Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti INS-SPRÁVCE, v. o. s., sídlem Dlouhá103/17, Hradec Králové, zastoupené společníkem Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem, sídlem Dlouhá 103/17, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2025 č. j. KSBR 59 INS 13317/2022, 4 VSOL 554/2024-B-36 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2024 č. j. KSBR 59 INS 13317/2022-B-22, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její práva ústavně zaručená v čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 4, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením uložil stěžovatelce podle § 81 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč. Konstatoval, že stěžovatelka v rozporu s § 398a odst. 2 insolvenčního zákona nepřipojila ke zprávě pro oddlužení znalecký posudek k ocenění nemovité věci v majetkové podstatě dlužníka a nesplnila ani následné výzvy krajského soudu k jeho předložení.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením změnil usnesení krajského soudu a snížil uloženou pořádkovou pokutu na 5 000 Kč. Vrchní soud potvrdil, že stěžovatelka porušila zákonnou povinnost, ale s přihlédnutím k tomu, že znalecký posudek posléze dodala, shledal původní výši pořádkové pokuty nepřiměřenou.
4. Stěžovatelka namítá, že postup obecných soudů byl projevem nepřípustného formalismu, libovůle a ve svém důsledku zasáhl do jejích ústavně zaručených práv. Připomíná, že jako insolvenční správkyně sepsala v insolvenčním řízení do majetkové podstaty spoluvlastnický podíl o velikosti 1/6 na nemovitých věcech, který ocenila částkou 450 000 Kč na základě údajů z předchozího dědického řízení. Tento postup zvolila v souladu se zásadou hospodárnosti a snahou o co nejvyšší uspokojení věřitelů, aby se vyhnula nákladům na znalecký posudek, jehož přínos považovala za sporný.
5. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že po dobu jednoho a půl roku neměl k jejímu postupu výhrady a až v srpnu 2024 ji vyzval k předložení znaleckého posudku ve lhůtách 15 a následně 3 dnů, které byly objektivně nesplnitelné, což uznal i vrchní soud. Zdůrazňuje, že se pokusila s krajským soudem komunikovat, vysvětlila mu ekonomické důvody svého postupu a s odkazem na § 219 odst. 3 insolvenčního zákona argumentovala, že je třeba zvažovat ekonomický přínos ocenění znalcem u obtížně ocenitelného majetku.
6. Dále stěžovatelka brojí proti tomu, že krajský soud ignoroval její žádost o vydání dohledového pokynu, kterým by potvrdil nutnost vypracování posudku a především schválil úhradu jeho nákladů. V majetkové podstatě se v tu dobu nenacházely jakékoli prostředky a stěžovatelka se cítila nucena nést náklady ze svého, aniž by měla záruku jejich následné kompenzace. Závěr vrchního soudu, že by si náklady mohla posléze uplatnit jako pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, považuje za nesprávný, neboť náklad na znalecký posudek není hotovým výdajem insolvenčního správce. Stěžovatelka má za to, že jí byla uložena povinnost nad rámec zákona.
7. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje výklad § 398a odst. 2 insolvenčního zákona jako bezpodmínečné povinnosti a poukazuje, že je třeba jej interpretovat ve spojení s dalšími ustanoveními téhož zákona, zejména se zásadou jednání s odbornou péčí a v zájmu věřitelů. V postupu vrchního soudu spatřuje porušení zásady totožnosti skutku, neboť rozšířil důvody pro uložení pořádkové pokuty o údajné nesprávné vyplňování formuláře, což nebylo primárním důvodem rozhodnutí krajského soudu. Vzhledem k tomu, že pořádková pokuta má podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva za stanovených podmínek trestní charakter, mělo být respektováno pravidlo in dubio pro reo. Závěrem se stěžovatelka ohrazuje proti dehonestujícím označením krajským soudem, který její jednání hodnotil jako projev neschopnosti a hrubé nedbalosti.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka splňuje předpoklady povinného zastoupení podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, neboť je obchodní společností, za kterou jedná její statutární orgán - advokát Mgr. Ing. Dalibor Jandura [srov. usnesení 30. 3. 2021
sp. zn. IV. ÚS 467/21
(U 7/105 SbNU 453), bod 8.]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení zákonnosti nebo k jiným "nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17) či nález ze dne 20. 12. 2023
sp. zn. I. ÚS 3106/23
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
10. V posuzované věci jde o zjevně bagatelní částku (srov. usnesení ze dne 20. 6. 2023
sp. zn. I. ÚS 1248/23
a ze dne 25. 7. 2023
sp. zn. II. ÚS 534/23
, popř. ze dne 3. 4. 2024
sp. zn. IV. ÚS 136/24
, jimiž Ústavní soud dospěl ke shodnému závěru ve vztahu k pořádkovým pokutám ve srovnatelné výši jako v nyní posuzované věci), přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti nedoložila, že i přes svou bagatelní povahu vyvolává v její právní sféře ústavněprávně významnou újmu (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014
sp. zn. III. ÚS 1161/14
, ze dne 8. 12. 2020
sp. zn. I. ÚS 2393/19
nebo ze dne 24. 10. 2023
sp. zn. IV. ÚS 1129/23
). Není proto namístě, aby Ústavní soud dále podrobněji posuzoval obsah napadených rozhodnutí. Tento výklad nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenské shody o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv [srov. nález ze dne 10. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89) či nález ze dne 19. 1. 2016
sp. zn. III. ÚS 2018/15
(N 11/80 SbNU 139)]. Obdobně z usnesení ze dne 29. 4. 2010
sp. zn. I. ÚS 2599/09
vyplývá, že je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu u stěžovatelů brojících proti rozhodnutím vydaným v bagatelních věcech. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti, v nichž jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, ve kterých skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2013
sp. zn. I. ÚS 4071/12
, ze dne 25. 2. 2014
sp. zn. II. ÚS 3687/13
, ze dne 6. 1. 2015
sp. zn. II. ÚS 3079/14
, nebo ze dne 30. 1. 2018
sp. zn. III. ÚS 512/17
či
sp. zn. IV. ÚS 1129/23
). V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by nasvědčovaly porušení základních práv stěžovatelky a odůvodňovaly tak kasační zásah Ústavního soudu.
11. V takto omezeném ústavněprávním přezkumu Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí nevybočují z postulátu uvedeného v předchozím bodu.
12. Obsahové těžiště ústavní stížnosti představuje spor o interpretaci § 398a odst. 2 insolvenčního zákona, který ukládá insolvenčnímu správci povinnost připojit ke zprávě pro oddlužení znalecký posudek, je-li v majetkové podstatě nemovitá věc. Obecné soudy dospěly k závěru, že jde o jednoznačnou zákonnou povinnost. Komentářová literatura [SPRINZ, Petr, CHYTIL, Petr. § 398a (Zpráva pro oddlužení). In: SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 9 a 10. Dostupné na beck-online.cz.] k tomu uvádí, že je-li v majetkové podstatě převoditelná nemovitá věc, musí insolvenční správce připojit ke zprávě pro oddlužení také znalecký posudek. Tato otázka v praxi může činit problémy, má-li nemovitá věc nízkou hodnotu. Náklady na zpracování znaleckého posudku mohou být nepřiměřené hodnotě nemovité věci. Podle autorů komentáře by v takových případech nemělo být předložení znaleckého posudku po insolvenčním správci vyžadováno, jelikož jeho zajištění by mohlo být zjevně nehospodárné. V takovém případě by se zřejmě měl insolvenční správce obrátit na insolvenční soud s odůvodněnou žádostí o udělení pokynu v rámci dohlédací činnosti; jinak by zřejmě insolvenční soud vyzval insolvenčního správce k doplnění zprávy pro oddlužení. Insolvenční správce může využít již vyhotovený znalecký posudek, který má k dispozici soudní exekutor (§ 43 odst. 3 insolvenčního zákona). V situaci, kdy by bylo zajištění a předložení "insolvenčního" znaleckého posudku nehospodárné, lze zřejmě připustit využití znaleckého posudku předloženého zajištěným věřitelem, je-li takový posudek stále aktuální.
13. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadených usneseních v rovině, která z výkladových verzí je "správnější", nepovažuje právní závěry včleněné do obou usnesení za vybočující z ústavně vymezeného rámce. Rozhodnutí o pozůstalosti, které obsahovalo ocenění nemovitých věcí, bylo vydáno 7. 4. 2022 (ani v tomto řízení však znalecký posudek nebyl vyhotoven), zatímco stěžovatelka jako insolvenční správkyně předložila krajskému soudu zprávu pro oddlužení, ve které toto ocenění použila, dne 1. 3. 2023. Cílem uvedené povinnosti je zajistit, aby věřitelé i soud měli k dispozici kvalifikovaný podklad pro posouzení hodnoty majetku a mohli se informovaně rozhodovat o dalším průběhu řízení, zejména o způsobu oddlužení. Argumentace stěžovatelky, že jednala v zájmu hospodárnosti řízení, sice není nepochopitelná, avšak obecné soudy se nedopustily excesu závěrem, že tento princip nepřevažuje nad výslovně stanovenou zákonnou povinností, jejímž účelem je ochrana práva věřitelů na informované rozhodování na základě odborně stanovených a aktuálních údajů.
14. Jde-li o námitku nesplnitelných lhůt, vrchní soud připustil, že lhůty stanovené krajským soudem byly objektivně krátké. Nikoli neudržitelně však poukázal, že stěžovatelka svou zákonnou povinnost porušila již tím, že znalecký posudek nepřipojila k původní zprávě pro oddlužení dne 1. 3. 2023. Od té doby do první výzvy krajského soudu v srpnu 2024 uplynulo téměř jeden a půl roku, což byla dostatečně dlouhá doba k pořízení posudku. Uložení pokuty tak nesankcionovalo nedodržení krátkých lhůt, nýbrž dlouhodobé neplnění zákonné povinnosti.
15. Ani námitka týkající se financování znaleckého posudku nedosahuje ústavněprávní roviny. Vrchní soud vysvětlil, že k plnění zákonné povinnosti není třeba zvláštního dohledového pokynu soudu a že náklady na opatření posudku představují pohledávku za majetkovou podstatou [srov. § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona]. Polemika stěžovatelky je také sporem o výklad podústavního práva, jehož řešení přísluší obecným soudům. Jejich závěr ani v tomto směru nevybočuje z mezí ústavnosti.
16. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce porušení zásady totožnosti skutku. Z odůvodnění usnesení krajského soudu je zřejmé, že stěžovatelce vytýkal nejen nepředložení znaleckého posudku, ale také opakované nesprávné vyplňování formuláře zprávy pro oddlužení. Vrchní soud tedy nerozšířil skutkový základ věci, pouze přezkoumal důvody, které byly obsaženy již v rozhodnutí krajského soudu.
17. K tvrzenému nerespektování pravidla in dubio pro reo Ústavní soud uvádí, že toto pravidlo se vztahuje na pochybnosti o skutkovém stavu, nikoli na otázky právního výkladu. V dané věci nebylo sporu o tom, že znalecký posudek nebyl včas předložen. Spor se vedl výhradně o výklad právní povinnosti stěžovatelky.
18. Ústavní soud nepovažuje za nutné se blíže vyjadřovat k tvrzením krajského soudu, která stěžovatelka považuje za dehonestující. Vrchní soud změnil usnesení krajského soudu a v odůvodnění svého rozhodnutí k podobným hodnocením stěžovatelky nepřistoupil.
19. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v insolvenčním řízení ani od pravidel ústavnosti, uplatňovaných v judikatuře Ústavního soudu.
20. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu