Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. T., právně zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024 č. j. 25 Cdo 1417/2024-354, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2023 č. j. 25 Co 231/2023-316, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. května 2023 č. j. 8 C 183/2019-277, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a ISCARE a. s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, zastoupené JUDr. Alešem Doubkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1047/26, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soukromý a rodinný život podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina základních práv EU"), práva na nedotknutelnost soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na účinné opravné prostředky podle čl. 47 Listiny základních práv EU a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel žaluje vedlejší účastnici coby bývalou poskytovatelku zdravotních služeb jeho zesnulé manželce. Té bylo v roce 2006 v rámci mamografického vyšetření zjištěno onemocnění prsu. V rámci prvního vyšetření bylo indikováno sonografické dovyšetření, na které však vedlejší účastnice (resp. její zaměstnankyně-lékařka) manželku stěžovatele neodeslala a pouze konstatovala, že první vyšetření dopadlo dobře. V návaznosti na tyto závěry pak vedlejší účastnice s manželkou stěžovatele zahájily přípravy a následnou hormonální stimulaci pro účely umělého oplodnění. Další vyšetření prsu manželky stěžovatele prováděno nebylo, přestože jsou některé hormonální přípravky v případech nádorových onemocnění prsu kontraindikovány. Manželka stěžovatele následně v roce 2008 absolvovala v jiném zdravotnickém zařízení sonografické vyšetření a následně histologické vyšetření, které finálně potvrdilo zhoubný nádor levého prsu, který byl již v danou chvíli operovatelný pouze po podstoupení předoperační chemoterapie. Následkům tohoto onemocnění však manželka stěžovatele dne 14. 6. 2016 podlehla.
3. Stěžovatel se následně žalobou domáhal proti vedlejší účastnici náhrady újmy způsobené smrtí manželky v rámci poskytování zdravotních služeb v celkové výši 25 000 000 Kč (podle tehdejší právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, sestávající z paušální částky za škodu usmrcením a z další náhrady nemajetkové újmy). Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl. V části nároku spočívajícím v paušální částce odškodnění přisvědčil obvodní soud námitce promlčení, kterou uplatnila vedlejší účastnice. Ve zbytku obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal příčinnou souvislost mezi pochybením vedlejší účastnice v poskytování zdravotní péče a jím způsobenou újmou, představovanou úmrtím manželky. Rovněž představil (avšak bez zřejmého dopadu na projednávanou věc) polemiku stran toho, zda stěžovateli skutečně svědčí jím uplatňovaný nárok na odškodnění, nebo je vyhrazen pouze konkrétní poškozené osobě-pacientce (v tomto případě manželce stěžovatele), a to v kontextu odlišení titulů ochrany osobnosti a náhrady škody, resp. újmy. Stěžovatel navíc nijak neprokázal skutečnosti rozhodné pro uplatnění tzv. převisu, tedy odškodnění nad rámec paušální částky stanovené zákonem.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že meritorní výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil a sám rozhodl pouze o změně výše náhrady nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem obvodního soudu v tom, že nárok spočívající v paušální částce odškodnění je již promlčen, nadto by stěžovateli ani nesvědčil, když smrt jeho manželky nebyla v příčinné souvislosti s postupem non lege artis ze strany vedlejší účastnice. Ve zbylé části městský soud potvrdil závěry obvodního soudu o tom, že stěžovatel neprokázal dostatečně příčinnou souvislost mezi pochybením vedlejší účastnice a jemu způsobenou újmou a že netvrdil (a tedy ani neprokázal) okolnosti odůvodňující uplatnění tzv. převisu. Nad rámec odůvodnění pak městský soud uvedl, že i v případě, pokud by stěžovatel břemeno tvrzení v tomto směru unesl, nebylo by možné úmrtí stěžovatelovy manželky přičítat vedlejší účastnici, když nebylo prokázáno, že to bylo právě její pochybení, které vedlo k prvotnímu projevu onemocnění. Vcelku pak městský soud uzavřel, že nedošlo k procesním ani jiným pochybením v postupu obvodního soudu a jeho rozhodnutí tak v meritu potvrdil.
5. Na základě stěžovatelem podaného dovolání rozhodl ve věci Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že je jako nepřípustné odmítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky stran hodnocení břemena tvrzení představují otázku skutkovou, která je v dovolacím řízení zásadně nepřípustná. Stěžovatelem opakovaně předestřená dovolací otázka "Je zvláště na soudní rozhodnutí nutno klást požadavek na vnitřní bezrozpornost?" pak přípustnost rovněž založit nemohla, a to jak pro svoji obecnost, tak z důvodu, že její závěry nelze na řízení vztáhnout. Dle Nejvyššího soudu rozhodnutí obvodního a městského soudu vnitřně rozporná nejsou.
6. Proti výše uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že jimi byla porušena řada jeho základních práv. Tvrdí, že vedlejší účastnice fakticky těží ze svého protiprávního postupu non lege artis, když vlivem chybějící zdravotnické dokumentace není možné prokázat příčinnou souvislost mezi pochybením a újmou vzniklou stěžovateli. Soudy pak příliš formálně posoudily existenci nároku stěžovatele na náhradu újmy způsobené smrtí jeho manželky, což je v rozporu s ustálenou judikaturou jak Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva. Z procesního hlediska pak soudy opakovaně ignorovaly řadu jeho argumentačních tvrzení a napadená rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. Zejména v řízení o opravných prostředních upozorňoval na vnitřní rozpornost napadených rozhodnutí, ale nedostalo se mu účinné nápravy těchto nesouladů.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů, není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ).
10. Klíčovou námitkou stěžovatele je, že soudy nesprávně posoudily to, zda je újma, kterou utrpěl následkem smrti své manželky, v příčinné souvislosti s protiprávním postupem vedlejší účastnice (přičemž závěr o tom, že vedlejší účastnice postupovala alespoň z části non lege artis, je v zásadě nesporný). Tato otázka nicméně je otázkou skutkovou, nikoli právní. Ústavní soud by v takovém případě mohl zasáhnout až tehdy, došlo-li by k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením, nebo v případech svévole či libovůle ze strany soudních orgánů (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 ). K tomu však ve věci stěžovatele nedošlo. Co se týče zjištění skutkového stavu i právního hodnocení příčinné souvislosti, odůvodnily všechny soudy svá rozhodnutí náležitě a srozumitelně vyložily, proč není možné stěžovatelově návrhu vyhovět, a to jak stran paušální náhrady, tak tzv. převisu. Soudy provedly ve věci rozsáhlé znalecké dokazování a závěry znalců hodnotily v souladu s principy spravedlivého procesu. Tyto úvahy se pak náležitě promítly i do odůvodnění jednotlivých rozhodnutí.
11. Obdobně Ústavní soud hodnotí i vypořádání námitek stran neobrácení důkazního břemene ve prospěch stěžovatele. K tomu totiž dochází v případech, že se osoba dostane do stavu důkazní nouze protiprávním jednáním jiného, který z takové situace těží. V medicínskoprávních sporech typicky nastává v situacích neúplné nebo nesprávně vedené zdravotní dokumentace ze strany poskytovatele zdravotních služeb. K takové situaci v případě stěžovatele, resp. jeho manželky, nedošlo. Obecné soudy dospěly k závěru, že zdravotní dokumentace byla vedena v zásadě řádně, stěžovatel nedostatek spatřuje v tom, že jeho manželka nebyla odeslána na výše zmiňované vyšetření, a tedy záznam o tomto vyšetření ve zdravotní dokumentaci chybí. Jak správně uvedly obecné soudy, z tohoto pochybení vedlejší účastnice nijak netěžila. Absence vyšetření ani nevedla k závěrům obecných soudů, jak jsou stěžovatelem napadány. Konečně, klíčovým důsledkem obrácení důkazního břemene je presumpce postupu non lege artis (srov. nález ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21 ), který byl však ve věci opakovaně konstatován. Ve vztahu ke stěžovateli proto nebylo namístě důkazní břemeno obracet, neboť by na hodnocení soudů ničeho nezměnilo. Obecné soudy totiž v rozhodnutích netvrdí, že nedošlo k postupu non lege artis, nýbrž to, že tento nesprávný postup vedlejší účastnice nebyl v příčinné souvislosti s újmou, kterou utrpěl stěžovatel. Právě příčinná souvislost byla okolností, již měl stěžovatel náležitě prokázat, což se mu, jak je uvedeno výše, nezdařilo.
12. Závěrem Ústavní soud dodává, že stěžovatelově opakované otázce na vnitřní bezrozpornost soudního rozhodování nelze rovněž přisvědčit. Ústavní soud neshledal v odůvodnění obecných soudů vnitřní rozpory namítané stěžovatelem. Jak je uvedeno výše, obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí srozumitelným způsobem s vypořádáním klíčových námitek stěžovatele a po řádném zjištění skutkového stavu, stěžovatelovy domněnky o vnitřní rozpornosti tak pramení spíše z neporozumění argumentaci soudů a její struktuře.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu