Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem, sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 4 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2024 č. j. 6 Tdo 48/2024-352, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2023 č. j. 3 To 151/2023-309 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. prosince 2022 č. j. 4 T 54/2022-234, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu úmyslného ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Přečin spáchal dne 30. 9. 2021 v budově Krajského soudu v Českých Budějovicích, kde proběhlo soudní jednání týkající se sporu stěžovatele s městem X o platnost výpovědi z pracovního poměru. Po ukončení jednání stěžovatel na schodišti úmyslně strčil levým loktem do tehdejšího starosty města X (dále jen "poškozený"). Poškozený upadl a udeřil se hlavou o plochu schodu. Utrpěl otřes mozku, zhmoždění hlavy a podvrtnutí krční páteře. Podle soudní znalkyně šlo o lehká poranění s obvyklou délkou léčení kolem dvou až tří týdnů.
3. Okresní soud stěžovatele napadeným rozsudkem odsoudil k trestu odnětí svobody v délce sedmi měsíců, který podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Stěžovateli zároveň uložil povinnost zaplatit poškozenému na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 10 000 Kč. Se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku byli poškozený a město X odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání stěžovatele a některých poškozených zrušil výrok okresního soudu, ve kterém odkázal město X ohledně nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a rozsudek okresního soudu dále doplnil o výrok, jímž uložil stěžovateli povinnost náhrady škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně v částce 8 142 Kč. Jinak zůstal rozsudek okresního soudu beze změny. Nejvyšší soud pak usnesením stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil skutková zjištění trestních soudů. Od počátku trestního řízení odmítá, že by do poškozeného na schodech strčil. Trestní soudy hodnotily důkazy svévolně, vyšly jen z obsahově shodných výpovědí poškozeného a jeho advokáta, kteří šli po skončení soudního jednání vedle sebe po schodech. Svědeckou výpověď advokáta podle stěžovatele nelze považovat za věrohodnou, neboť mezi advokátem a klientem existuje profesní důvěrný vztah. Soudy neodůvodnily, proč nepřikládaly větší význam protichůdné výpovědi stěžovatele, který byl rovněž "přímým svědkem" události.
Nezhodnotily řádně ani znalecký posudek v oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, předložený stěžovatelem v odvolacím řízení, který zpochybnil verzi poškozeného a jeho advokáta. Pokud jde o výpovědi nepřímých svědků události, nevyplynulo z nich podle stěžovatele nic, co by nasvědčovalo tomu, že se daný trestný čin stal. Existoval-li v trestním řízení jediný usvědčující důkaz, měly soudy mimořádně pečlivě hodnotit jeho věrohodnost. Jelikož zůstaly důvodné pochybnosti o skutkových závěrech, měly soudy v souladu s trestněprávními zásadami rozhodnout ve prospěch stěžovatele.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma výroku rozsudku, kterým okresní soud odkázal poškozené město X s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento výrok totiž krajský soud zrušil a Ústavní soud není příslušný rušit již zrušené [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud předesílá, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy). Do hodnocení skutkových otázek trestními soudy zasáhne Ústavní soud jen tehdy, pokud by jejich závěry byly neústavní [srov. např. nález ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/04
(N 143/38 SbNU 117), část III a navazující judikatura]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
7. Ve stěžovatelově věci rozhodovaly celkem tři trestní soudy. Shodly se ve všech podstatných otázkách na hodnocení klíčových důkazů. Detailně se věnovaly sporným skutečnostem ohledně příčiny pádu poškozeného ze schodů a jeho zdravotním následkům. Své skutkové závěry přitom nezaložily na jediném usvědčujícím důkazu, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti. Kromě obsahově shodných výpovědí poškozeného a jeho advokáta, který byl očitým svědkem pádu, svá rozhodnutí podložily i řadou dalších, nepřímých důkazů.
Šlo především o výpovědi čtyř svědků, kteří popsali rozhodné okolnosti před incidentem a po pádu poškozeného, dále o kamerové záznamy zachycující dění na chodbě blízké schodišti apod. Trestní soudy tedy vyšly z uceleného řetězce na sebe navazujících důkazů, které hodnotily jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Patřičnou pozornost věnovaly také otázce věrohodnosti výpovědí poškozeného a jeho advokáta a vysvětlily, proč neuvěřily verzi stěžovatele (viz zejména body 32 až 36 rozsudku okresního soudu, či body 24 až 29 rozsudku krajského soudu).
8. Krajský soud se nadto zabýval také důkazní hodnotou znaleckého posudku, který předložil stěžovatel v odvolacím řízení. Důkaz tímto posudkem krajský soud provedl se souhlasem stěžovatele a státního zástupce přečtením a v napadeném rozsudku přesvědčivě zdůvodnil, proč závěry posudku nemohly s ohledem na ucelenou skutkovou konstrukci ostatních důkazů obstát (viz zejména body 25 a 29 rozsudku krajského soudu).
9. Nejvyšší soud v bodě 17 napadeného usnesení vysvětlil, proč vztah mezi advokátem a klientem nehrál v posuzované věci roli a proč nemohl zpochybnit věrohodnost svědecké výpovědi advokáta. V bodě 18 se Nejvyšší soud vyjádřil také ke znaleckému posudku, který stěžovatel předložil v odvolacím řízení. Podle Nejvyššího soudu tento znalecký posudek ve své podstatě podporuje náhled soudů o mechanismu pádu poškozeného.
10. Stěžovatel proti těmto závěrům nerozvíjí žádnou konkrétní polemiku, tím méně polemiku ústavněprávního významu. I v ústavní stížnosti argumentuje podobně jako před trestními soudy, pomíjí pak téměř kompletně argumenty Nejvyššího soudu. Tím ale nedbá shora vysvětlené kompetence Ústavního soudu, který zjevně vnímá jen jako "čtvrtou" instanci soudní přezkumu. Proto nemá smysl, aby Ústavní soud již počtvrté vysvětloval, v čem se ve své argumentaci stěžovatel mýlí a proč byl skutkový stav zjištěn trestními soudy dostatečně.
11. Ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu