Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV.ÚS 785/02
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Města Ú., zastoupeného JUDr. H. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 10. 2002 čj. 20 Co 554/2001-176, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 8. 2001 čj. 10 C 220/96-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označené rozsudky obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že je vlastníkem konkrétně označených pozemkových parcel nacházejících se v obci a katastrálním území L., a to s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že obecné soudy dle jeho názoru nadřadily zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, nad tehdy platnou Ústavu z roku 1948, když dospěly k závěru, že stěžovatel nemohl po 1.
1. 1950 nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem pro faktický zánik obcí v důsledku zákona č. 279/1949 Sb., přestože tehdejší Ústava v § 167 odst. 2 existenci obcí nadále předvídala a jejich způsobilost nabývat práva a povinnosti nijak neomezovala. Stěžovatel dále poukazuje na ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 279/1949 Sb., které dle jeho názoru dopadá pouze na majetek, který již byl ve vlastnictví obce, a nelze jej vykládat tak, by jím došlo k omezení obce v možnosti nabývaní vlastnického práva k nemovitostem.
Toto ustanovení má spíše charakter vyvlastňovací klauzule, přestože § 9 odst. 2 tehdy platné Ústavy umožňoval vyvlastnění pouze na základě zákona a za náhradu, nebylo-li zákonem stanoveno, že se náhrada dávat nemá. Zákon č. 279/1949 Sb. neobsahuje ustanovení týkající se náhrady za odebraný majetek, dle názoru obecných soudů však k odnětí majetku obcí na jeho základě došlo. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Ze spisu Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 10 C 220/96, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem pozemků v žalobě blíže specifikovaných, které koupil trhovou smlouvou uzavřenou s panem B. princem ze S.-L. dne 8. a 22. 9. 1932, s dodatkem ze dne 2. a 11. 11. 1949, která však nebyla vložena do pozemkových knih. Zápisem ze dne 21. 2. 1952 bylo do pozemkové knihy k předmětným nemovitostem vloženo vlastnické právo čs. státu - MNV v Ú., v současné době je podle katastru nemovitostí vyznačen jako vlastník Česká republika s tím, že právo hospodaření k nim má s.
p. Lesy ČR. Stěžovatel argumentoval tím, že předchozí zákony neobsahovaly ustanovení, které by limitovalo dobu, v níž by mělo dojít k zápisu převodu vlastnického práva k nemovitosti do pozemkové knihy a měl za to, že s ohledem na přechodné ustanovení středního občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (§ 562) nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě platné trhové smlouvy bez ohledu na skutečnost, že do doby účinnosti tohoto zákona nedošlo k intabulaci. Okresní soud v Trutnově však vyložil, že od 1.
1. 1950 vstoupil v účinnost zákon č. 279/1949 Sb., který formálně a definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření, z obecního kmenového jmění vytvořil součást národního majetku, a i když obec jako právnická osoba výslovně zrušena nebyla, žádný majetek od 1. 1. 1950 vlastnit nemohla.
V odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. K námitce stěžovatele, že nedostatek intabulace byl zhojen tím, když k 1. 1. 1951 vstoupil v platnost občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který intabulační zásadu opustil, odvolací soud stejně jako soud prvého stupně poukázal na klíčový význam zákona č. 279/1949 Sb. a shodně se soudem prvého stupně dospěl k závěru, že pokud stěžovatel nebyl vlastníkem předmětných pozemků ke dni 31. 12. 1949 (historický majetek obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí), nemohl toto vlastnické právo nabýt po 1. 1. 1950, neboť od tohoto data obce žádný majetek nabývat nemohly a ten, který vlastnily, ztratily.
Dovolání stěžovatele, jehož přípustnost byla opřena o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) os.ř. a o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 20. 2. 2003 čj. 28 Cdo 233/2003-189. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že dovolací soud se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu o tom, že v době, kdy stěžovatel mohl nabývat do vlastnictví, k nutné intabulaci nedošlo, a ke dni, kdy potřeba intabulace odpadla, nebyl stěžovatel způsobilý nabývat do vlastnictví obce. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavně právní argumentace stěžovatele je opřena o námitku nespravedlivého procesu v důsledku upřednostnění obyčejného zákona před zákonem ústavním, v daném případě zákona č. 279/1949 Sb. před Ústavou z roku 1948 v tom smyslu, že tato Ústava nadále předvídala existenci obcí a nikterak neomezovala jejich způsobilost nabývat práva a povinnosti, zatímco obecné soudy interpretovaly zákon č. 279/1949 Sb. tak, že došlo k faktickému zániku obcí a jejich způsobilosti nabývat práva. Tvrzené pochybení však Ústavní soud v projednávané věc neshledal.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplynulo, že obecné soudy interpretovaly zákon č. 279/1949 Sb. ve vztahu nikoliv k samotné existenci obcí, jak tvrdil stěžovatel, ale jen ve vztahu k možnému nabytí vlastnického práva k nemovitostem získaným podle obecného občanského zákoníku, a to v důsledku odpadnutí principu intabulace, tj. poté, co ke dni 1. 1. 1951 vstoupil v platnost občanský zákoník č. 141/1950 Sb. Obecné soudy shledaly, že pouhé odpadnutí obligatorní intabulace nemohlo vést ke vzniku vlastnického práva k nemovitostem nabytým podle dřívějších předpisů, neboť tomu bránila zákonná překážka, kterou byl právě zákon č. 279/1949 Sb. Tento právní závěr byl učiněn způsobem ústavně souladným a skutečnost, že s ním stěžovatel nesouhlasí, nemůže založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.
Důsledky zákona č. 279/1949 Sb., jak na ně stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž poukazuje, jsou fakticky mimo rámec projednávané věci, stejně jako výtka neústavnosti tohoto zákona, kterou nelze v současné době a v rámci projednávaného případu relevantně uplatňovat.
Po posouzení věci Ústavní soud konstatoval, že postup a rozhodnutí obecných soudů respektovaly kautely hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná a z odůvodnění je seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a že důvod pro jeho zásah nebyl dán. Ústavní soud, jak vyplývá z jeho dosavadní rozhodovací praxe, nemůže neomezeně ingerovat do rozhodovací praxe obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže na sebe atrahovat přezkum legality jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94 , publ. in ÚS sv. 3, č. 34). K takovému případu však v projednávané věci nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. Brně dne 22. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu