Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ş. Z., zastoupeného Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem, sídlem Plzeňská 2095/150, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2024 č. j. 15 To 87/2024-128 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. Nt 251/2024-95, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v původním řízení rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 3. 2016 č. j. 46 T 16/2015-6554 uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu propadnutí specifikovaných věcí. Dalším výrokem byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Městský soud rozhodl též o vině a trestu spoluobviněného.
3. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel, spoluobviněný a státní zástupce v jejich neprospěch odvolání, na jejichž základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 8. 8. 2016 č. j. 11 To 57/2016-6795 napadený rozsudek ohledně stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil v odsuzující části a nově rozhodl téměř shodně jako městský soud s tím rozdílem, že stěžovatele (a spoluobviněného) pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou, a opravil některé nepřesnosti. Ve zprošťující části pak k odvolání státního zástupce rozsudek ohledně stěžovatele a spoluobviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 trestního řádu zrušil a věc podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Městský soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2016, č. j. 46 T 16/2015-7289 podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku zrušil výrok o vině pod body I/1, 2, 3 a celý výrok o trestu z původního rozsudku a znovu uznal stěžovatele vinným pod body I/1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 a pod bodem II. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, pod bodem II. ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto zločiny a za přečin podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti let a trest propadnutí věcí.
4. Vrchní soud usnesením ze dne 26. 6. 2017 č. j. 11 To 32/2017-7544 stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu ze dne 8. 8. 2016 č. j. 11 To 57/2016-6795 Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 9. 2018 sp. zn. 11 Tdo 687/2018 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Odmítl též dovolání spoluobviněného.
6. Následně městský soud napadeným usnesením podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 46 T 16/2015, neboť neshledal důvody obnovy podle § 278 trestního řádu.
7. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
8. Stěžovatel poukazuje, že Třetí soud pro závažnou trestnou činnost v Edirne, Turecká republika, (dále jen "soud pro závažnou trestnou činnost") rozsudkem ze dne 13. 10. 2023 č. j. 2021/404 jej zprostil obžaloby ze spáchání skutku spočívajícího ve vývozu omamných a psychotropních látek. Z tohoto rozhodnutí podle něj vyplývají nové skutečnosti, které nebyly soudům v České republice v původním řízení známy a které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o jeho vině.
9. Namítá, že v návrhu na povolení obnovy řízení označil nové skutečnosti a důkazy, zejména výpovědi několika konkretizovaných svědků v trestním řízení před soudem pro závažnou trestnou činnost. Stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů v řízení o povolení obnovy, že zmiňované svědecké výpovědi těchto osob nejsou novými skutečnostmi podle § 278 trestního řádu. Vymezuje se proti tvrzení, že navrhované osoby byly orgánům činným v trestním řízení známy, pokud byly pouze zmíněny v úředním záznamu policejního orgánu. Zpochybňuje, že pouhé uvedení jména v úředním záznamu může být důvodem k tvrzení soudu, že jde o důkazy soudu známé. Zdůrazňuje, že určující není, zda byly osoby známy, ale zda byly známy skutečnosti těmito osobami tvrzené, které se objevily až v odůvodnění zprošťujícího rozsudku tureckého soudu.
10. Stěžovatel má za to, že výslechy navrhovaných svědků, zejména C. Ö. a M. S., by vyvrátily mylné domněnky obecných soudů o jeho komunikaci s osobou jménem C. N., na základě které dovodily jeho znalost obsahu nákladu kamionu. Poukazuje, že z předloženého rozsudku soudu pro závažnou trestnou činnost je zjevné, že žádná osoba C. N. nebyla soudem pro závažnou trestnou činnost ztotožněna, zatímco české soudy považovaly tuto osobu za spolupachatele dovozu heroinu jen na základě stěžovatelovy poznámky "když Bůh dá, tak z toho nebude průšvih".
11. Stěžovatel vytýká soudům, že se v řízení o povolení obnovy nevypořádaly s jeho námitkou týkající se svědka F. P., který podle výpovědi A. I. před soudem pro závažnou trestnou činnost zajišťoval transport zboží do Nizozemí. Tento svědek se podle něj osobně účastnil cesty kamionu přes hraniční přechody mezi Tureckem a Bulharskem a mohl by vysvětlit řadu dosud neobjasněných skutečností, zejména kde byl heroin naložen do kamionu a z jakého důvodu transport vedl přes Rumunsko.
12. Namítá rovněž nesprávný přístup soudů k navrhovaným svědkům A. I. a D. I. Připouští, že vypovídali v přípravném řízení na úřední záznam o podání vysvětlení, ale zdůrazňuje, že ve svých výpovědích před soudem pro závažnou trestnou činnost uvedli jiné a nové skutečnosti, než jaké sdělili v českém přípravném řízení. Brojí proti tomu, že městský soud v řízení o povolení obnovy zamítl jejich výslech s poukazem na to, že již byli orgánům činným v trestním řízení známi, aniž by se vypořádal s obsahem jejich nových tvrzení. Výslech A. I. by mohl vysvětlit důvody odstávky kamionu v Rumunsku, okolnosti nakládky zboží v Istanbulu a kdy a jakým způsobem byl v kontaktu se stěžovatelem.
13. Stěžovatel zpochybňuje správnost konstatování obecných soudů, že již v původním řízení bylo řádně zjištěno, jakým způsobem a kde se drogy dostaly do kamionu. Vytýká, že soudy vycházely pouze z listinných důkazů a nezjišťovaly, jak kamion naložený drogami přejel přes tři celní kontroly, aniž byly drogy nalezeny. Poukazuje na to, že z odůvodnění soudu pro závažnou trestnou činnost vyplývá existence velkého časového prostoru pro nakládku drog po výjezdu kamionu z Turecka. Stěžovatel poukazuje, že turecká policie provedla vyšetřování včetně ověření trasy kamionu, který byl po cestě dvakrát kontrolován tureckými orgány a následně na hranicích v Bulharsku, a to bez jakéhokoli nálezu.
14. Vrchnímu soudu vytýká, že se nesprávně ztotožnil se závěry městského soudu a nevypořádal se řádně s námitkou, že městský soud přesvědčivě nezdůvodnil, proč stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení nepředestřel žádnou novou skutečnost. Zpochybňuje závěr vrchního soudu, že navrhované důkazy nejsou schopny ovlivnit výsledek původního řízení, když podle něj z obsahu rozsudku soudu pro závažnou trestnou činnost nevyplývají takové skutečnosti, které by v kontextu s dalšími důkazy podporovaly jinou verzi skutkového děje. Podle stěžovatele navrhované důkazy svědeckými výpověďmi a rozhodnutím soudu pro závažnou trestnou činnost skýtají plně odůvodněný předpoklad, že na jejich základě by mohlo dojít ke změně výsledku původního řízení. Prohlašuje, že vyhodnotily-li by obecné soudy tyto nové důkazy ve vzájemných souvislostech s již provedenými důkazy, nepochybně by dospěly k jinému rozhodnutí o vině a trestu v této věci.
15. Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu doplnění ústavní stížnosti, v němž rekapituloval svoji argumentaci. Vzhledem k tomu, že toto podání nebylo učiněno prostřednictvím advokáta, Ústavní soud k němu nepřihlížel.
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
18. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), dále kupř. nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 a usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15 ].
19. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343); srov. dále stanovisko ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl• ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542; 253/2020 Sb.)]. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) či usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12 ].
20. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že obecné soudy svévolně opomíjely důkazy provedené v řízení před soudem pro závažnou trestnou činnost, jakož i jeho rozhodnutí. Obecné soudy v souladu s výše odkazovanou judikaturou Ústavního soudu konstatovaly, že novým, dříve neznámým důkazem je takový důkaz, který nebyl v původním řízení vůbec provedený či provedený byl, ale nyní má nový obsah (např. výpověď svědka změněná v podstatných bodech), nicméně takovýto důkaz však musí být způsobilý změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit právní posouzení a následně i výrok o vině.
21. Obecné soudy věcně udržitelně rozlišily mezi předmětem řízení před soudem pro závažnou trestnou činnost a původním trestním řízením v České republice. Zatímco prvně uvedené řízení se zabývalo otázkou, kdo a kde fyzicky naložil drogy do kamionu, původní trestní řízení posuzovalo transport (průvoz) omamné psychotropní látky (heroinu) z Turecké republiky přes území České republiky do Nizozemského království, který měl organizovat (vyřízením celní deklarace) na území České republiky ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech (nejméně ve dvou) stěžovatel. Rozhodnutí soudu pro závažnou trestnou činnost o zproštění obžaloby se opíralo o pochybnosti ohledně místa nakládky drog, nicméně tyto okolnosti nemají vliv na prokázanou úlohu stěžovatele při organizování celní deklarace a průvozu na území České republiky. Kdo fyzicky heroin naložil do vozidla, bylo významné v řízení před soudem pro závažnou trestnou činnost, zatímco v trestním řízení v České republice nešlo o - slovy vrchního soudu - "až tak podstatnou" okolnost pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele.
22. Soudy důvodně poukázaly, že stěžovatel byl v původním řízení usvědčen na základě uzavřeného okruhu nepřímých důkazů zahrnujících konspirativní návštěvy v Nizozemsku (blízce časově předcházejícími transportu, kde se setkal s osobou B. T.), zachycenou telefonickou komunikaci mezi ním a osobami B. T. a C. N. (týkající se látky na "E", clení kamionu a problémů s ním spojených, zvláštností při nakládání zboží a častých kontrol řidiče kamionu v průběhu cesty), nález samotného heroinu v kamionu a - soudy označené za značně nevěrohodné - vysvětlení, proč vůbec mělo dojít k proclení v České republice. Podle obecných soudů tato stěžovatelova trestná činnost zapadala časově i způsobem provedení do rámce jím páchané drogové trestné činnosti (vůči níž jinak ničeho nenamítá), tedy činnosti páchané rovněž na území České republiky ve stejnou dobu a s vazbami na další osoby participující na trestné činnosti v zahraničí, proto jeho obhajoba, že byl jen najat na vyřízení celní deklarace a nevěděl, jaké zboží kamion ukrývá, což by mu měli prokázat výpovědi svědků navržených v řízení o povolení obnovy, nemohla obstát už v původním řízení, natož v řízení o povolení obnovy. Na jeho jednání, které vyšlo na území České republiky najevo, ohledně něhož se domáhal obnovy řízení, časově navazovalo i další stejně závažné (ale přísněji kvalifikované dokonané jednání), vůči němuž se nevymezuje, takže podle obecných soudů je vyloučeno, že jednal právě v konkrétním případě nevědomě, resp. v omylu a bez znalosti toho, s jakým zbožím nakládá.
23. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se nevypořádaly ústavně konformním způsobem s jeho návrhem na doplnění dokazování o výpovědi výše konkretizovaných svědků. Ústavní soud shledal, že obecné soudy konstatovaly, že v původním řízení podali vysvětlení na úřední záznam odsouzeným navrhovaní svědci A. I. i D. I. a v hlavním líčení byly poté podle § 211 odst. 6 trestního řádu za souhlasu stěžovatele a státního zástupce čteny tyto úřední záznamy o podání vysvětlení A. I. a D. I., ke kterým se následně stěžovatel vyjádřil. Co se týká ostatních navržených svědků stěžovatele, a to C. Ö., F. P. a M. S., i ti byli soudům v původním řízení známi, což vyplývá z úředního záznamu Národní protidrogové centrály, služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 4. 3. 2014. K osobám S. T. a M. Y. soudy konstatovaly, že o nich bylo v původním řízení známo, že jsou jednateli společnosti B. D. T. M. D. T., která byla odesílatelem kontrolované kamionové zásilky.
24. Ústavní soud nespatřuje exces v argumentaci obecných soudů, podle které nejsou svědecké výpovědi novými skutečnostmi podle § 278 trestního řádu.
25. Stěžovatel v ústavní stížnosti cituje výpověď A. I. před soudem pro závažnou trestnou činnost týkající se přepravovaného nákladu, nicméně neobjasnil, z jakých důvodů netrval na výpovědi těchto svědků v původním řízení. Stran dalších navrhovaných svědků je namístě poukázat, že nekonkretizuje, z čeho usuzuje, že by z těchto výpovědí mohly vyplývat takové zásadní skutečnosti, které by samy o sobě, či ve spojení s dalšími důkazy, důvodně podporovaly jako možnou i jinou verzi skutkového děje, jež by byla v souladu s obhajobou stěžovatele. Argumentace akceptovaná soudem pro závažnou trestnou činnost, že po výjezdu kamionu z Turecka byl velký časový prostor pro nakládku drog, nevyvrací závěry, k nimž obecné soudy dospěly v původním řízení, a to již vzhledem k výše vymezeným odlišnostem žalovaných skutků.
26. Ústavní soud připomíná stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20, podle kterého trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za "skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé" podle § 278 odst. 1 trestního řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné (sporné), neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení; tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení.
27. Ústavní soud není povolán, aby proces dokazování sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení [srov. nálezy ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141), ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259) a další].
28. Argumentaci obecných soudů rozvedenou v napadených usneseních, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nepřiměřenými. V závěrech obecných soudů neshledal znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup ani porušení principu kontradiktornosti.
29. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
30. Na úplný závěr lze zmínit, že stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti podaném mimo povinné zastoupení advokátem napadl též usnesení vrchního soudu ze dne 26. 6. 2017 č. j. 11 To 32/2017-7544, nicméně z procesních postupů stěžovatele navazujících na toto usnesení je očividné, že nedodržel lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), čemuž by odpovídalo její odmítnutí v této části jako návrhu opožděného podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu