Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 3 To 151/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 54/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 4 T 54/2022, byl obviněný R. S. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého
„dne 30. 9. 2021 v době kolem 13.40 hodin v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 2, na schodišti budovy Krajského soudu v Českých Budějovicích, jednajíc v úmyslu jinému ublížit na zdraví, po ukončení soudního jednání strčil svým levým loktem do levé ruky P. B., narozeného XY, který upadl a udeřil se hlavou o plochu schodu, v důsledku čehož poškozený P. B. utrpěl zranění spočívající v otřesu mozku, zhmoždění hlavy a podvrtnutí krční páteře, přičemž ze soudně- lékařského hlediska se jedná o poranění lehké s obvyklou délkou léčení kolem 2-3 týdnů“.
2. Za to byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému P. B. částku 10 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. B. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené Město XY odkázáno s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněného, poškozeného Města XY a poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovny proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 3 To 151/2023, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, jímž podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené Město XY odkázáno s uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 259 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek doplnil o výrok o náhradě škody, kterým podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit škodu poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně v částce 8 142 Kč. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolání poškozeného Města XY zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Bracha, LL.M., dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Podle názoru obviněného nebylo jednoznačně prokázáno, že by svým jednáním naplnil subjektivní i objektivní stránku přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že soud druhého stupně porušil zásady dokazování v trestním řízení, zejména podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., a důkazy hodnotil selektivně v jeho neprospěch. Za zásadní označil, že soud druhého stupně nepoměřil výpověď poškozeného ohledně údajně způsobené újmy na zdraví se znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika.
Soud druhého stupně založil svévolně své skutkové závěry pouze na obsahově shodných a navzájem korespondujících výpovědích poškozeného a svědka J. H., když výpovědi dalších svědkyň nic podstatného nepřinesly. Podle obviněného nelze s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, brát výpověď svědka J. H. jako věrohodnou, jelikož mezi ním a poškozeným existoval profesní důvěrný vztah mezi advokátem a klientem, kterého v dané věci zastupoval. Skutkové i právní závěry obou soudů se ocitly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a soud druhého stupně při jejich hodnocení nevycházel ze svého vnitřního přesvědčení, ale tyto důkazy zhodnotil jen na základě libovůle.
Obviněný rovněž nesouhlasil se závěrem soudů, že motiv jeho jednání mohl souviset s rozrušením způsobeným výsledkem soudního sporu mezi ním a poškozeným, resp. Městem XY. Zdůraznil, že se stal faktickým vítězem soudního sporu (formálně sice prohrál spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, ale stalo se tak pro nikoli řádné doručení výpovědi, tudíž jeho pracovní poměr neskončil), a pokud mohl být někdo rozzloben a rozrušen, byl to sám poškozený. Situaci chápe jako zinscenované divadlo ze strany poškozeného a svědka J.
H. Obviněný dále namítl, že jeho jednání spočívalo v obraně proti útoku, což provedené dokazování žádným způsobem nevyvrátilo. Celkově tedy rozporoval věrohodnost poškozeného a J. H., jejich výpovědi považoval za protichůdné a závěry soudu prvního stupně o hodnocení nejen těchto dvou důkazů ve vazbě na výpověď obviněného za nikoli řádně odůvodněné.
6. Pokud se jedná o právní posouzení věci, obviněný namítl, že i v tomto ohledu se soud druhého stupně dopustil určitého pochybení při hodnocení v řízení provedených důkazů, jelikož skutková zjištění z provedených důkazů jednoznačně nevyplývají. Soud v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř. hodnotil znalecký posudek z oboru kriminalistiky, specializace forenzní biomechanika. Ze závěrů posudku vyplynulo, že verze poškozeného o pádu zaviněném obviněným se jeví jako velmi málo pravděpodobná, naopak spontánní pád poškozeného po schodech dolů, pád vlivem nestability chůze, ztráty rovnováhy nebo škobrtnutí na schodech, je verzí vysoce pravděpodobnou. Soud druhého stupně se nevypořádal s rozporem mezi závěry znaleckého posudku a výpověďmi poškozeného a svědka J. H., stejně jako s dalšími nesrovnalostmi stran pracovní neschopnosti poškozeného a dodržování léčebného režimu. Tato zjištění mají zásadní vliv na právní posouzení jednání obžalovaného jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Za těchto okolností, kdy nelze obstarat další objektivní důkaz o tom, že došlo k protiprávnímu jednání obžalovaného, resp. zda mezi jednáním obžalovaného a způsobeným následkem existuje příčinná souvislost, musí být použito pravidlo in dubio pro reo, a proto měl být obžaloby zproštěn, protože uvedený skutek nespáchal.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2023, č. j. 3 To 151/2023-309, i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2022, č. j. 4 T 54/2022-234, a podle §265l odst. 2 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je možné obviněného postupem podle § 265m odst. 1 tr. ř. obžaloby zprostit, navrhl rozhodnout o zrušení napadeného rozsudku soudu druhého stupně a tím i soudu prvního stupně, a následně obviněného zprostit obžaloby.
8. Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Podle jejího názoru je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Státní zástupkyně dále odkázala na jednotlivé provedené důkazy a jejich hodnocení ze strany soudů a zdůraznila, že ani obviněným zdůrazňovaný znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, nevylučuje verzi uváděnou poškozeným. Má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
9. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
10. Obviněný R. S. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
11. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocný rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o náhradě škody, ale jinak zůstal nedotčen ve výroku o vině i ve výroku o trestu.
12. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které obviněný v dovolání odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
15. Po seznámení s argumentací uvedenou v dovolání a s obsahem napadených rozhodnutí lze již na tomto místě předeslat, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho obhajoby uplatňované prakticky od počátku trestního stíhání. Stejné výhrady uplatnil již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly, proto lze na příslušné pasáže napadených rozhodnutí v podrobnostech a nad rámec dále uvedeného odkázat. Přitom lze konstatovat, že napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ani Okresního soudu v Českých Budějovicích netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz zejména body 32. – 36. rozsudku nalézacího soudu a body 24. – 29. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.
ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř.“
16. K jednotlivým dovolacím námitkám podřazeným pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že obviněný byl spolehlivě usvědčen z popsaného jednání především obsahově shodnými (nikoli snad rozpornými či dokonce protichůdnými) výpověďmi poškozeného a svědka J. H., kteří byli vedle obviněného jedinými, kdo byl vlastnímu incidentu přítomen. Oba soudy věnovaly otázce jejich věrohodnosti patřičnou pozornost a jejich výpovědi zasadily do kontextu ostatních provedených důkazů. V tomto směru se mohly opřít zejména o výpovědi svědkyň M.
K., která popsala chování poškozeného i svědka J. H. po incidentu s tím, že podle tohoto svědka mělo dojít k napadení mezi účastníky řízení, a V. K., které bezprostředně poškozený sdělil, že ho někdo shodil ze schodů. Obdobně svědkyně M. L. vypověděla, jak jí svědek J. H. v rozrušení oznámil, že obviněný strčil do poškozeného na schodech, a jak se sháněl po kamerových záznamech z místa incidentu. Kamerové záznamy z budovy soudu byly v řízení rovněž provedeny k důkazu. Jejich obsah koresponduje s uvedenými svědeckými výpověďmi, přestože kamery nezachytily samotný incident, ale zaznamenaly pouze dění na přilehlé chodbě.
Ze záznamů je patrné, že do prostoru schodiště mimo záběr kamer vešel nejprve obviněný následovaný poškozeným a svědkem J. H. Krátce nato se obviněný vrátil ze schodiště na chodbu a přitom se ohlédl na schodiště, kde musel vidět poškozeného již na zemi, přestože ve své výpovědi obviněný tvrdil, že o pádu poškozeného se dozvěděl až později před místností justiční stráže, když situaci komentoval J. H. Soudy nepřehlédly ani předcházející slovní konfrontaci mezi obviněným a poškozeným (kterou ani sám obviněný nezpochybnil a která se týkala faktického trvání jeho pracovního poměru v souvislosti s pravomocně ukončeným občanskoprávním řízením u krajského soudu), kdy se obviněný bezprostředně před tím dozvěděl, že byl v déle vedeném soudním sporu neúspěšný a bude nucen hradit náklady řízení v nezanedbatelné výši, konkrétně cca 38 000 Kč v obou stupních řízení celkem.
Ačkoli lze připustit interpretaci obsahu rozhodnutí obviněným ohledně jeho pracovního poměru, nelze odmítnout soudy dovozenou motivaci k napadení poškozeného, který odmítal návrat obviněného do zaměstnání a ztělesňoval jako starosta města stranu ve sporu vítěznou, nadto oprávněnou požadovat náklady řízení. Zranění poškozeného pak bylo objektivizováno lékařskými zprávami ošetřujících lékařů a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, tedy ani o následku projednávaného činu nemůže být pochyb.
Uvedené důkazy tvoří vzájemně navazující ucelený řetězec. Zejména spontánní vyjádření poškozeného i svědka J. H.
bezprostředně po incidentu doložená vícero svědeckými výpověďmi (jejichž důkazní přínos není žádný, jak se snažil dovolatel bagatelizovat, nýbrž svědčí o autentických reakcích a prožitcích poškozeného a uvedeného svědka bezprostředně po jednání obviněného), okamžitá snaha svědka o získání kamerových záznamů z místa činu, jakož i racionální vysvětlení pohnutky obviněného k jeho jednání vylučují jinak osamocenou obhajobu obviněného o „zinscenovaném divadle“. Taková teze nemá logiku ani opodstatnění, jak ostatně vyčerpávajícím způsobem vyložil již soud prvního stupně (bod 36. rozsudku).
17. Poukaz obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, není případný, neboť řeší zcela jinou procesní situaci právního zástupce účastníka civilního soudního řízení vypovídajícího ve věci klienta. V nyní projednávané věci však svědek J. H. nevystupuje v pozici advokáta (zmocněnce) poškozeného a předmět trestního řízení (vytýkaný skutek) po věcné stránce nesouvisí s předmětem civilního sporu. Svědek zde nevypovídal o ničem, o čem by se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb poškozenému, nýbrž je svědkem události, která věcně nesouvisí ani s civilním řízením, ani s řízením trestním vedeným v této věci proti obviněnému.
Citované rozhodnutí navíc nezapovídá svědeckou výpověď advokáta jako zástupce účastníka v civilním řízení bez dalšího, jak se snaží prezentovat obviněný, nýbrž toliko požaduje důkladné hodnocení její věrohodnosti a její zapojení do uceleného důkazního řetězce. I takovému požadavku oba soudy v nyní projednávané věci bezesporu dostály, důsledně hodnotily vztah jednotlivých svědeckých výpovědí mezi sebou i ve vztahu k obhajobě obviněného a v popsané návaznosti na další důkazy objektivního charakteru dospěly k závěru o věrohodnosti výpovědi svědka J.
H.
18. Pokud jde o obviněným zdůrazňovaný znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, především není pravdou, že by nebyl v řízení před soudem vůbec akceptován. Z procesního spisu vyplývá, že byl v průběhu veřejného zasedání o odvolání se souhlasem obviněného i státního zástupce k důkazu proveden přečtením podle § 211 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud pečlivě hodnotil jeho obsah a jeho závěry zasadil do kontextu ostatních ve věci provedených důkazů, přičemž uzavřel, že vina obviněného jím nebyla zpochybněna.
K takovému závěru nepochybně odvolací soud, který důkaz provedl, oprávněn je, a obviněný na základě jeho přesvědčení o obsahu a relevanci důkazu nemůže „nárokovat“ zvrácení závěru o jeho vině bez přihlédnutí k ostatním ve věci již provedeným důkazům. Rovněž podle názoru dovolacího soudu nemohou závěry znaleckého posudku narušit ucelenou skutkovou konstrukci vystavěnou na ostatních důkazech. Naopak ve své podstatě dokonce podporují náhled soudů o mechanismu pádu poškozeného, neboť sám poškozený označil za primární důvod svého pádu strčení ze strany obviněného, které teprve vedlo k tomu, že „ztratil stabilitu a spadl ze schodů“ (viz výpověď poškozeného u hlavního líčení zejména na č. l.
168). Zcela shodně se o ztrátě stability a následném pádu poškozeného vyjádřil svědek J. H. (viz jeho výpověď u hlavního líčení zejména na č. l. 169 verte). To pak koresponduje s variantou pod bodem 4) posudku, kterou znalec označil za nejpravděpodobnější, tedy mj. pád poškozeného vlivem nestability chůze, ztráty rovnováhy, nebo škobrtnutí na schodech. Znalecký posudek, jakož i dovolací argumentace obviněného však již zcela pomíjí, že příčinou oné ztráty stability může být (a v daném případě prokazatelně bylo) popsané strčení obviněného do poškozeného.
Je tedy nutno uzavřít ve shodě se státní zástupkyní, že obviněným favorizovaný znalecký posudek zjištěný skutkový děj a jednání obviněného nikterak nevylučuje, spíše skutkové závěry soudů podporuje. Odvolací soud pak pod bodem 25. a 28. – 29. rozsudku hodnotil znalecký posudek stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, jelikož ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4.
2007, sp. zn. III. ÚS 299/06).
19. Obhajoba obviněného je nadto sama o sobě vnitřně rozporná. Na jedné straně označuje pád poškozeného za zinscenovaný, kdy k němu mělo dojít bez přispění obviněného (navíc tvrdí, že se o pádu dozvěděl až zpětně), na druhé straně v dovolání namítá, že jeho jednání spočívalo v obraně proti útoku a dovolává se toho, že taková obhajovací verze nebyla dokazováním vyvrácena. Jinými slovy připouští, že k jeho fyzickému kontaktu s poškozeným došlo. Zcela nové a dosud neuváděné tvrzení o obraně obviněného proti útoku (neuvedeno jakému a kým vedenému) absolutně postrádá návaznost na obsah provedeného dokazování, neboť takové situaci nenasvědčuje žádný z provedených důkazů, a to ani výpověď obviněného.
V dovolání opakované výhrady obviněného proto rozhodně nemohly zpochybnit správná a podrobně odůvodněná skutková zjištění soudů, s nimiž se Nejvyšší soud zcela ztotožnil. Jak výše uvedeno, tato zjištění mají přímou návaznost na obsah provedených důkazů při jejich komplexním a logickém hodnocení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Proto nelze přisvědčit dovolateli v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (ostatní alternativy uvedeného dovolacího důvodu obviněný neuplatnil).
Soudům nelze vytýkat ani nedostatečná odůvodnění jejich rozhodnutí, když jejich obsah svědčí o pravém opaku a o již zmíněném plném souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.
20. V další části dovolání obviněný s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, jelikož jeho jednání nenaplnilo subjektivní ani objektivní stránku přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Navazující argumentace však spočívala výlučně na zpochybňování skutkových zjištění soudů a zdůrazňování vlastní verze skutkového děje, které byly zmíněny již výše. Žádné výhrady proti právnímu posouzení skutku v té podobě, jak byl zachycen ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně obviněný neuvedl a výslovně zmínil, že jeho nesouhlas s právním posouzením skutku se odvíjí od vadně zjištěného skutkového děje. K tomu je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Pro případ dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. musí dovolací argumentace směřovat proti konkrétní přesně vymezené právní kvalifikaci uvedené v právní větě ve výroku o vině napadeného rozsudku a musí brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Nejvyššímu soudu je zapovězeno dotvářet či domýšlet dovolací argumentaci obviněného. S ohledem na zcela obecný způsob polemiky obviněného s právním posouzením skutku se proto dovolací soud neměl fakticky k čemu vyjádřit.
V. Způsob rozhodnutí
21. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 1. 2. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu