K povinnosti soudů vytvořit v občanském soudním řízení prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů a důkazů (ke spornému a nespornému řízení)
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 6. dubna 2010 sp. zn. IV. ÚS 941/09
ve věci ústavní stížnosti A. B. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2009 č. j. 5 Cmo 509/2008-71, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008 č. j. 18 Cm 185/2006-56, kterým byla stěžovatelka zavázána povinností zaplatit navrhovatelce (v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejšího účastníka) peněžitou částku s úrokem z prodlení, jakož i náklady řízení, za účasti 1. Krajského soudu v Brně a 2. Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a obchodní společnosti Živa, spol. s r. o., se sídlem 696 73 Hrubá Vrbka 270, jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008 č. j. 18 Cm 185/2006-56 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2009 č. j. 5 Cmo 509/2008-71 se ruší, neboť jimi a řízením, jež jejich vydání předcházelo, bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelky chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Odůvodnění
2. Stěžovatelka uvedla, že v řízení před obecnými soudy měla postavení žalované strany, po které žalobkyně, obchodní společnost Živa, spol. s r. o., požadovala zaplacení ceny za převod obchodního podílu ve společnosti AGRO SALIX, s. r. o. Přestože žalobkyně nebyla společníkem této obchodní společnosti, obecné soudy věc projednaly v nesporném řízení za věcné příslušnosti krajského soudu v prvním stupni [§ 9 odst. 3 písm. g) ve spojení s § 200e o. s. ř.], a protože v daném typu řízení nemohly posoudit stěžovatelkou uplatněnou námitku zániku žalované pohledávky započtením protipohledávky, žalobě vyhověly. Právním závěrům krajského i vrchního soudu stěžovatelka oponovala a s poukazem na ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bodu 6 o. s. ř. namítla, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud; pro případ, že by závěr o věcné příslušnosti krajského soudu jako soudu prvního stupně obstál, nesouhlasila s vyloučením možnosti uplatnit v řízení kompenzační námitku.
3. Krajský soud v Brně v podání ze dne 18. 11. 2009 prohlásil, že ve věci nečiní žádné vyjádření a že souhlasí s rozhodnutím bez jednání.
4. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 12. 2009 poukázal na vnitřní rozpornost odůvodnění ústavní stížnosti, jí předestřený právní názor označil za nesprávný a setrval na závěrech prezentovaných v napadeném usnesení. Vrchní soud uvedl, že dne 11. 2. 2009 rozhodl ve třech v podstatě skutkově totožných věcech obchodní společnosti Živa, spol. s r. o. (poznámka pod čarou č. 1), přičemž v řízení vedeném pod sp. zn. 5 Cmo 510/2008 s ohledem na výši částky, která tvořila předmět řízení, záleží otázka přípustnosti dovolání ohledně právního posouzení otázek, s nimiž nesouhlasí i stěžovatelka, na uvážení dovolacího soudu. Vrchní soud vyjádřil souhlas s rozhodnutím bez jednání.
5. Vedlejší účastník, obchodní společnost Živa, spol. s r. o., Hrubá Vrbka, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
6. V replice ze dne 5. 3. 2010 stěžovatelka zopakovala, že se neztotožňuje s právním názorem Vrchního soudu v Olomouci zejména v části tvrzené nemožnosti aplikace ustanovení § 98 o. s. ř. v nesporném soudním řízení. K podpoře vlastního právního názoru předložila Ústavnímu soudu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 č. j. 29 Cdo 2068/2009-88, kterým dovolací soud rozhodl v jedné ze tří shora uvedených souvisejících právních věcí a ve kterém dospěl k závěru, že námitku započtení je možné uplatnit jak v řízení sporném, tak v řízení nesporném. K dotazu Ústavního soudu stěžovatelka vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
8. Z odůvodnění kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 č. j. 29 Cdo 2068/2009-88, předloženého stěžovatelkou a dostupného i v elektronické podobě na www.nsoud.cz, Ústavní zjistil, že účastník řízení ve věci vedené před Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. 5 Cmo 510/2008 podal proti usnesení vrchního soudu dovolání, ve kterém namítl nesprávné právní posouzení věci, a dovolacímu soudu předestřel k posouzení tytéž právní otázky, jež v projednávané věci uplatnila v rámci své ústavněprávní argumentace i stěžovatelka.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a k dovolacím námitkám se vyjádřil. K věcné příslušnosti soudu Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení § 120 odst. 2 ve spojení s § 200e o. s. ř. a § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. vyložil, že řízení o zaplacení ceny za převod obchodního podílu je z procesního hlediska tzv. řízením nesporným, a potvrdil, že k projednání tohoto nároku jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. Otázce, zda v řízení o zaplacení ceny za převod obchodního podílu může účastník řízení uplatnit formou obrany proti peněžitému nároku navrhovatele k započtení svou pohledávku za navrhovatelem, přiznal Nejvyšší soud zásadní právní význam.
Systematickým a logickým výkladem příslušných ustanovení občanského soudního řádu poté dovodil, že vznese-li účastník řízení o zaplacení ceny za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, proti němuž je uvedený nárok uplatňován, námitku započtení, je soud povinen se touto obranou zabývat. Nejvyšší soud označil právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné a dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci (stejně jako usnesení soudu prvního stupně) zrušil.
9. Z vlastní databáze rozhodnutí čtvrtý senát Ústavního soudu dále zjistil, že o skutkově shodné věci (poznámka pod čarou č. 2) Ústavní soud rozhodl dne 16. 3. 2010 nálezem sp. zn. II. ÚS 954/09
(N 54/56 SbNU 579), kterým zrušil rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 a násl. Listiny. V odůvodnění citovaného nálezu druhý senát Ústavního soudu vyložil, že jen z pouhého zařazení řízení před obecným soudem do režimu ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. není možné dovozovat, že jejich účastníci mají ve srovnání s řízením sporným omezené možnosti obrany proti návrhem uplatněnému peněžitému nároku, a vyslovil názor, že vznese-li účastník řízení o zaplacení ceny za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, proti němuž je uvedený nárok uplatňován, námitku započtení, je soud povinen se touto námitkou zabývat.
12. Ústavní soud považuje za vhodné obecně připomenout, že interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavněprávní deficit posuzovaného řízení, resp. v něm vydaného rozhodnutí, jejž stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, se nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení se nedotýká některého z jejích základních, ústavním pořádkem chráněných práv, zda je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, či není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně nevybočuje-li z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
13. Stěžovatelka zpochybnila aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. a dala najevo, že soudem použitý výklad citovaného ustanovení nebyl v jejím případě namístě. Dle jejího názoru jsou v citovaném ustanovení upraveny spory z právních vztahů týkajících se vnitřních poměrů obchodních společností a družstev. Ústavní soud má však za to, že bylo-li žalováno na základě vztahu ze smlouvy, jíž byl převeden podíl společníka, nelze podřazení tohoto sporu pod citované ustanovení občanského soudního řádu kvalifikovat jako "extrémní vybočení" z jeho výkladu, resp. jako projev "libovůle" soudu a usuzovat, že uvedené ustanovení na spory takového charakteru nedopadá.
Spor samotný pak vyplývá z převodu části obchodního podílu vedlejší účastnice na stěžovatelku, tedy z postavení společníka obchodní společnosti (bez ohledu na to, že vedlejší účastnice v době projednávání sporu již společníkem předmětné společnosti není), což je dle názoru Ústavního soudu relevantní skutečností pro rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu.
14. Právní názor obecných soudů, že v nesporném řízení nepřihlédly k námitce započtení protipohledávky stěžovatelky za vedlejší účastnicí z důvodu odlišných pravidel, které ovládají řízení sporné a nesporné, byl, jak vyjádřeno shora, korigován právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení sp. zn. 29 Cdo 2068/2009 a v ústavněprávní rovině i právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 954/09
(viz výše). Ústavní soud nemá důvod se od závěrů v těchto rozhodnutích vyložených jakkoliv odchylovat ani v projednávané věci. Ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v občanském soudním řízení soudy musí vytvořit prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů a důkazů, které se vztahují k rozhodování soudů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2569/07
ze dne 23. 10. 2008 (N 181/51 SbNU 235), dostupný též v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz, a další], neboť koncept spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení. S ohledem na totožnost obecných soudů jako účastníků řízení nebylo v projednávané věci nezbytné opakovat právní závěry vyložené v nálezu sp. zn. II. ÚS 954/09
, a proto na ně čtvrtý senát Ústavního soudu v podrobnostech zcela odkazuje.
15. Uvedené důvody ve svých důsledcích postačovaly k závěru, dle kterého došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ve výroku tohoto nálezu uvedených.
16. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. -----------------
1) Ve věci stěžovatelky usnesením pod sp. zn. 5 Cmo 509/2008 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 18 Cm 185/2006, ve věci M. T. usnesením sp. zn. 5 Cmo 510/2008 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 18 Cm 186/2006 a ve věci J. T. pod sp. zn. 5 Cmo 511/2008 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 18 Cm 187/2006 2) K ústavní stížnosti stěžovatelky J. T. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 Cmo 511/2008 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 18 Cm 187/2006