Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele PhDr.
V. Ž., zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Vladislavova 16, 110 00 Praha, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2010 sp. zn. 3 To 46/2008 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2007 sp. zn. 46 T 5/2004, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci. Obsahově a argumentačně napadl také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010 sp. zn. 8 Tdo 1452/2010, jímž byl v části jeho se týkající zrušen původní rozsudek Vrchního soudu v Praze (ze dne 11. května 2009 sp. zn. 3 To 46/2008), učiněn výrok dle § 265k odst. 2 tr. řádu, a jmenovanému soudu přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
To při vázanosti právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu připínajícím se k § 66 písm. a) tr. zák., když ostatním námitkám obsaženým v dovolání Nejvyšší soud nepřisvědčil. Stěžovatel tvrdil, že označenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To spatřuje jednak v tom, jakým způsobem obecné soudy hodnotily provedené důkazy a dále v interpretaci v dané záležitosti relevantního právního rámce, tj. především (ve zněních pro posouzení věci rozhodných) ustanovení § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr.
zák., § 43 odst. 5 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, § 318 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, čl. I. odst. 1, odst. 2 písm. a) Dohody o dovozu vzdělávacích, vědeckých a kulturních materiálů (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 102/1998 Sb.) a čl. I. odst. 1 Protokolu k této dohodě (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 103/1998 Sb.). Pro tyto v ústavní stížnosti podrobně rozvedené námitky, které jsou co do rozsahu shodné s obsahem stěžovatelova dovolání (jak i sám v návrhu konstatuje), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. nálezy sp. zn. III.
ÚS 126/04 ,
III. ÚS 303/04 ,
II. ÚS 539/02 ,
IV. ÚS 221/04 a další).
Totéž stran soudního řízení vztahuje se i ke zjišťování (z pohledu aplikovaných právních norem) relevantního skutkového stavu (nálezy sp. zn. III. ÚS 376/03 ,
IV. ÚS 570/03 ,
III. ÚS 177/04 ,
III. ÚS 501/04 ,
II. ÚS 418/03 a další). S argumenty v ústavní stížnosti vznesenými se při posouzení dovolání stěžovatele z pohledu § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu vypořádal již Nejvyšší soud, přičemž v rozsahu výhrad upínajících se k dokazování tak učinil v intencích judikatury Ústavního soudu (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04 ,
II. ÚS 193/04 ,
IV. ÚS 216/04 ,
,
). V důsledku toho postačí na rozhodnutí Nejvyššího soudu jako ústavně souladný výraz kautely nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat. Při shodném náhledu Ústavního soudu jeví se nadbytečným vyložené argumentační úvahy nesoucí se k závěrům soudu znovu toliko z formálních důvodů opakovat.
Pod aspektem ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že interpretace relevantního právního rámce provedená Nejvyšším soudem není nepřiměřená zjištěným skutkovým okolnostem, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04 ,
,
) a ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ).
Pokud se týče výhrad stěžovatele týkajících se provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není z důvodů daných mezemi ústavněprávního přezkumu oprávněn přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů; nadto aniž by je sám při respektování zásad ústnosti a bezprostřednosti (resp. kontradiktornosti) provedl. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí ingeruje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 166/95 ,
II. ÚS 182/02 ,
II. ÚS 539/02 ,
I. ÚS 585/04 ,
II. ÚS 566/06 a další). Poukaz na takový exces dle názoru Ústavního soudu stěžovatel ve svých námitkách, nahlíženo na proces jako integrovaný celek (srov. kupř. i nález sp. zn. III ÚS 191/06), nepředkládá.
Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2011
Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu