřila své stanovisko k vině stěžovatele (rozsudek ESLP ze dne 22. 7. 2008 Gómez de Liano y Botella proti Španělsku, č. 21369/04, § 67 až 72).
11. K ničemu takovému v nynější věci nedošlo. V předchozím opatrovnickém řízení sice zjišťovala skutkové okolnosti týkající se života obou poškozených v domácnosti se stěžovatelem v době, kdy již probíhalo týrání, otázka týrání ani jiného stěžovatelova násilnického chování však v tomto řízení na přetřes nepřišla. Soudkyně si nemohla učinit úsudek o stěžovatelově vině, pochybnosti o její nestrannosti při rozhodování ve stěžovatelově trestním řízení proto nejsou dány.
12. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný, protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu