Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Ing. Barborou Šťastnou, advokátkou, sídlem Římská 527/22, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2024 č. j. 11 Tdo 441/2024-323, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024 č. j. 44 To 413/2023-269 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. listopadu 2023 č. j. 4 T 89/2023-247, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, a současně mu uložil peněžitý trest v celkové výši 60 000 Kč sestávající se z třiceti denních sazeb ve výši 2 000 Kč a trest propadnutí věci, přičemž výčet těchto věcí je specifikován ve výroku o trestu tohoto rozsudku. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle zjištění obvodního soudu dopustil tím, že minimálně dne 15. 10. 2020 v čase 09:00 hodin, v prostorách jím užívané bytové jednotky, vědom si protiprávnosti, ač nebyl oprávněn nakládat s takovými látkami, přinejmenším pro svoji potřebu přechovával ve vyčísleném množství specifikované psychotropní látky.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením odvolání stěžovatele podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že činnost, kterou vyvíjí v rámci své psychoterapeutické praxe, je společensky prospěšná, neboť jako vysokoškolsky vzdělaný psychoterapeut svým klientům napomáhá s integrací náročných životních zkušeností a s jejich osobním rozvojem. Poukazuje, že v průběhu trestního řízení nikdy nerozporoval přechovávání psychotropních látek, které je mu kladeno za vinu, nicméně se nemůže ztotožnit s aplikovanou právní kvalifikací projednávaného skutku s ohledem na to, že obecné soudy nikterak nereflektovaly faktickou absenci společenské škodlivosti činu.
6. Stěžovatel se při své specializaci dlouhodobě zabývá prováděním psychoterapií za pomoci látek ovlivňujících vědomí, přičemž tuto metodiku léčby nelze nahradit jiným postupem. Obecně jsou psychoterapeutické postupy založeny na léčbě stavu vědomí u jednotlivců, a to prostřednictvím vědomé i nevědomé složky vnímání. V konkrétním nepříznivém stavu vědomí se tito jednotlivci nacházejí v důsledku svých minulých zátěžových zážitků. Schopnost psychoterapeuta poskytovat svým klientům pomoc vychází nejen z jím získaného vzdělání, ale také z vlastní zkušenosti s konkrétní substancí, neboť předpokladem poskytovaného léčebného postupu je právě schopnost psychoterapeuta pracovat s psychoaktivními látkami na své osobě, aby byl následně schopen odborně doprovázet klienta v léčbě jeho traumatu. Touto argumentací se stěžovatel vymezuje proti konstatování městského soudu, podle kterého "lze zcela reálně společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak".
7. Ke správné interpretaci absence společenské škodlivosti (jakožto okolnosti vylučující protiprávnost) stěžovatel namítá, že v jeho prospěch svědčí především poznatky plynoucí z tuzemských i mezinárodních klinických studií, konferencí a odborných publikací, které se podrobně zabývají léčebným působením psychoaktivních substancí, na něž odkazoval v průběhu trestního řízení, avšak obecné soudy je nikterak neakceptovaly. Stěžovatel se v Institutu pro asistovanou psychoterapii, z. ú., aktivně spolupodílí na stanovení požadavků pro maximální využití legálního prostoru v oblasti psychoterapie. Nicméně aktuální stav i vytváření nového normativního rámce v oblasti psychoterapie obecné soudy ponechaly stranou svých úvah, přestože s posuzovanou trestní věcí úzce souvisí. Stěžovatel je přesvědčen, že zabývaly-li by se soudy okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, musely by dospět ke zcela odlišným závěrům.
8. Podle platné a účinné právní úpravy by bylo možné povolání psychoterapeuta za pomoci látek ovlivňujících vědomí vykonávat pouze na základě povolení se zacházením s psychotropní látkou jako návykovou látkou uděleným ministerstvem zdravotnictví (respektive Státním ústavem pro kontrolu léčiv). Nezbytným předpokladem udělení takového povolení je však splnění zákonných podmínek podle § 8 a 19 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o návykových látkách"), tedy za předpokladu splnění podmínky odborné způsobilosti fyzické osoby. Nicméně takovou způsobilostí disponuje pouze fyzická osoba, která absolvovala magisterský studijní program v oblasti farmacie, všeobecného lékařství, zubního lékařství nebo stomatologie, chemie, anebo veterinární lékařství. Přestože tedy má stěžovatel formální možnost požádat o příslušné povolení, podmínku odborné způsobilosti nesplňuje, pročež je vyloučeno, aby takové povolení získal. Doporučení městského soudu tak není schopen naplnit. Jednotný zákon o psychoterapii v České republice doposud nebyl přijat a obecnými soudy uplatňovaný výklad mu fakticky znemožňuje výkon povolání psychoterapeuta, což odporuje čl. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny a neumožňuje mu tak rozvíjet svoji lidskou osobnost.
9. Přesto však jako psychoterapeut pro výkon svého povolání nezbytně potřebuje osobní zkušenost s psychoaktivními látkami, kterak bylo objasněno výše. Pouhá korektivní zkušenost psychoterapeuta dostačující není. Při absenci možnosti legálního pořízení této substance však nemá jinou možnost než z profesionální nutnosti tuto substanci držet, navíc alespoň v takovém množství, jaká je dostačující pro jeho vlastní potřebu. Obdobně, jako lékař poskytuje léčbu pacientovi za pomoci medikamentů, poskytuje psychoterapeut léčbu klientovi při terapeutickém sezení, a právě v takových případech je osobní zkušenost psychoterapeuta nenahraditelná. Z tohoto důvodu se stěžovatel domnívá, že je oprávněný prostor pro uplatnění okolnosti vylučující protiprávnost ve formě přípustného rizika (§ 31 trestního zákoníku), neboť léčebný postup, kdy psychoterapeut sám opakovaně konzumuje substance s cílem poskytovat klientovi odbornou pomoc při zpracovávání jeho traumatu, je postupem nenahraditelným.
10. Stěžovatel polemizuje se závěrem městského soudu, že v daném případě šlo o "osobní aktivitu jednotlivce". Podle stěžovatele z výsledků dokazování vyplývá, že inkriminované aktivity činil vždy s cílem dosažení prospěchu pro své klienty, tedy za účelem dosažení společenského prospěchu. Odtud dovozuje, že stávající právní úprava působí napříč různými obory péče o lidské zdraví diskriminačně, když určité profesi je odbornost ve smyslu zákona o návykových látkách přiznávána ex lege, zatímco pro výkon povolání v odbornosti odlišné, než je v zákoně uvedeno, nikoli.
11. Stěžovatel argumentuje, že na podkladě odborných publikací i klinických studií, které v posledních 25 letech probíhaly po celém světě, dospěla odborná veřejnost k jednoznačným závěrům, že psychotropní látky (zejména pak MDMA) jsou v mnoha oblastech psychického zdraví nadstandardně účinným léčivem. Než však dojde k vymezení určitého právního rámce pro výkon povolání psychoterapeuta na podkladě výsledků právě probíhajících klinických studií, je třeba stanovit mantinely pro výkon této služby. Psychoterapeutičtí odborníci v současné době vykonávají svou činnost v nejistotě, zda se pohybují ještě v rámci zákonných mantinelů, resp. jestli jde již o exces, proto hledají cesty, jak psychotropní látky legálně užívat v medicínském kontextu. V českých podmínkách rezonuje odbornou veřejností využití psychotropních látek za uplatnění okolnosti vylučující protiprávnost ve formě přípustného rizika.
12. V návaznosti na charakter tohoto rizika je za společensky prospěšnou činnost typicky považován výzkum a vývoj, výroba nebo medicínské aktivity za současného předpokladu jejich výkonu kvalifikovaným subjektem. Podmínkou výkonu společensky prospěšné činnosti je však postup lege artis, kterým se (podle § 4 odst. 5 ve spojení s § 28 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, dále jen "zákon o zdravotních službách") rozumí poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni, tj. podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti; jde o úroveň odpovídající nejvyššímu dosaženému vědeckému poznání. Odborná literatura připouští možnost odchýlit se od normovaného či ustáleného postupu za předpokladu, že by již prokazatelně nekorespondoval s nejnovějšími poznatky vědy. Tedy i postup dosud nenormovaný lze považovat za správný, je-li v odborné veřejnosti relevantně zastoupen názor, že daný postup je potenciálně prospěšný a bezpečný.
13. Podle stěžovatele je léčba za pomoci psychotropních látek činností společensky prospěšnou a postupem lege artis, ač v tuzemských podmínkách není zákonodárcem zohledněna, a to přesto, že z právního hlediska jde o přípustné riziko při výkonu povolání psychoterapeuta, za které tedy nevzniká trestní odpovědnost (srov. např. Dleštíková, T.: Psychoterapie asistovaná psychedeliky a přípustné riziko. In: Právník, roč. 2024, č. 5, str. 478 až 499). Zákonným požadavkem na tuto společensky prospěšnou činnost je podmínka subsidiarity spočívající v tom, že společensky prospěšného výsledku není možné za daných okolností dosáhnout jinak než právě za cenu rizika. V souvislostech proporcionality míry rizika a výsledku, k němuž daná činnost směřuje, lze riziko akcentovat, je-li relativně malé nebo zvládnutelné. Na podkladě shora uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že dostatečně vědecky odůvodněný postup představuje postup lege artis a vylučuje jeho právní odpovědnost za případnou vzniklou újmu.
14. V souvislosti s klinickými výzkumy psychotropních látek stěžovatel dále uvádí, že do února 2023 bylo registrováno přibližně 450 klinických studií zkoumajících terapeutické účinky psychotropních látek, a to v řadě indikací zahrnujících zejména deprese, úzkosti či posttraumatickou stresovou poruchu, dále poruchu bipolární, obsedantně-kompulzivní nebo poruchy příjmu potravy, závislosti na alkoholu, tabáku a omamných látkách (jako je pervitin či kokain), obezity, migrén, epilepsie, Alzheimerovy či Parkinsonovy choroby a mnohých dalších. Ačkoli psychotropní látky nevykazují žádný závislostní potenciál, nejsou toxické pro lidský organismus a jejich užívání je méně rizikové než užívání alkoholu či běžně dostupných psychoaktivních léků na předpis, z pohledu práva jsou považovány za nelegální návykové látky s nejpřísnějším režimem kontroly. To platí i o látkách MDMA a DMT, jejichž terapeutický potenciál není v platné právní úpravě nikterak reflektován.
15. Léčba duševních poruch a obtíží jakož i zlepšování zdravotního stavu lidí bezesporu sleduje společensky prospěšný cíl, byť lze připustit, že léčba za pomoci psychotropních látek je prozatím považována za léčbu experimentální. Je však otázkou času, kdy se tato metoda etabluje v standardní lékařský postup - zvláště probíhají-li již konkrétní kroky k dosažení takového cíle. Kladnému hodnocení společenské prospěšnosti psychotropních látek nemůže být podle stěžovatele kladeno na překážku, že normovaný stav neodpovídá vědecké evidenci. V současné době poskytují odborníci své služby v oblasti psychoterapie i přes zjevně zastaralý právní rámec, který prozatím neabsorboval postupující vývoj stran předmětných látek. Diametrální rozpor mezi stavem de iure a de facto, který je nastolen v případě legislativního zakotvení psychotropních látek de lege lata, je podle mínění stěžovatele nežádoucí, nicméně je realitou.
16. Stěžovatel též uvádí, že americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (Food and Drug Administration, FDA) přijal na začátku roku 2024 žádost o registraci MDMA jako běžného léčiva, a to ve zrychleném procesu, který se zpravidla uplatňuje pouze v případech důležitých a obzvláště relevantních léčiv. Dále poukazuje na zahraniční odborné články a studie.
17. Z těchto souvislostí podle stěžovatele vyplývá, že názor obecných soudů o neuplatnění okolnosti vylučující protiprávnost v podobě přípustného rizika, není správný. Stěžovatel je s odkazem na shora uvedené skutečnosti přesvědčen, že podmínky pro postup podle § 31 trestního zákoníku byly splněny, neboť stíhaný skutek nenaplňuje kritérium společenské škodlivosti činu pro společnost a není tak naplněna materiální stránka trestného činu. Nejvyšší soud podle stěžovatele nedostatečně analyzoval spisový materiál, zcela opomněl hodnotit důkazy v jejich vzájemných souvislostech, neboť v kontextu v dovolacím řízení předložených podkladů nereflektoval nejvyšší dosažený stav poznání předmětných látek. V rozhodování Nejvyššího soudu tedy absentují prvky spravedlivého procesu a je založeno na nedostatečných skutkových zjištěních a nesprávném právním posouzení věci.
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
19. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
20. Stěžovatel konstatuje, že skutkový stav nebyl sporný, oproti jeho právnímu hodnocení. Obsahové těžiště ústavní stížnosti představuje argumentace, že držení tří druhů psychotropních látek (navíc ve značném rozsahu) jeho osobou je společensky akceptovatelné, neboť jako vysokoškolsky vzdělaný psychoterapeut s mnohaletou praxí v rámci své odbornosti přechovával a konzumoval psychotropní látky, avšak nikoli pro svou potřebu, nýbrž z důvodu výkonu společensky prospěšné činnosti, tedy jsou naplněny podmínky jedné z okolností vylučujících protiprávnost, konkrétně tzv. přípustného rizika.
21. Podle § 31 odst. 1 trestního zákoníku trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. Z § 31 odst. 2 trestního zákoníku vyplývá, že nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům.
22. Podle zjištění Ústavního soudu z napadených rozhodnutí obecných soudů jasně vyplývá, proč u stěžovatele nepovažovaly objektivní podmínky přípustného rizika za naplněné. Jejich závěr, že stěžovatelovo jednání nesplňuje zákonem stanovenou podmínku subsidiarity přípustného rizika, tj. podstoupit riziko lze pouze v případě, kdy "jiná možnost dosažení společensky prospěšného výsledku není možná (eventuálně existuje jen s nepoměrně vysokými náklady přesahujícími hodnotu sledovaného cíle či až za dlouhou dobu)", Ústavní soud považuje za ústavně souladný. Nejvyšší soud výstižně uvedl, že zabývá-li se stěžovatel dlouhodobě účinky psychotropních látek na vědomí člověka a jejich možné budoucí využívání v terapeutické praxi, nechť postupuje v souladu se zákony aprobovanými postupy - tedy vlastním zapojením do klinických studií a jiných vědecko-výzkumných programů, v nichž budou přítomny i osoby s odpovídající medicínskou aprobací, popř. držením zákonem tolerovaného, tedy legálního množství omamných a psychotropních látek (nic takového však nebylo v nyní posuzované věci stěžovatelem nijak iniciováno), a nikoli vlastním užíváním psychoaktivních látek bez lékařského dohledu, resp. jejich držením v množství jednoznačně odporujícím současné právní úpravě.
23. Aniž by Ústavní soud vstupoval do stěžovatelem předestřených diskusí o eventuálním využití psychoaktivních látek k terapeutickým účelům a jejich bezpečnostnímu profilu, lze konstatovat, že podle odborné literatury jsou i lékaři povinni činit rozhodnutí o léčbě na základě vědeckých poznatků, klinických studií, zkušeností z praxe a znalosti účinků léčiv a individuálních potřeb pacientů, nikoliv na základě osobní zkušenosti s jejich užíváním. Osobní zkušenost s léčivem nemusí odpovídat účinkům, které má na pacienty s jinými diagnózami nebo fyziologickými podmínkami, a může vést kupř. k riziku nesprávného hodnocení léčby. Lékař musí zachovat profesionální odstup při hodnocení účinků léčiv na základě empirických dat, nikoliv vlastního užívání.
24. Validitu nelze upřít ani konstatování Nejvyššího soudu, že stěžovatel nedisponuje odpovídajícím medicínským či farmaceutickým vzděláním a bez patřičného vzdělání jednoduše není schopen dostatečně kvalifikovaného posouzení míry přínosu či rizikovosti působení psychoaktivních látek ve vztahu k možným lékovým kontraindikacím a dalším hrozícím nebezpečím, které by v krajních případech mohly vést až ke kolapsu či jiným nepředvídatelným reakcím organismu.
25. Uvedené platí tím více, že stěžovatel - jak uvádí, pro svoji osobní potřebu a odborné účely - přechovával značně rozsáhlou "zásobu" psychotropních látek a disponoval též dalším specifickým vybavením. Nejvyšší soud v bodu 45. usnesení konstatoval: "V rámci projednávaného případu přitom nelze přehlédnout i další (znepokojivé) okolnosti, jimiž je nález značně podezřelých předmětů v bydlišti stěžovatele během domovní prohlídky - zejména prázdných obalových kapslí na chemické substance v počtu 33 kusů, poměrně velkého množství (35 kusů) plastových sáčků s přítlačnou lištou (nazývaných také jako "dealeráky"), dvou digitálních vah a hned tří druhů psychotropních substancí v krystalickém stavu, a to ve značném množství. Ve vztahu k zajištěné látce MDMA by se přitom, podle vlastního vyjádření stěžovatele, jednalo o takové množství, jež by pokrývalo jeho osobní spotřebu na dobu celého jednoho roku."
26. Stěžovatel si je vědom zákonných podmínek stanovených v § 8 a 19 zákona o návykových látkách a § 4 odst. 5 ve spojení s § 28 odst. 2 zákona o zdravotních službách, avšak tvrdí, že jde o normativní řešení neodpovídající požadavkům psychoterapeutů, kteří potřebují osobní zkušenosti s psychoaktivními látkami, ani aktuálnímu stupni vědeckého poznání. Stěžovatel dovozuje, že tato úprava koliduje s čl. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny, nicméně s ústavní stížností nespojil akcesorický návrh na zrušení zákona či jeho části. Nepředkládá tedy ani relevantní argumentaci, kterou by zpochybnil, že úprava, kterou považuje za překážku výkonu léčby za pomoci psychotropních látek, obstojí v testu racionality či testu proporcionality [srov. nález ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.)].
27. Ústavní soud připomíná též nález ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 1933/24 (týkající se svobody projevu u kontroverzních projevů versus postihu za šíření toxikomanie), v jehož bodu 16. citoval své usnesení ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3196/15 , podle kterého úvahy de lege ferenda nepředstavují referenční měřítko ústavního přezkumu: "Ústavní soud nemůže být rozsuzovatelem diskusí politického a odborného charakteru. Nastavení trestněprávní politiky v tomto směru je věcí zákonodárce." V bodu 26. tohoto nálezu Ústavní soud připomenul usnesení ze dne 7. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3069/17 , bod 18., podle kterého: "Debata o problémech spojených se zneužíváním jednotlivých druhů omamných látek a jejich vyvažování s jinými hodnotami či dokonce pozitivními účinky musí probíhat na politickém a odborném fóru, nikoli v řízení před obecnými soudy".
28. Stěžovatel též namítá, že obecné soudy měly v jeho prospěch užít zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. V souvislosti s námitkou týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud připomíná, že podle této zásady (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku) trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná [srov. z judikatury Ústavního soudu nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247), ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19 (N 184/97 SbNU 15) či ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 46/18 (N 104/100 SbNU 207; 312/2020 Sb.); obdobně srov. též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012]. Ve shodě s Nejvyšším soudem Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe ve věci stěžovatele nebylo možno uplatnit. Její použití přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, že se předmětná věc týkala kvalifikované skutkové podstaty, u níž přichází v úvahu aplikace subsidiarity trestní represe pouze ve zcela výjimečných případech, o který přitom v dané věci nešlo (srov. bod 50. usnesení Nejvyššího soudu), a stěžovatelem tvrzená motivace držení psychotropních látek byla adekvátně zohledněna tím, že mu byl uložen trest toliko mírného výchovného charakteru. Námitku chybějící společenské škodlivosti a nutnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je proto namístě ve shodě s obecnými soudy vyhodnotit jako nedůvodnou.
29. Ani stěžovatelovým námitkám proti rozhodnutí dovolacího soudu nelze přisvědčit. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat částí dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu dovolacím soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
30. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu