Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., právně zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 66/808, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2024 sp. zn. 8 To 168/2024, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. března 2024 sp. zn. 2 T 156/2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. 2 T 156/2023, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024 sp. zn. 8 To 168/2024, uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let s výkonem ve věznici s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená společnost Natural Vitality, s.r.o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že nemohl naplnit všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, absentuje především subjektivní stránka tohoto trestného činu, s čímž se obecné soudy dostatečně nevypořádaly. Soudy také zcela přehlédly zásadu subsidiarity trestní represe.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud předesílá, že právní zástupce stěžovatele ve svých podáních výslovně nenapadl usnesení Nejvyššího soudu, přestože právě napadení tohoto posledního rozhodnutí je základní podmínkou podání ústavní stížnosti. Z kontextu ústavní stížnosti je však patrné, že stěžovatel brojí proti řízení před obecnými soudy jako celku. Ostatně zrušení rozhodnutí obvodního a městského soudu za současného nezrušení usnesení Nejvyššího soudu by bylo procesně nesmyslné, což musí být právnímu zástupci stěžovatele jakožto osobě s právnickým vzděláním zřejmé. Proto se Ústavní soud rozhodl věc posoudit procesně vstřícně ke stěžovateli a neodmítnout ústavní stížnost jako vadnou (byť by tak teoreticky učinit mohl; obdobně usnesení ze dne 23. 1. 2024 sp. zn. I. ÚS 2959/23 ).
6. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti sám stěžovatel neuvádí jiné než velmi obecné námitky, které jsou v podstatě opakováním jeho obhajobu z předchozích stádií trestního řízení. Tyto námitky jednak již byly vypořádány obecnými soudy a jednak postrádají ústavněprávní rozměr. Úkolem Ústavního soudu v žádném případě není opětovně přehodnocovat závěry týkající se prokázání subjektivní stránky trestného činu, za který byl stěžovatel odsouzen.
Výjimkou by byl případ zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (usnesení ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2054/24 ). Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, na základě kterých důkazů dospěly k závěru o stěžovatelově vině. Soudy dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické a nevykazuje znaky svévole.
8. K námitce stěžovatele týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud připomíná, že podle této zásady trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (nálezy ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19 či ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 46/18 ), musí se jednat o výjimečné případy, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (usnesení ze dne 23.
4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2860/24 ). Taková situace v případě stěžovatele nenastala, zásadu subsidiarity trestní represe proto nebylo možno aplikovat; resp. obecné soudy nejednaly proti této zásadě, pokud rozhodly tak, jak je uvedeno ve výrocích napadených rozsudků. V tomto kontextu lze upozornit, že městský soud dokonce vzhledem k osobě stěžovatele a okolnostem, za kterých byl trestný čin spáchán, k odvolání státní zástupkyně změnil obvodním soudem uložený podmíněný trest na nepodmíněný.
9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu