Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Pánského, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024 č. j. 21 Cdo 2681/2023-236 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2023 č. j. 49 Co 79/2022-198, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") domáhal určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru ze dne 30. 6. 2020 a ze dne 15. 7. 2020, které obdržel od vedlejší účastnice. Neplatnost v pořadí první výpovědi stěžovatel spatřoval v tom, že k ní vedlejší účastnice přistoupila, aniž by předem požádala o souhlas odborovou organizaci, jejímž byl stěžovatel předsedou, a dále ve skutečnosti, že mu výpověď nebyla doručena do vlastních rukou. Stěžovatel rozporoval i svou nadbytečnost jako zaměstnance a existenci spravedlivých důvodů na straně vedlejší účastnice, pro které u ní nadále nemohl být zaměstnáván. Okresní soud uzavřel, že ačkoliv odborová organizace nepředala vedlejší účastnici spolu s oznámením o svém vzniku text stanov, nejde o podmínku, bez níž by u zaměstnavatelky nemohla působit. I přes nesouhlas odborové organizace s výpovědí však považoval výpověď ze dne 30. 6. 2020 za platné právní jednání, neboť byl naplněn platný důvod výpovědi a po vedlejší účastnici nebylo možné spravedlivě požadovat další zaměstnávání stěžovatele. V pořadí druhá výpověď stěžovateli nebyla doručena, a z toho důvodu nešlo o neplatné právní jednání, ale jednání zdánlivé. Žalobu stěžovatele tak okresní soud rozsudkem ze dne 12. 4. 2023 č. j. 49 Co 79/2020-198 zamítl.
3. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu o nadbytečnosti stěžovatele. Dovodil však, že vedlejší účastnice neměla povinnost žádat odborovou organizaci, jejímž byl stěžovatel předsedou, o předchozí souhlas s rozvázáním pracovního poměru. Odborová organizace působí u zaměstnavatele a má právo jednat v pracovněprávních vztazích, včetně kolektivního vyjednávání, jen tehdy, splňuje-li její činnost zákonem stanovené minimální podmínky. Jde o požadavek spočívající v zakotvení práva jednat v jejích stanovách a požadavek na minimální počet 3 členů odborové organizace, kteří musí být u zaměstnavatele v pracovním poměru. Zaměstnavatel může plnit povinnosti vůči odborové organizaci stanovené mu zákonem jen tehdy, má-li vědomost o tom, že u něj odborová organizace (splňující podmínky podle § 286 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) působí. Smyslem a účelem právní úpravy postavení odborové organizace v pracovněprávních vztazích přitom není, aby zaměstnavatel po tom, zda u něj taková odborová organizace působí, "pátral" a skutečnosti o jejím působení investigativně zjišťoval. Odborová organizace k oznámení o svém vzniku nepřiložila text stanov. Nevzniklo jí tak oprávnění u vedlejší účastnice působit. Výpověď ze dne 30. 6. 2020 byla platným právním jednáním. Krajský soud se ztotožnil i se závěrem okresního soudu ohledně zdánlivosti výpovědi ze dne 15. 7. 2020.
4. Nejvyšší soud dovolání žalobce napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, odmítl. Napadený rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Stěžovatel namítal, že ke skončení pracovního poměru mělo dojít "až v době, kdy ještě nebyla účinnost organizačního opatření, o něž se tato výpověď opírá", a že rozsudek je tak v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 790/2013. Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž, má-li být příčinou výpovědi nadbytečnost zaměstnance, musí zaměstnavatel dát výpověď v takovém okamžiku, aby pracovní poměr skončil na základě této výpovědi nejdříve v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn. V posuzované věci byla tato podmínka splněna.
5. Přípustnost nezaložila ani námitka, že závěr krajského soudu "týkající se skutečnosti, že u žalované odborové organizace, které měl být žalobce předsedou, resp. odborovým funkcionářem, nepůsobila", "vyvstal z procesního pochybení na straně odvolacího soudu", neboť "je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem I. stupně, aniž by je odvolací soud sám provedl a zajistil si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazů." Nejvyšší soud připomněl, že k tzv. jiné vadě řízení může přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Námitka navíc není opodstatněná, neboť krajský soud vyšel ze stejného skutkového závěru jako soud okresní, pouze došel k odlišnému právnímu závěru.
6. I závěr krajského soudu o nedůvodnosti žaloby na neplatnost výpovědi ze dne 15. 7. 2020 je v souladu s ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, když nedostatek doručení nezpůsobuje neplatnost výpovědi, neboť taková výpověď vůbec "neexistuje".
7. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud dostatečným způsobem nevypořádal s jeho dovoláním a posoudil jej zcela formalisticky. Stěžovatel i v dovolání odkázal ve vztahu k výpovědi ze dne 15. 7. 2020 na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 11. 10. 2021 sp. zn. 21 Cdo 2426/2000. Povinností Nejvyššího soudu se bylo s argumentací v dovolání vypořádat. Stejně tak otázka porušení procesních pravidel ohledně dokazování je způsobilá, aby byla přezkoumána. Podle stěžovatele bylo určující, aby si okresní a krajský soud učinily obrázek ohledně toho, proč stěžovatel obdržel dvě výpovědi, přičemž se u okresního soudu pod sp. zn. 13 C 187/2021 vede řízení o neplatnosti třetí výpovědi. Pravý důvod výpovědi byl konflikt stěžovatele s vedením školy, čímž se obecné soudy nezabývaly a nepřihlédly, zda posuzovaná věc nemá přesah do rovného zacházení se zaměstnanci, resp. zákazu diskriminace. Stěžovatel je jako zaměstnanec v poměru k vedlejší účastnici jako zaměstnavatelce vždy slabší stranou. Podle jeho názoru Nejvyšší soud nesprávně odmítl jeho dovolání pro vadu spočívající v nevymezení důvodu splnění předpokladů přípustnosti.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
10. Výše uvedeného ústavněprávního rámce námitky stěžovatele nedosahují. Ačkoliv stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, již neuvádí, v čem konkrétně nedostatečnost odůvodnění shledává. Podle Nejvyššího soudu je dovolání nepřípustné z důvodu, že napadený rozsudek krajského soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Odkázal přitom dostatečně na svou judikaturu (str. 2 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Pokud jde o stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, jde o rozhodnutí vztahující se k předchozí právní úpravě, která vycházela z jiného pojetí následků vad právního úkonu. Dostatečným vypořádáním je odkaz na aktuálnější judikaturu Nejvyššího soudu (str. 3 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu). Netřeba zdůrazňovat, že na posouzení celé věci to nemá žádný vliv. Dovolání ani nebylo odmítnuto pro jeho vady, jak v závěru stížnosti uvádí stěžovatel. Ani v tomto ohledu tedy k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele nedošlo.
11. Polemika stěžovatele, zda přípustnost dovolání zakládá procesní vada v procesu dokazování, není relevantní. Podle stěžovatele vada spočívá v tom, že krajský soud se odchýlil od hodnocení důkazů provedených okresním soudem, aniž by je sám provedl. Krajský soud však rozhodoval na základě stejného skutkového stavu, pouze jej jinak právně posoudil, jak ostatně dovodil již Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Podle názoru krajského soudu, na rozdíl od závěrů okresního soudu, odborové organizaci, jejímž byl stěžovatel předsedou, nevzniklo oprávnění působit u vedlejší účastnice z důvodu nepřiložení stanov k oznámení o svém vzniku, nicméně skutkové závěry o nepřiložení stanov zůstaly stejné. V závěrech obecných soudů Ústavní soud žádné vybočení z ústavněprávních limitů neshledal.
12. Pokud jde o postup krajského soudu, který nezkoumal naplnění ostatních podmínek pro vznik oprávnění odborové organizace působit u zaměstnavatele, je podstatné, že jde o podmínky kumulativní. Není-li naplněna jedna z nich, oprávnění odborové organizaci nevzniká. Z hlediska ústavněprávního přezkumu z toho plyne, že je-li zamítnutí žaloby obecnými soudy založeno na nenaplnění více než jedné podmínky, postačí, když z hlediska ústavnosti obstojí jen jeden z důvodů (srov. usnesení ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 2829/11 ). Neústavnost napadených rozhodnutí tak ani tato okolnost nezakládá.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu