Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného doc. JUDr. Jakubem Tomšejem, Ph.D., advokátem, sídlem Petra Slezáka 548/8, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2025 č. j. 21 Cdo 2431/2024-286, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2024 č. j. 23 Co 122/2024-261 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. března 2024 č. j. 14 C 279/2020-234, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") na základě žaloby stěžovatele posuzoval platnost výpovědi z pracovního poměru, kterou stěžovatel dostal podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, z důvodu nadbytečnosti a s ohledem na zvýšení efektivnosti a snížení nákladů vedlejší účastnice. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil zjištěním, že byly naplněny všechny předpoklady pro výpověď podle § 52 písm. c) zákoníku práce, přitom výpověď nebyla účelová, neboť organizační změna byla nejprve přijata na regionální úrovni a teprve posléze byla implementována vedlejší účastnicí patřící do větší skupiny. Ohledně tvrzené diskriminace stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a to i přes poučení soudem podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle obvodního soudu stěžovatel netrpěl nemocí z povolání, ani neztratil dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce.
3. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu ve věci, toliko upravil jeho znění, a potvrdil i II. výrok s tím, že stěžovatel je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce vedlejší účastnice (I. výrok). Dále změnil rozsudek obvodního soudu ve III. výroku o náhradě nákladů řízení státu tak, že stěžovateli se povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení České republice neukládá (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Městský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením obvodního soudu, ani podle něj nelze na účelovost výpovědi dané stěžovateli usuzovat z časové souvztažnosti mezi tím, kdy stěžovateli byla dána výpověď, a kdy stěžovatel začal požadovat převedení na jinou práci. O zrušení pracovní pozice stěžovatele bylo rozhodnuto minimálně o několik měsíců dříve. Tvrzení stěžovatele o snížené věrohodnosti svědků z důvodu jejich zaměstnaneckého poměru u vedlejší účastnice městský soud neshledal správným, neboť jeden ze svědků v době konání ústního jednání již nebyl zaměstnancem vedlejší účastnice a ani u jiné svědkyně zaměstnanecký vztah městský soud nezjistil. Stěžovatelovo tvrzení o jeho nezpůsobilosti k výkonu práce v okamžiku doručení výpovědi bylo vyvráceno znaleckým posudkem a výslechem znalce. Posouzení této otázky je podle městského soudu zcela odbornou záležitostí, a proto si ji soud nemohl zodpovědět sám (znalkyně ve znaleckém posudku i výslechu jednoznačně potvrdila, že stěžovatel k okamžiku doručení výpovědi zdravotní způsobilost k výkonu práce nepozbyl). Stěžovatel rovněž neunesl břemeno důkazní o tvrzeném nerovném zacházení s jeho osobou vedlejší účastnicí, a proto nemohlo dojít k přenesení důkazního břemene na vedlejší účastnici ve smyslu § 133a o. s. ř.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolání podle Nejvyššího soudu nenaplnilo žádný z předpokladů přípustnosti uvedených v občanském soudním řádu; přípustnost nemohla být založena ani pro posouzení otázky neplatnosti výpovědi z důvodu účelovosti organizační změny, neboť v této otázce se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury. Naopak okolnosti výpovědi dané stěžovateli městský soud podle Nejvyššího soudu posuzoval v jejich úplnosti a nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice účelově pracovní místo stěžovatele zrušila, aby takové místo otevřela v jiné součásti koncernu. Ani podle Nejvyššího soudu se nepotvrdilo, že by vedlejší účastnice rozhodnutím o organizační změně sledovala jen ukončení pracovního poměru se stěžovatelem. Přípustnost dovolání nemohla založit ani stěžovatelem tvrzená diskriminace, protože stěžovatel v řízení před soudy nižších stupňů neprokázal, že by s ním vedlejší účastnice zacházela jinak než s ostatními zaměstnanci (neprokázal tedy nerovné zacházení) a tedy nemohlo dojít ani k přenesení důkazního břemene ve smyslu § 133a o. s. ř.
5. Stěžovatel připomíná, že trpí autoimunitním onemocněním a kvůli tomu se začal někdy v roce 2020 dostávat do sporu s vedlejší účastnicí ohledně plnění jeho pracovních povinností. V říjnu roku 2020 situace vygradovala a stěžovatel podal oficiální stížnost na svého přímého nadřízeného a za čtyři dny poté mu byla doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti. Stěžovatel proto setrvává na závěru, že výpověď byla účelová, a to nejen s ohledem na časovou blízkost jeho stížnosti proti přímému nadřízenému a dané výpovědi z pracovního poměru, ale také s ohledem na rozporuplnost, s níž vedlejší účastnice výpověď následně odůvodňovala. Obecné soudy vedlejší účastnici ulehčily situaci v tom, že mohla formálně zrušit pracovní místo stěžovatele a otevřít obdobné místo jinde v zahraničí. Bylo povinností vedlejší účastnice prokázat konkrétní ekonomické důvody, proč byla pracovní pozice stěžovatele zrušena [v této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy ze dne 20. 12. 2022
sp. zn. IV. ÚS 366/21
a ze dne 30. 4. 2009
sp. zn. II. ÚS 1609/08
(N 105/53 SbNU 313); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Neobstojí ani závěr obecných soudů o tom, že by vedlejší účastnice se stěžovatelem zacházela stejně jako s ostatními zaměstnanci ve stejném postavení, neboť stěžovatel svoji pracovní pozici zastával u vedlejší účastnice jako jediný. Obecné soudy jeho eventuální diskriminaci posoudily nesprávně i proto, že pro posouzení diskriminačního zacházení vůči stěžovateli by postačilo jeho tvrzení nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci. Obecné soudy rovněž pochybily, pokud nedostatečně zjistily skutkový stav. Stěžovatel nepovažuje za správné ani hodnocení rizika, kterému byl vystaven v souvislosti s onemocněním covid-19. Závěry učiněné soudním znalcem jej totiž ve svém důsledku zbavovaly možnosti uplatnit nároky z daného onemocnění jen proto, že se u určitých profesních skupin covid-19 jako nemoc z povolání nepředpokládá.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Napadá-li stěžovatel ústavní stížností i výroky rozsudku obvodního soudu změněné rozsudkem městského soudu, pak k rozhodování o jejich ústavnosti Ústavní soud není příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud ve stěžovatelově věci nezjistil.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž na odůvodnění napadených rozhodnutí stěžovatel dostatečně nereaguje. Toto hodnocení se uplatní již u jedné z prvních námitek stěžovatele, že výpověď byla účelová, a to nejen z hlediska časového ke stěžovatelem podané stížnosti na nadřízeného, ale také z hlediska měnících se důvodů, proč mělo podle vedlejší účastnice dojít k organizační změně. Obecné soudy na několika místech v napadených rozhodnutích objasňují, že stěžovatelem podaná stížnost nebyla v blízké časové návaznosti na předchozí rozhodnutí vedlejší účastnice učinit organizační změnu, která stěžovatele zasáhne. Ani z ústavní stížnosti nevyplývá, že by si důvody, proč vedlejší účastnice přistoupila k organizační změně, odporovaly. K těmto dvěma námitkám tedy Ústavní soud pro stručnost odkazuje na napadená rozhodnutí. Obecné soudy se také výslovně věnovaly stěžovatelovu tvrzení, že zrušení jeho pracovního místa bylo pro vedlejší účastnici snadné, neboť stěžovatelovu pozici přesunula do Polské republiky. Ani s tímto tvrzením se obecné soudy na základě provedeného dokazování neztotožnily; pracovní úkoly stěžovatele byly rozděleny mezi ostatní zaměstnance vedlejší účastnice.
10. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nesprávně zhodnotily diskriminační kritérium těžké nemoci, na základě něhož mu ve skutečnosti vedlejší účastnice dala výpověď, pak přehlíží, že v kontextu obou jím uváděných nálezů Ústavního soudu obecné soudy vysvětlily, že stěžovatel nedostatečně tvrdil skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že s ním vedlejší účastnice zacházela diskriminačně a že by v této souvislosti měly postupovat podle § 133a odst. 1 o. s. ř. Tyto skutečnosti stěžovatel nedoložil ani v ústavní stížnosti, pouze opakuje, že trpí závažným onemocněním, a že s ním vedlejší účastnice zacházela diskriminačně, neboť mu dala výpověď. Takto ovšem ochranu před diskriminačním zacházením ve smyslu úpravy procesních pravidel podle § 133a o. s. ř. chápat nelze.
11. Podle Ústavního soudu neobstojí ani stěžovatelovo tvrzení o nesprávném posouzení možnosti vzniku nemoci z povolání z důvodu prodělané infekce způsobené onemocněním covid-19. Obecné soudy ani znalecký posudek nevycházejí z toho, že by onemocnění covid-19 nemohlo být uznáno jako nemoc z povolání jen proto, že taková nemoc z povolání má být vyhrazena jen některým osobám (pozicím). Jedním z důležitých kritérií pro posouzení choroby covid-19 jako nemoci z povolání je ale to, že se u nemocného viditelně manifestuje (taková podmínka u stěžovatele nebyla splněna). Ústavní soud námitku stěžovatele, že jej soudy zbavily možnosti uplatnit nároky z nemoci z povolání, nepovažuje za opodstatněnou.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu