Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, zastoupeného Mgr. Gabrielou Podzimkovou, advokátkou, sídlem Mrštíkova 399/2a, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 6 Tdo 923/2024-307 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. června 2024 č. j. 3 To 133/2024-272, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. V lednu 2023 byl stěžovatel ve Vazební věznici České Budějovice za přítomnosti příslušníků Vězeňské služby České republiky převáděn na zdravotnické středisko. Cestou uklouzl na mokré a kluzké podlaze a upadl. Jeden z příslušníků mu pomáhal vstát, stěžovatel mu ale začal vulgárně nadávat, dále mu vyhrožoval usmrcením, snažil se ho napadnout a chytil ho za košili. Příslušník vězeňské služby stěžovatele strhl na zem, kde ho stěžovatel dvakrát udeřil pěstí do obličeje. V dalších útocích zabránil stěžovateli jiný příslušník nasazením pout.
3. Za toto jednání uznal Okresní soud v Českých Budějovicích stěžovatele vinným ze spáchání přečinu násilí proti úřední osobě a za tento přečin a za sbíhající zločin ublížení na zdraví, za který byl stěžovatel již dříve odsouzen, mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce čtyř let. Podle okresního soudu vykonával příslušník vězeňské služby svou pravomoc a stěžovatel byl povinen se podrobit jeho pokynům a zásahům. Stěžovatel proto užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Toto jednání nelze posoudit pouze jako kázeňské provinění, protože dosahuje vyšší závažnosti. To, že byl stěžovatel za své jednání umístěn na speciální oddělení či samotku, nelze považovat za porušení zákazu dvojího trestání, protože tato opatření nejsou trestní sankcí, ale pouze preventivním opatřením zabraňujícím dalšímu stěžovatelovu násilí.
4. Stěžovatelovo odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl napadeným usnesením. Stejně tak jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Ve všech podstatných závěrech se oba trestní soudy ztotožnily s rozsudkem okresního soudu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zaprvé tvrdí, že nespáchal přečin násilí proti úřední osobě, protože zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby nenarušil. Zadruhé, trestní soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Zatřetí, trestní soudy neprošetřily všechny okolnosti incidentu a Nejvyšší soud nedostatečně přezkoumal námitky vznesené v dovolání. Začtvrté, trestní soudy porušily zákaz dvojího trestání. Stěžovatel byl potrestán nejen v trestním řízení, ale byl umístěn na pět měsíců na samotku, poté na oddělení výkonu kázeňských trestů a následně na tři měsíce převezen do oddílu se zvýšeným stavebně technickým zabezpečením, byl mu omezen kontakt se speciálním pedagogem a s psychologem, měl zákaz účasti na terapeutických skupinách a dalších aktivitách.
Zapáté, byl porušen princip rovnosti před zákonem. Podobné případy jsou řešeny ve správním řízení. Obdobný případ se stal i stěžovateli. Při eskortě ze soudního jednání byl ve věznici napaden dalším vězněm. Tímto incidentem se však nikdo nezabýval. Zašesté, trestní soudy nepřihlédly k tomu, že šlo neúmyslné jednání.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud na úvod zdůrazňuje, že jeho rolí není poskytovat stěžovateli odpovědi na námitky, které již vícekrát vypořádaly trestní soudy. Ty opakovaně vysvětlily, že příslušník vězeňské služby vykonával v době eskorty svou pravomoc a poté, co se začal stěžovatel chovat agresivně, se ho snažil zklidnit donucovacím prostředkem. Proti tomu se stěžovatel bránil ještě ostřejším útokem a dopustil se tak násilí proti úřední osobě při výkonu její pravomoci (blíže viz body 33 násl. rozsudku okresního soudu, body 10 a 11 usnesení krajského soudu, body 17 až 20, 23 usnesení Nejvyššího soudu).
Stejně tak se stěžovateli dostalo vysvětlení, proč o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe nemůže být v této věci řeč. Stěžovatel se dopustil intenzivního násilí vůči příslušníkovi vězeňské služby ve vazební věznici, kde by měl naopak v co nejvyšší možné míře dodržovat pokyny těchto příslušníků (blíže viz bod 38 rozsudku okresního soudu, bod 12 usnesení krajského soudu, bod 21 usnesení Nejvyššího soudu).
8. Rolí Ústavního soudu není ani domýšlet za stěžovatele argumentaci. Námitky týkající se porušení práva na "spravedlivý proces" jsou neurčité, ba až nejasné, případně rovněž opakují již vyvrácené polemiky. Stěžovatel neupřesňuje, jaké "navržené okolnosti incidentu nebyly provedeny" ani jaké námitky Nejvyšší soud nepřezkoumal dostatečně. Ani není jasné, v čem jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Se zaviněním se soudy vypořádaly (např. body 22 a 23 usnesení Nejvyššího soudu).
9. Souhlasit nelze ani s tím, že by se stěžovatelem zacházelo nerovně. Tvrzení, že jsou obdobné případy řešeny jinak než prostředky trestního práva, není podloženo. Stěžovatelem popsané situace předestřené patrně na podporu argumentace o nerovném zacházení nejsou již na první pohled srovnatelné. Stěžovatel byl dle svých tvrzení poškozen na zdraví při šarvátkách s vězni, u nichž nebyla přítomna vězeňská služba. V nyní posuzované věci, v níž byl stěžovatel v roli útočníka, byl doprovázen více pracovníky věznice, kteří mimo jiné zajišťovali i jeho osobní bezpečí. Neměl jediný důvod se domnívat, že byl napaden členy vězeňské služby, a musí se jim bránit.
10. Porušen nebyl ani zákaz dvojího trestání tím, že kromě trestní sankce byl stěžovatel potrestán i kázeňsky. Kázeňské tresty nesplňují tzv. engelovská kritéria pro trestní sankci ve smyslu čl. 6 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ze dne 8. 6. 1976 Engel a ostatní proti Nizozemsku, č. 5100/71, a na něj navazující rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 9. 10. 2003 Ezeh a Connors proti Spojenému království, č. 39665/98, § 82 až § 85), a proto se na ně zákaz dvojího trestání stanovený v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě neuplatní (podrobněji i s odkazy na další judikaturu ESLP viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 5 Tdo 587/2014). Kázeňský trest ostatně nepostihoval stěžovatele za užití násilí proti úřední osobě, ale směřoval proti porušení předpisů výkonu vazby. Nadto § 23b zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, výslovně stanoví, že uložením kázeňského trestu se nevylučuje trestní stíhání, je-li skutek trestným činem.
11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu