Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, právně zastoupeného Mgr. Ondřejem Švárou, advokátem, sídlem 17. listopadu 1230/8a, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2024 č. j. 3 To 67/2024 -194 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2024 č. j. 30 Nt 1853/2023-173, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Krajský soud v Ostravě rozhodl napadeným usnesením tak, že zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2021 sp. zn. 29 T 1/2011, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci z dne 9. 12. 2021 sp. zn. 1 To 56/2021, neboť neshledal důvody obnovy dle § 278 trestního řádu. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
3. Oba soudy neshledaly důvody pro obnovu řízení, které stěžovatel spatřoval v tom, že ve věci existují nové skutečnosti. Jimi mělo být rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, že je částečně důvodná stížnost stěžovatele ve věci absence lékařského posudku před konáním veřejného zasedání o podaném odvolání dne 9. 12. 2021. Dále rozpor s judikaturou, neboť do uloženého doživotního trestu nebyl zohledněn fakt, že trestní řízení trvalo 14 let, kdy jako novou skutečnost stěžovatel označil rozhodnutí v trestní věci R. T., kterému byl trest ukládán rovněž jako souhrnný, a přesto byla délka trestního řízení zohledněna. V neprospěch stěžovatele byla porušena zásada ne bis in idem, kterou spatřoval v nesprávném popisu skutku v trestní věci proti němu vedené pro přípravu trestného činu vraždy. Poslední námitkou bylo tvrzení, že odsuzující rozsudek je založen na nesprávném skutkovém závěru ve vztahu k době spáchání skutku.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť stejně jako průběh řízení je účastníkům znám.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud rozhodl o jeho stížnosti pouhý den poté, co rozhodl o vyloučení soudce JUDr. Hendrycha, a zároveň ještě před tím, než Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti stěžovatele proti usnesení o jeho vyloučení. Skutečnost, že Nejvyšší soud o cca 2 měsíce později stížnost stěžovatele zamítl, nemůže zpětně zhojit procesní vadu spočívající v tom, že vrchní soud rozhodoval ve věci samé v době, kdy nebyla pravomocně vyřešena otázka složení senátu. V důsledku výše popsaného postupu byl stěžovatel také zbaven možnosti podat námitku podjatosti ve vztahu k soudci JUDr.
Václavu Čapkovi. O tom, že bude ve věci rozhodovat právě tento soudce, se stěžovatel dozvěděl až z usnesení vrchního soudu. Soudce JUDr. Václav Čapka je přitom podle názoru stěžovatele z rozhodování v této věci ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu vyloučen, a to pro negativní vztah k osobě stěžovatele. Stěžovatel dále namítá, že napadená rozhodnutí jsou protiústavní také proto, že obnova původního trestního řízení měla být na základě jeho návrhu povolena. To vyplývá z argumentace, kterou chtěl v řízení o povolení obnovy uplatnit poté, co bude pravomocně rozhodnuto o jeho stížnosti proti usnesení o vyloučení soudce JUDr.
Hendrycha, což mu v důsledku výše popsaného protiústavního postupu vrchního soudu nebylo umožněno.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém, trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. stěžovatelem zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 , dále např. nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15
(N 168/78 SbNU 513)].
10. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03
(U 20/33 SbNU 417)], ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08
(N 34/52 SbNU 343); srov. dále stanovisko ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl• ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542; 253/2020 Sb.)].
11. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89) či usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz].
12. Napadená rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí. Obecné soudy po přezkoumání věci v napadených usneseních řádně a podrobně odůvodnily, proč neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud znovu připomíná, že v řízení o obnově se posuzuje, zda nová skutečnost či důkaz, která byla dříve orgánům činným v trestním řízení, jež ve věci rozhodovaly, neznámá, popř. jiná zákonem stanovená skutečnost (ať už v době původního rozhodnutí existovala, nebo nastala či vznikla až později, např. nová výpověď dříve neznámého svědka), by mohla odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí.
13. K námitkám procesního charakteru, které tvoří podstatnou část ústavní stížnosti, Ústavní soud uvádí následující.
14. Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 16. 10. 2024 č. j. 3 To 67/2024-190 tak, že podle § 30 odst. 3, odst. 4 a § 31 odst. 1 trestního řádu je soudce JUDr. Vladimír Hendrych vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 To 67/2024. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2024 č. j. 11 Tvo 24/2024-207 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
15. Stěžovatel spatřuje zkrácení svých práv v tom, že o návrhu na obnovu řízení bylo stížnostním soudem rozhodnuto ještě před konečným rozhodnutím Nejvyššího soudu o vyloučení soudce JUDr. Hendrycha. Ten se již na rozhodování nepodílel, neboť na jeho místo nastoupil soudce JUDr. Čapka. Ačkoli lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že stížnostní soud mohl vyčkat na rozhodnutí Nejvyššího soudu a teprve poté o návrhu na obnovu řízení rozhodnout, nic to nemění na skutečnosti, že původní soudce byl vyloučen zcela v souladu se zákonem a bylo by naopak jeho porušením, pokud by ve věci rozhodoval. Námitky stěžovatele ohledně údajné podjatosti soudce JUDr. Čapky jsou pouze obecného charakteru a nelze z nich dovodit důvod pro jeho vyloučení.
16. Pokud jde o další výše uvedené námitky stěžovatele, vrchní soud správně dovodil, že nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení. Pochybení lékaře bylo posouzeno jako procesní námitka, která nemá přímý vliv na skutková zjištění. Rozhodnutí ESLP v jiné věci nelze bez dalšího považovat za novou skutečnost ve smyslu § 278 trestního řádu. K porušení zásady ne bis in idem nedošlo, neboť stěžovatel nebyl uznán vinným dvakrát za totožný skutek, oproti podané obžalobě došlo ve výroku rozsudku k úpravě popisu skutku, ostatně takovou námitku stěžovatel uplatnil již v původním řízení, stejně jako i námitku nesprávného časového určení spáchání skutku. Obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, že nebyly předloženy žádné nové skutečnosti, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dosud známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu.
17. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při posuzování návrhu na obnovu řízení postupovaly svévolně, v rozporu s principy spravedlivého procesu nebo že by jejich rozhodnutí vykazovala znaky extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
18. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu