USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobce J. B., zastoupeného doc. JUDr. Jakubem Tomšejem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 8, Petra Slezáka č. 548/8, proti žalované Abbott
Laboratories, s. r. o. se sídlem v Praze 6, Evropská č. 2591/33d, IČO 25095145,
zastoupené Mgr. Martinou Marchand, advokátkou se sídlem v Praze 1, Klimentská
č. 1216/46, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 279/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2024, č. j. 23 Co 122/2024-261, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martiny
Marchand, advokátky se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5.
2024, č. j. 23 Co 122/2024-261, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovolateli nelze přisvědčit, že odvolací soud se při posouzení otázky
„neplatnosti výpovědi z organizačních důvodů z důvodu účelovosti organizační
změny“ odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn.
21 Cdo 695/2014, z nichž dovolatel akcentoval požadavek, „aby soudy posuzovaly
jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti, aby bylo
možno vyloučit eventualitu, že rozhodnutím zaměstnavatele byly od počátku
sledovány jiné než uvedené cíle“. Dovolatel neuvedl výslovně, který prvek
jednání zaměstnavatele odvolací soud dle jeho mínění při posouzení věci
opomenul, podle obsahu dovolací argumentace však má toto pochybení zřejmě
spočívat v tom, že nepřihlédl k argumentům, že žalovaná jako mezinárodní
korporace měla možnost účelově zrušit jeho pozici a otevřít ji v jiné
koncernové společnosti a že k organizační změně došlo několik dní poté, co se
začal dovolávat svých nároků vyplývajících z jeho zdravotního postižení a
obvinil svého přímého nadřízeného z neplnění povinností. Tyto výhrady však
nemají oporu v provedeném dokazování, neboť podle skutkových zjištění soudu
prvního stupně, z nichž vyšel též odvolací soud, byla pracovní náplň žalobce
přerozdělena mezi stávající zaměstnance a (pouze) částečně „outsourcována“ do
Polska, kde vznikla nová odlišná pozice, a soudy nižších stupňů rovněž vzaly za
prokázané, že organizační opatření na úrovni vedení regionu bylo učiněno již v
létě roku 2020, zatímco dovolatel se začal domáhat převedení na jinou práci ze
zdravotních důvodů teprve e-mailem ze 17. 10. 2020. Vytýkaného opomenutí se
tedy odvolací soud nedopustil, neboť uvedenými aspekty se zabýval a v
odůvodnění napadeného rozhodnutí se s nimi přesvědčivě vypořádal. Ostatně podle
navazující argumentace dovolatel ve skutečnosti vytýká soudům nižších stupňů
chybné hodnocení provedených důkazů, z nichž výše uvedená skutková zjištění
soudů vycházejí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod
č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního
soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč.).
3. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud se
odchýlil od závěru přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 2095/2004, podle něhož důsledkem účelového jednání na straně
zaměstnavatele je nutnost dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo
přijato. Odkaz dovolatele na tento judikaturní závěr je pro skutkovou odlišnost
nepřípadný, neboť tamní rozhodnutí vycházelo z (možného) zjištění, že
rozhodnutí o organizační změně sledovalo od samého počátku jiný cíl, než
předpokládá právní norma, ve zde souzené věci však odvolací soud takový
skutkový stav vyloučil, když námitku dovolatele o účelovosti organizační změny
vzal za vyvrácenou provedeným dokazováním.
4. Důvodná není ani námitka dovolatele, že odvolací soud se odchýlil od
závěru přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3195/2013, podle něhož okolnost, že u zaměstnavatele došlo v období, do kterého
spadá podání výpovědi, ke snížení stavu zaměstnanců, nevylučuje možnost, že
rozhodnutím o organizační změně zaměstnavatel sledoval dosáhnout rozvázání
pracovního poměru výpovědí z důvodů tvrzených zaměstnancem a nikoliv snížit
stav zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce. Dovolatel zřejmě
přehlédl, že v posuzovaném případě se odvolací soud nespokojil s konstatováním
o snížení počtu zaměstnanců žalované, ale – v souladu i se shora citovaným
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014 – vzal v
úvahu mimo jiné i následné chování žalované spočívající v tom, že nepřijala
nového zaměstnance na pozici se stejnou pracovní náplní, jakou měl dovolatel, a
to přesto, že ten v žalobě tvrdil, že práci, kterou měl sjednanou v pracovní
smlouvě, je třeba neustále provádět a vykonávat a žalovaná nemá ze stávajících
zaměstnanců nikoho, kdo by tuto práci mohl místo něho vykonávat, a proto bude
muset zřejmě přijmout nového zaměstnance.
5. Přípustnost dovolání nemohou založit ani otázky, které dovolatel
předkládá jako dovolacím soudem dosud neřešené, tj. „zda když je tvrzeno, že
údajná organizační změna zaměstnavatele, kterou byla zrušena pozice
zaměstnance, byla účelová a diskriminační, je povinností zaměstnavatele tvrdit
a prokázat konkrétní racionální, např. ekonomické důvody, na nichž rozhodnutí o
organizační změně spočívá“ a „zda lze onemocnění Covid 19 jako nemoc z povolání
připustit pouze u zaměstnanců ve zdravotnictví“.
6. Otázka břemene tvrzení a důkazního břemene stran diskriminačního
jednání zaměstnavatele byla oproti mínění dovolatele v rozhodovací praxi
dovolacího soudu již vyřešena.
7. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že diskriminace je v
pracovních vztazích charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní
podobě) zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím
zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců ve
srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele, jehož pohnutkou
(motivem) jsou (zákonem stanovené) diskriminační důvody. Zaměstnanec, který se
v pracovněprávních vztazích domáhá ochrany před diskriminací, má v občanském
soudním řízení procesní povinnosti tvrzení a důkazní o tom, že byl (je)
jednáním zaměstnavatele ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci
znevýhodněn (samozřejmě včetně údaje o tom, v čem konkrétně jeho znevýhodnění
spočívá) a že pohnutkou (motivem) takového jednání zaměstnavatele je některý ze
zákonem stanovených diskriminačních důvodů. Tvrzení zaměstnance o tom, že
pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené
diskriminační důvody, má soud ve smyslu ustanovení § 133a písm. a) o. s. ř. za
prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže
nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje)
zásadu rovného (stejného) zacházení (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněného pod číslem 108/2010 Sb.
rozh. obč., a dále např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn.
21 Cdo 230/2015, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 21 Cdo
1577/2022).
8. Závěr odvolacího soudu, že neprokázal-li žalobce nerovné zacházení,
nemohlo dojít k přenesení důkazního břemene ve smyslu ustanovení § 133a o. s.
ř., je s rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu.
9. Pokud jde o rozsah břemene tvrzení a důkazního břemene
zaměstnavatele, je-li zaměstnancem namítána účelovost přijatého rozhodnutí o
organizační změně, není předložená otázka, pokud jde o specifikaci „konkrétních
racionálních, např. ekonomických důvodů“, zformulována natolik pregnantně, aby
bylo možno nalézt na ni konkrétní a zároveň obecně platnou odpověď (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo
515/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo
5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). Kromě toho na
řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud ji neřešil
a neměl důvod řešit, protože důsledky posuzované organizační změny na
efektivitu činnosti žalované vzal za zjištěné a provádění dalších důkazů
vyhodnotil jako nadbytečné.
10. Ani na řešení otázky, zda lze onemocnění Covid 19 jako nemoc z
povolání připustit pouze u zaměstnanců ve zdravotnictví, napadené rozhodnutí
nezávisí (její řešení nebylo pro napadené rozhodnutí určující), přípustnost
dovolání proto nezakládá (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7.
2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
11. Ačkoliv odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje také úvahu, že „s
ohledem na znění § 347 odst. 1 zákoníku práce, způsob vzniku a šíření
onemocnění Covid 19 nepřichází dle odvolacího soudu ohrožení Covid 19 jako
nemocí z povolání vůbec v úvahu“, a odkaz na Stanovisko výboru Společnosti
pracovního lékařství, které „uznává Covid 19 jako nemoc z povolání pouze v
případě, že je onemocnění potvrzeno laboratorním vyšetřením, vzniklo při práci,
u níž je hygienicky prokázáno riziko nákazy, avšak pouze v případě, že je
onemocnění i klinicky manifestní“, soudy nižších stupňů se neomezily na
vyloučení ohrožení dovolatele onemocněním Covid 19 jako nemocí z povolání a
priori proto, že není „zaměstnancem ve zdravotnictví“, ale jeho zdravotní stav
byl i z pohledu případné změny působením onemocnění Covid 19 posouzen soudním
znalcem.
12. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel nepozbyl k okamžiku doručení
výpovědi zdravotní způsobilost k výkonu práce na pozici IT Solution Conzultant
ani ohrožením onemocněním Covid 19 jako nemocí z povolání, je pak primárně
založen na skutkovém zjištění, že ze znaleckého posudku a z výslechu znalkyně
nevyplývá, že by u dovolatele došlo v rozhodném období ke změnám zdravotního
stavu, jež by vznikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž
vzniká nemoc z povolání, v daném případě Covid 19.
13. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1.
1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst.
1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím
spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu