USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. B., zastoupeného doc. JUDr. Jakubem Tomšejem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Petra Slezáka č. 548/8, proti žalované Abbott Laboratories, s. r. o. se sídlem v Praze 6, Evropská č. 2591/33d, IČO 25095145, zastoupené Mgr. Martinou Marchand, advokátkou se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 279/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2024, č. j. 23 Co 122/2024-261, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martiny Marchand, advokátky se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, č. j. 23 Co 122/2024-261, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovolateli nelze přisvědčit, že odvolací soud se při posouzení otázky „neplatnosti výpovědi z organizačních důvodů z důvodu účelovosti organizační změny“ odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, z nichž dovolatel akcentoval požadavek, „aby soudy posuzovaly jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti, aby bylo možno vyloučit eventualitu, že rozhodnutím zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle“. Dovolatel neuvedl výslovně, který prvek jednání zaměstnavatele odvolací soud dle jeho mínění při posouzení věci opomenul, podle obsahu dovolací argumentace však má toto pochybení zřejmě spočívat v tom, že nepřihlédl k argumentům, že žalovaná jako mezinárodní korporace měla možnost účelově zrušit jeho pozici a otevřít ji v jiné koncernové společnosti a že k organizační změně došlo několik dní poté, co se začal dovolávat svých nároků vyplývajících z jeho zdravotního postižení a obvinil svého přímého nadřízeného z neplnění povinností.
Tyto výhrady však nemají oporu v provedeném dokazování, neboť podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyšel též odvolací soud, byla pracovní náplň žalobce přerozdělena mezi stávající zaměstnance a (pouze) částečně „outsourcována“ do Polska, kde vznikla nová odlišná pozice, a soudy nižších stupňů rovněž vzaly za prokázané, že organizační opatření na úrovni vedení regionu bylo učiněno již v létě roku 2020, zatímco dovolatel se začal domáhat převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů teprve e-mailem ze 17.
10. 2020. Vytýkaného opomenutí se tedy odvolací soud nedopustil, neboť uvedenými aspekty se zabýval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s nimi přesvědčivě vypořádal. Ostatně podle navazující argumentace dovolatel ve skutečnosti vytýká soudům nižších stupňů chybné hodnocení provedených důkazů, z nichž výše uvedená skutková zjištění soudů vycházejí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
3. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud se odchýlil od závěru přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2095/2004, podle něhož důsledkem účelového jednání na straně zaměstnavatele je nutnost dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato. Odkaz dovolatele na tento judikaturní závěr je pro skutkovou odlišnost nepřípadný, neboť tamní rozhodnutí vycházelo z (možného) zjištění, že rozhodnutí o organizační změně sledovalo od samého počátku jiný cíl, než předpokládá právní norma, ve zde souzené věci však odvolací soud takový skutkový stav vyloučil, když námitku dovolatele o účelovosti organizační změny vzal za vyvrácenou provedeným dokazováním.
4. Důvodná není ani námitka dovolatele, že odvolací soud se odchýlil od závěru přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3195/2013, podle něhož okolnost, že u zaměstnavatele došlo v období, do kterého spadá podání výpovědi, ke snížení stavu zaměstnanců, nevylučuje možnost, že rozhodnutím o organizační změně zaměstnavatel sledoval dosáhnout rozvázání pracovního poměru výpovědí z důvodů tvrzených zaměstnancem a nikoliv snížit stav zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce. Dovolatel zřejmě přehlédl, že v posuzovaném případě se odvolací soud nespokojil s konstatováním o snížení počtu zaměstnanců žalované, ale – v souladu i se shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014 – vzal v úvahu mimo jiné i následné chování žalované spočívající v tom, že nepřijala nového zaměstnance na pozici se stejnou pracovní náplní, jakou měl dovolatel, a to přesto, že ten v žalobě tvrdil, že práci, kterou měl sjednanou v pracovní smlouvě, je třeba neustále provádět a vykonávat a žalovaná nemá ze stávajících zaměstnanců nikoho, kdo by tuto práci mohl místo něho vykonávat, a proto bude muset zřejmě přijmout nového zaměstnance.
5. Přípustnost dovolání nemohou založit ani otázky, které dovolatel předkládá jako dovolacím soudem dosud neřešené, tj. „zda když je tvrzeno, že údajná organizační změna zaměstnavatele, kterou byla zrušena pozice zaměstnance, byla účelová a diskriminační, je povinností zaměstnavatele tvrdit a prokázat konkrétní racionální, např. ekonomické důvody, na nichž rozhodnutí o organizační změně spočívá“ a „zda lze onemocnění Covid 19 jako nemoc z povolání připustit pouze u zaměstnanců ve zdravotnictví“.
6. Otázka břemene tvrzení a důkazního břemene stran diskriminačního jednání zaměstnavatele byla oproti mínění dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena.
7. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že diskriminace je v pracovních vztazích charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou (zákonem stanovené) diskriminační důvody. Zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích domáhá ochrany před diskriminací, má v občanském soudním řízení procesní povinnosti tvrzení a důkazní o tom, že byl (je) jednáním zaměstnavatele ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci znevýhodněn (samozřejmě včetně údaje o tom, v čem konkrétně jeho znevýhodnění spočívá) a že pohnutkou (motivem) takového jednání zaměstnavatele je některý ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud ve smyslu ustanovení § 133a písm. a) o. s. ř. za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněného pod číslem 108/2010 Sb. rozh. obč., a dále např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 230/2015, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1577/2022).
8. Závěr odvolacího soudu, že neprokázal-li žalobce nerovné zacházení, nemohlo dojít k přenesení důkazního břemene ve smyslu ustanovení § 133a o. s. ř., je s rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu.
9. Pokud jde o rozsah břemene tvrzení a důkazního břemene zaměstnavatele, je-li zaměstnancem namítána účelovost přijatého rozhodnutí o organizační změně, není předložená otázka, pokud jde o specifikaci „konkrétních racionálních, např. ekonomických důvodů“, zformulována natolik pregnantně, aby bylo možno nalézt na ni konkrétní a zároveň obecně platnou odpověď (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). Kromě toho na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud ji neřešil a neměl důvod řešit, protože důsledky posuzované organizační změny na efektivitu činnosti žalované vzal za zjištěné a provádění dalších důkazů vyhodnotil jako nadbytečné.
10. Ani na řešení otázky, zda lze onemocnění Covid 19 jako nemoc z povolání připustit pouze u zaměstnanců ve zdravotnictví, napadené rozhodnutí nezávisí (její řešení nebylo pro napadené rozhodnutí určující), přípustnost dovolání proto nezakládá (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
11. Ačkoliv odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje také úvahu, že „s ohledem na znění § 347 odst. 1 zákoníku práce, způsob vzniku a šíření onemocnění Covid 19 nepřichází dle odvolacího soudu ohrožení Covid 19 jako nemocí z povolání vůbec v úvahu“, a odkaz na Stanovisko výboru Společnosti pracovního lékařství, které „uznává Covid 19 jako nemoc z povolání pouze v případě, že je onemocnění potvrzeno laboratorním vyšetřením, vzniklo při práci, u níž je hygienicky prokázáno riziko nákazy, avšak pouze v případě, že je onemocnění i klinicky manifestní“, soudy nižších stupňů se neomezily na vyloučení ohrožení dovolatele onemocněním Covid 19 jako nemocí z povolání a priori proto, že není „zaměstnancem ve zdravotnictví“, ale jeho zdravotní stav byl i z pohledu případné změny působením onemocnění Covid 19 posouzen soudním znalcem.
12. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel nepozbyl k okamžiku doručení výpovědi zdravotní způsobilost k výkonu práce na pozici IT Solution Conzultant ani ohrožením onemocněním Covid 19 jako nemocí z povolání, je pak primárně založen na skutkovém zjištění, že ze znaleckého posudku a z výslechu znalkyně nevyplývá, že by u dovolatele došlo v rozhodném období ke změnám zdravotního stavu, jež by vznikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, v daném případě Covid 19.
13. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu