Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce Jana Wintra a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti P. H., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného Mgr. Robertem Pešou, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2024 č. j. 8 To 268/2024-53 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. července 2024 č. j. 1 PP 34/2024-41, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel byl uznán vinným zločinem pohlavního zneužití a dalšími sexuálně motivovanými trestnými činy spáchanými na dítěti. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, který vykonává. Konec výkonu trestu připadá na 24. listopadu 2025.
3. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Okresní soud shledal, že u stěžovatele není splněna jedna z podmínek podmíněného propuštění, tzv. podmínka pozitivní prognózy. Okresní soud kladně zhodnotil, že stěžovatel navázal spolupráci s Probační a mediační služnou a společností Podané ruce a že začal spolupracovat s psychologem. Tato opatření ovšem považoval pouze za první krok k případné prognóze, že stěžovatel nebude páchat další trestnou činnost. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu zamítl s tím, že náprava stěžovatele dosud není dokončena.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se jednalo o jeho již druhou žádost o podmíněné propuštění a že splnil všechny soudem zmíněné podmínky. Okresní soud však na něj v napadeném rozhodnutí klade další požadavky nad rámec těch původních. Obecné soudy navíc měly dojít k závěru, že spolupráce s psychologem byla zatím nedostatečná, bez opory v provedeném dokazování. Stěžovatel uvedl, že před žádostí o podmíněné propuštění absolvoval šest sezení s psychologem, poté další dvě, a že psycholog zhodnotil předpoklad jeho reintegrace jako uspokojivý.
Dále stěžovatel rozporoval závěry obecných soudů ohledně svého náhledu na spáchanou trestnou činnost a přístupu k poškozené. Argument krajského soudu o tom, že stěžovatel neuhradil poškozené uloženou kompenzaci, považuje stěžovatel za nabádání k upřednostnění kompenzace poškozené před ostatními věřiteli. Podle stěžovatele krajský soud nevnímal ani jeho výdělkové poměry, povinnost hradit výživné na nezletilé dítě ani dohodu se spolupachatelkou o započtení dluhu.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Český ústavní pořádek však nezahrnuje právo na podmíněné propuštění. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí obecných soudů, které mají posuzovat, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a své úvahy přiměřeně odůvodnit (např. nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2024 sp. zn. IV. ÚS 106/24 , bod 20). Kasační zásah Ústavního přichází v úvahu pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (např. usnesení ze dne 20. listopadu 2024 sp. zn. I. ÚS 3035/24 , bod 7). Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzovaném případu neshledal.
7. V nynějším případě obecné soudy plnily svou roli ve smyslu § 88 trestního zákoníku a dospěly k ústavně akceptovatelnému a dostatečně odůvodněnému závěru, že stěžovatel zatím z několika důvodů nesplňuje třetí podmínku podmíněného propuštění (předpoklad řádného života po propuštění). Obecné soudy nekladly na stěžovatele žádné podmínky jdoucí nad rámec trestního zákoníku. Ani závěr obecných soudů, že náprava stěžovatele vyžaduje pokračující spolupráci s psychologem, nevybočuje z nastíněných ústavních mantinelů.
Obecné soudy nepopřely pokroky, jež stěžovatel učinil v náhledu na svou trestnou činnost. Ústavní soud však neshledal nic protiústavního na jejich závěru, že dosavadní pokroky ještě nedostačují k naplnění třetí podmínky pro podmíněné propuštění. Neústavního není nic ani na argumentaci krajského soudu, že pro prognózu řádného chování v budoucnu je také podstatné činit reálné kroky k náhradě nemajetkové újmy poškozené. Snaha o vypořádání dluhů ostatně podporuje prognózu řádného života stěžovatele po propuštění i podle judikatury Ústavního soudu (citovaný nález sp. zn. IV.
ÚS 106/24 , bod 38).
8. S ohledem na to Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu