Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti advokátní kancelář J&K LawPartners, s. r. o., sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2025 č. j. 21 Cul 1/2025-10 a postupu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 ICdo 183/2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále, že napadeným usnesením a zásahem Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který spočívá v průtazích v řízení ve věci vedené městským soudem pod sp. zn. 179 ICm 1755/2019 bylo porušení její právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu soudu, aby nepokračoval v průtazích v uvedeném řízení a aby o věci neprodleně jednal.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že městský soud vyhláškou ze dne 7. 6. 2016 č. j. MSPH 79 INS 13631/2016-A-2 oznámil, že téhož dne bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka Karla Pecha, a usnesením ze dne 22. října 2018 č. j. MSPH 79 INS 13631/2016-A-94 zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs. Do insolvenčního řízení přihlásila, kromě jiných věřitelů, dne 21. 12. 2018 svoji pohledávku též věřitelka č. 14 obchodní společnost SLAVIA International, a. s. (dále jen "SLAVIA"). Stěžovatelka tuto pohledávku popřela co do důvodu a výše a k popření pohledávky přistoupil též insolvenční správce. Městský soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2023 č. j. 179 ICm 1755/2019-406 určil, že pohledávka P14/1 věřitelky č. 14 SLAVIA není po právu. Rozhodnutí potvrdil vrchní soud rozsudkem ze dne 10. 6. 2024 č. j. 105 VSPH 832/2023-461. Dne 27. 9. 2024 podala SLAVIA dovolání k Nejvyššímu soudu, věc je u něj vedena pod sp. zn. 29 ICdo 183/2024 a dosud nebyla rozhodnuta.
3. Stěžovatelka podáním ze dne 15. 1. 2025 navrhla, aby Nejvyšší soud určil lhůtu k vydání rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 29 ICdo 183/2024, v němž upozornila jednak na vysoký věk a špatný zdravotní stav dlužníka, jednak na ekonomické dopady do hospodaření věřitelů. Nejvyšší soud návrh na určení lhůty napadeným usnesením zamítl, protože dospěl k závěru, že v posuzované věci k průtahům v řízení u Nejvyššího soudu nedochází, neboť s ohledem na složitost věci, význam předmětu řízení pro stěžovatelku, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup soudů je postupováno s přiměřenou pečlivostí a délku řízení vedeného u Nejvyššího soudu od předložení věci tomuto soudu (25. 11. 2024) do podání návrhu na určení lhůty je třeba zatím považovat za přiměřenou.
4. Stěžovatelka namítá, že probíhající incidenční spor má vliv na délku insolvenčního řízení, které v důsledku nerozhodnutí tohoto sporu nemůže být řádně skončeno. Přihlášení věřitelé se zjištěnými pohledávkami jsou tak stále v nejistotě, zda a kdy dojde k řádnému a nezpochybnitelnému uspokojení jejich nároků. Nejvyšší soud při posuzování délky řízení nebral v úvahu celou délku incidenčního sporu a nikoliv pouze samostatně délkou dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud podle stěžovatelky v napadeném usnesení pouze vyjmenoval jednotlivá kritéria hodnocená při zkoumání přiměřenosti délky řízení (složitost věcí, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a dosavadní postup soudů), která však nijak dále nevypořádal. Z jeho obsahu není zřejmé, jak a kterými jednotlivými námitkami stěžovatelky se zabýval, ani nevysvětlil, jak zohlednil individuální okolnosti věci. Nejvyšší soud pochybil, když neidentifikoval průtah v řízení a neposkytl proti němu stěžovatelce ochranu, v jeho rozhodnutí lze spatřovat znaky libovůle.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Problematikou průtahů v soudním řízení se Ústavní soud, z pohledu základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, opakovaně zabýval, přičemž jeho judikatura staví na objektivním pojmu průtahů, které musí být po určité době konstatovány i bez ohledu na množství napadlých věcí, organizaci daného soudu či jeho nedostatečné administrativní a technické zázemí [např. nálezy ze dne 19. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 660/03
(N 24/32 SbNU 219), ze dne 7. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 319/04
(N 46/36 SbNU 487), ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04
(N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.) nebo ze dne 13. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 2979/09
(N 107/57 SbNU 377) aj.]. Procesní prostředky využitelné proti průtahům jsou upraveny v § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, přičemž stěžovatelka neinformuje o využití stížnosti podle § 164 zákona o soudech a soudcích. Mezi uvedené prostředky patří i návrh na určení lhůty podle § 174a zákona o soudech a soudcích, k čemuž Ústavní soud připomíná, že řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu není pokračováním sporného řízení, ani pokračováním trestního řízení či pokračováním řízení o přezkoumání správního rozhodnutí.
Tímto návrhem je vyvoláno specifické řízení, jehož předmětem je pouze posouzení toho, zda v řízení před soudem (v konkrétní věci) nedochází k neodůvodněným průtahům. Uvedené ustanovení tedy umožňuje účastníkovi řízení reagovat na liknavost soudce rozhodujícího ve věci a naplnit tak požadavek řádné ochrany účastníků před průtahy v řízení.
9. Tvrdí-li stěžovatelka, že napadeným usnesením byla porušena její ústavně zaručená práva, ve skutečnosti toliko opakuje námitky uplatněné v návrhu na určení lhůty. Námitka stěžovatelky, podle které měl Nejvyšší soud při rozhodování přihlédnout k celkové délce řízení, včetně řízení insolvenčního, není opodstatněná, stejně jako námitka věku a zdravotního stavu dlužníka. V řízení o určení lhůty podle § 174a zákona o soudech a soudcích je úkolem soudu hodnotit, zda je soud v konkrétním řízení zcela nečinný, případně zda jednotlivé úkony činí bezdůvodně s velkými časovými odstupy, provádí úkony nekoordinovaně nebo jde o úkony nadbytečné.
Ostatně žádné takové tvrzení stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí. Přiměřenost celkové délky řízení může být předmětem hodnocení v kompenzačním řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů [srov. usnesení ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. III. ÚS 1747/23 , bod 8. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud při rozhodování nevybočil ze zákonného rámce, své rozhodnutí věcně přiléhavě odůvodnil a napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky vyplývajících z Listiny. Prostor pro posouzení tvrzených průtahů Ústavním soudem z výše uvedených důvodů v řízení před soudy nižších stupňů nevznikl. Navíc, z veřejně dostupných zdrojů (viz insolvenční rejstřík) Ústavní soud zjistil, že dne 6. 8. 2025 vydal městský soud usnesení č. j. MSPH 79 INS 13631/2016-B-228, kterým zrušil konkurs na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu