Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Tomáše Bendla a Daniely Bendlové, zastoupených Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem, sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti části I. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2023 č. j. 53 Co 11/2023-242 a části II. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. listopadu 2022 č. j. 15 C 123/2022-226, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Jiřího Trávníčka, Václava Bendla a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení části nákladových výroků (viz níže) v záhlaví uvedených usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud usnesením ze dne 21. 11. 2022 zastavil řízení, v němž se první vedlejší účastník domáhal určení, že je vlastníkem specifikovaného pozemku v katastrálním území Třeboradice (I. výrok) a uložil mu povinnost uhradit druhému vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení v částce 4 114 Kč, stěžovatelům v částce 25 458,40 Kč (pozn. tuto část výroku stěžovatelé napadli ústavní stížností), vedlejší účastnici částku 12 342 Kč (II. výrok) a rozhodl o vrácení soudního poplatku (III. výrok).
3. Proti II. výroku usnesení obvodního soudu podal odvolání první vedlejší účastník, a proti části tohoto výroku podali odvolání stěžovatelé. Městský soud shledal, že obě odvolání jsou částečně důvodná, a proto usnesením ze dne 2. 2. 2023 č. j. 53 Co 11/2023-242 změnil II. výrok usnesení obvodního soudu a rozhodl, že výše náhrady druhého vedlejšího účastníka činí 6 800 Kč, každého ze stěžovatelů 15 912 Kč (pozn. tuto část výroku napadli stěžovatelé ústavní stížností) a vedlejší účastnice 900 Kč, ve zbytku jej potvrdil (I. výrok) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud při výpočtu výše náhrady nákladů řízení vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč uvedené v § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), a objasnil důvody, pro které nevycházel z ceny pozemku stanovené znaleckým posudkem vyhotoveným znaleckým ústavem obchodní společností Grant Thornton Valuations, a. s., na částku 18 730 000 Kč, neboť důkaz znaleckým posudkem nebyl v řízení proveden a účastníci neměli prostor se k němu vyjádřit, přičemž zjištění hodnoty pozemku by znamenalo vznik nepřiměřených nákladů a vedlo by k průtahům řízení.
4. Stěžovatelé nesouhlasí s výší přiznané náhrady nákladů řízení a namítají, že soudy vycházely nesprávně z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 3 písm. a), resp. § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, místo toho, aby zohlednily zjištěnou hodnotu pozemku podle znaleckého posudku, tj. částku 18 730 000 Kč. Stěžovatelé namítají, že za situace, kdy je z obsahu spisu zřejmý právně relevantní podklad o hodnotě nemovité věci (případně je možné zjistit tuto hodnotu bez neúměrného zatížení a nutnosti prodloužení řízení), je nutno postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a za tarifní hodnotu sporu považovat zjištěnou hodnotu nemovité věci (k tomu uvádí řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2914/2013 nebo ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 449/2014). S ohledem na disproporci obou tarifních hodnot jsou stěžovatelé přesvědčeni, že obecné soudy vybočily z konstantní rozhodovací praxe [srov. nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763)] a dopustily se nepřípustného a závažného porušení jejich ústavních práv.
5. Ústavní soud, po odstranění vad návrhu, posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.
7. Těžištěm ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelů proti určení tarifní hodnoty sporu a ve výsledku proti výši přiznaných nákladů řízení; nesouhlasí s tím, že soudy při rozhodování o určovací žalobě nevyšly ze skutečné hodnoty pozemku a neprovedly v tomto ohledu potřebné dokazování. Jde zjevně o výklad příslušných ustanovení advokátního tarifu, tj. podzákonného práva, který Ústavnímu soudu bez zjištění pochybení představujícího tzv. kvalifikovanou vadu nepřísluší. Jelikož Ústavní soud neshledal žádné vykročení z pravidel, jež by znamenalo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů, zachová i v tomto případě při posuzování náhrady nákladů nanejvýš zdrženlivý přístup.
8. Ke stěžejním námitkám stěžovatelů Ústavní soud připomíná rozhodovací praxi, podle které je soud povinen při absenci ověřitelného údaje o ceně nemovité věci (shodně jako v tomto řízení) vyjít z § 9 odst. 3 písm. a), resp. § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, tj. z fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč [(srov. nález ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16
(N 187/87 SbNU 71)].
9. Ústavní soud z odůvodnění rozhodnutí obsahující napadené části výroků zjistil, že obecné soudy nedisponovaly ověřitelným údajem o ceně pozemku. Určení hodnoty pozemku podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu by vyžadovalo rozsáhlé dokazování a celkově by došlo k neúměrnému zvýšení nákladů řízení a k průtahům. Tomuto postupu soudů proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, důvody ke zrušení nákladových výroků napadených usnesení Ústavní soud neshledal, přičemž samotný nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením věci jej založit nemůže a odkazovaná judikatura na posuzovaný případ v tomto směru nedopadá.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelů, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jejich ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu