USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: D. T., zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: ISCARE a. s., IČO 61858366, se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, zastoupená JUDr. Alešem Doubkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1047/26, Praha 1, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 183/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. 25 Co 231/2023-316, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Aleše Doubka.
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobce požadoval satisfakci za újmu způsobenou usmrcením, respektive umíráním a smrtí manželky, a to 240.000 Kč podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, a 24.760.000 Kč podle § 13 odst. 2 obč. zák. Uvedl, že „umírání a smrt milované manželky pro žalobce, dnes 60letého, … , představovalo a představuje enormní zásah do jeho osobnostní sféry, potencovaný vědomím o rozsahu a trvání protiprávního jednání žalované“ (viz s.
6 žaloby). Žalovaná poskytovala v letech 2004-2007 manželce žalobce G. T. (dále též „poškozená“) péči v oblasti asistované reprodukce. S ohledem na stížnosti poškozené jí žalovaná předala žádanku na mamografické vyšetření, které poškozená absolvovala s nejasným výsledkem s nutností dovyšetření, jež však neproběhlo, a poškozená u žalované prodělala cyklus hormonální stimulace včetně podávání přípravku Puregon, který je kontraindikován u některých nádorových onemocnění. Později byl poškozené diagnostikován zhoubný nádoru levého prsu a podstoupila onkologickou léčbu.
Poškozená 14. 6. 2016 zemřela v důsledku rakoviny plic. Vzhledem k § 3079 a § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“) soud prvního stupně aplikoval na vztahy účastníků dosavadní právní předpisy, tedy příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. 3. 2012. Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 26/2010 se poškozená (a následně žalobce jako její právní nástupce) domáhala vůči žalované v této věci náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s poškozením svého zdraví, přičemž v tomto řízení bylo zjištěno, že postup žalované nebyl lege artis a v jeho důsledku došlo ke snížení šance poškozené na uzdravení.
Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi prvotním nádorovým onemocněním, respektive postupem žalované a smrtí poškozené. Uvedený zásah by se týkal pouze osoby poškozené, nikoliv žalobce jako sekundární oběti, a jeho právo je navíc promlčeno. Žalobce rovněž netvrdil žádné významné skutečnosti, aby mu bylo možné přiznat nárok podle § 13 obč. zák.
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 25 Co 231/2023-316, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku nákladovém (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud mimo jiné uvedl, že žalovaná pro poškozenou zajišťovala jen léčbu neplodnosti, nebyla jejím ošetřujícím gynekologem ani onkologem. Rovněž byla ošetřujícím gynekologem poškozené informována, že nejpozději do 5. 8. 2006 se poškozená dostaví na preventivní prohlídku, a po tomto datu tedy nelze činit žalovanou odpovědnou za vady při postupu v diagnostice zhoubného nádoru a s tím související absenci léčby.
Postup žalované lze hodnotit jako non lege artis v tom, že poškozenou neinformovala o nutnosti zajistit si další vyšetření a že přikročila k medikaci na neplodnost, která je kontraindikována při nádoru prsu, aniž by poškozenou řádně informovala, avšak nic z toho nemohlo zapříčinit, že poškozená již v lednu 2006 trpěla rakovinou, na niž v roce 2016 zemřela. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně ohledně promlčení práva žalobce na poskytnutí jednorázového odškodnění ve smyslu § 444 odst. 3 písm. a) obč. zák., avšak dovodil, že případné právo žalobce na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 obč. zák. promlčeno není.
Zdůraznil však, že žalobce netvrdil žádné okolnosti svědčící o tom, že by paušální částka podle § 444 obč. zák. nebyla v jeho případě dostačující, a žalobě tak nebylo možné vyhovět pro neunesení břemena tvrzení. Nárok žalobce by však nebyl dán ani tehdy, pokud by svá tvrzení řádně doplnil. Poškozená onemocněla rakovinou dříve, než došlo k postupu non lege artis, a příčinou úmrtí poškozené byla rakovina, nikoliv jednání či opomenutí žalované. Odpovědnost žalované by tak mohla být dovozována pouze z toho, že se poškozené snížila šance na uzdravení oddálením léčby a nasazením nevhodného léku.
Žalobci však v takovém případě žádný nárok podle § 13 obč. zák. nevznikl, neboť pozůstalým po zemřelém pacientovi takový nárok nenáleží (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, uveřejněný pod č. 86/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). K požadavku žalobce na aplikaci § 6 o. z. odvolací soud uvedl, že žalovaná ze svého postupu netěžila žádnou výhodu a nedošlo k „nerovnosti zbraní“, neboť je to právě žalobce, kdo má přístup ke kompletní zdravotní dokumentaci poškozené.
Na straně žalobce navíc ani nenastala důkazní nouze. Domáhal-li se žalobce aplikace závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3416/20, byla jeho námitka nedůvodná, když z judikatury týkající se „ztráty šance“ soud prvního stupně vycházel. Úmrtím poškozené nepochybně došlo k zásahu do práva žalobce na rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“, avšak nelze v tomto směru shledat odpovědnost žalované. Čl. 10 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“, je generální klauzulí, jež byla legislativně provedena § 11 a § 13 obč. zák., které soud prvního stupně správně aplikoval.
3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v té jeho části, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 24.760.000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které se vztahují k ochraně základních práv a svobod a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Dovolatel brojil proti závěru odvolacího soudu, že netvrdil žádné okolnosti svědčící o tom, že by paušální částka podle § 444 odst. 3 obč. zák. nebyla v jeho případě dostačující. Uvedl, že citované ustanovení obsahuje jediné kritérium, a to „usmrcení“, zatímco on navíc argumentoval „1) umíráním manželky, 2) manželky milované, 3) svým vyšším věkem, 4) vědomím žalobce o rozsahu protiprávního jednání žalované, 5) vědomím žalobce o trvání protiprávního jednání žalované, a rovněž 6) vyšší příjmovou hladinou v Izraeli“.
V souvislosti s právě uvedeným formuluje otázku, jež podle jeho názoru zakládá přípustnost napadeného rozhodnutí, a sice zda „je zvláště na soudní rozhodnutí nutno klást požadavek na vnitřní bezrozpornost“. Žalobce odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 1. 2. 2011, Metalco Bt. proti Maďarsku, č. 34976/05, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, a položil otázku, zda „představuje za situace, kdy se jedna ze stran sporu dopustila protiprávního jednání, požadavek soudu vůči straně druhé, aby prokázala skutečnosti v důsledku tohoto porušení práva protistranou toliko hypotetické, porušení práva na spravedlivé řízení“.
Dovolatel dále uvedl, že je na jeho věc nutné aplikovat § 6 odst. 2 o. z., citoval judikaturu týkající se zmíněného ustanovení a vytkl odvolacímu soudu, že se otázkou příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a úmrtím jeho manželky ve světle tohoto ustanovení vůbec nezabýval. S ohledem na to formuloval otázky, zda má toto opomenutí „za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces“ a zda „zakládá sama skutečnost, že se odvolací soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně protiústavnost
dotyčného rozhodnutí“. Dovolatel citoval z bodu 52 napadeného rozsudku, podle nějž se poškozené „snížila šance na uzdravení oddálením léčby a nasazením nevhodného léku“, a bod 31, podle nějž „vztah mezi postupem žalované non lege artis a odškodňovaným následkem vůbec neexistuje“. To jej opět přivedlo k otázce, jestli je „zvláště na soudní rozhodnutí nutno klást požadavek na vnitřní bezrozpornost“. Dovolatel rovněž vytkl odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci závěrů rozhodnutí ESLP ze dne 23. 2. 2010, Hofmann proti Německu, č. 1289/09.
Odkázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3416/20 a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 a vyjádřil své přesvědčení, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Má jít konkrétně o otázku, zda „je paušální vyloučení nároků pozůstalých po zemřelém pacientovi na náhradu nemajetkové újmy v penězích, podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v případě snížení šance zemřelého pacienta na uzdravení v důsledku protiprávního jednání zdravotnického zařízení, souladné s ustanovením čl.
8 odst. 1 Úmluvy … a čl. 10 odst. 2 Listiny …“. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné a nedůvodné. Konstatovala, že to, zda žalobce splnil svou povinnost tvrzení, je otázkou skutkovou, stejně jako existence příčinné souvislosti. Existenci příčinné souvislosti mezi prvním a druhým nádorovým onemocněním poškozené, resp. mezi postupem žalované a úmrtím poškozené se žalovanému nepodařilo prokázat. Ani v případě, že by se žalobci podařilo prokázat snížení šance poškozené na přežití, jeho nárok by tím založen nebyl. Není pravdou, že se odvolací soud opomněl zabývat otázkou aplikace § 6 odst. 2 o. z., žalované navíc z jejího postupu neplynula žádná výhoda. Rozsudek odvolacího soudu podle názoru žalované není vnitřně rozporný a je v souladu s judikaturou. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odmítl, případně zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
6. Je ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, nebo ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016), že zvýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v § 444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. má místo v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. Pevné částky uvedené v § 444 odst. 3 obč. zák. jsou ve smyslu judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu považovány za standardní náhradu pro případy běžné (obvyklé), kterou je v případě mimořádně intenzivních vztahů mezi zemřelým a jeho blízkými a tomu odpovídající mimořádné nemajetkové újmy na straně blízkých osob možno zvýšit cestou náhrady za zásah do soukromého a rodinného života v rámci nároků na ochranu osobnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004, nebo důvody rozsudku téhož soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2276/2018).
7. Odvolací soud postavil zamítnutí žaloby mimo jiné na tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení stran konkrétních skutečností, ze kterých by bylo možné dovodit, že paušální částka předpokládaná v § 444 odst. 3 obč. zák. je v jeho případě nedostačující (viz bod 51 napadeného rozsudku). Uvedený závěr pak není možné s ohledem na § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolacím řízení zpochybnit, neboť otázka absence okolností, které mohly vést ke vzniku újmy žalobce, je otázkou skutkovou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 17/2022). Žalobcem tvrzené okolnosti nelze shledat mimořádnými ve smyslu výše uvedené judikatury, přičemž příjmová hladina v Izraeli je pro posuzovanou věc irelevantní.
8. Žalobcem v různých souvislostech vyslovená otázka, zda „je zvláště na soudní rozhodnutí nutno klást požadavek na vnitřní bezrozpornost“, přípustnost dovolání nezakládá. Předně je třeba zdůraznit, že je formulována v tak obecné podobě, že její promítnutí do poměrů souzené věci svou obecností prakticky vylučuje. Je v ní totiž formulováno obecné procesní pravidlo vyplývající ze zákonných ustanovení občanského soudního řádu a jeho jednotlivých procesních institutů, což však nic nevypovídá o tom, zda v dané věci soudy toto pravidlo porušily či nikoliv. Vnitřní rozpornost nelze shledat v závěru soudů o neunesení břemena tvrzení (viz bod 6 tohoto usnesení). Z vytýkaného rozporu mezi bodem 52 a bodem 31 napadeného rozhodnutí je patrné, že dovolatel si dosud zcela neujasnil, z jakého titulu náhradu nemajetkové újmy požaduje. V příslušné pasáži bodu 52 odvolací soud konstatoval, že postupem žalované mohlo dojít ke snížení šance poškozené na uzdravení, avšak s ohledem na závěry výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 žalobci v tomto směru žádný nárok nevznikl (na rozdíl od samotné poškozené, která jej také v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 26/2010 úspěšně uplatnila, bohužel však během řízení zemřela a pokračoval v něm žalobce jako její právní nástupce, viz bod 26 napadeného rozsudku). Naproti tomu v citované části bodu 31 odvolací soud hovořil o tom, že neexistuje vztah příčinné souvislosti mezi postupem žalované non lege artis a úmrtím poškozené. To ostatně odpovídá i důvodům, pro něž byla žaloba co do částky 24.760.000 Kč zamítnuta – jde-li o náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 13 obč. zák. v souvislosti s úmrtím poškozené, netvrdil žalobce mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly poskytnutí náhrady nad rámec § 444 odst. 3 obč. zák., a nebyla shledána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a úmrtím poškozené, jde-li o náhradu nemajetkové újmy v souvislosti se snížením či ztrátou šance na uzdravení, jedná se o ryze osobnostní právo nemajetkové povahy náležející poškozené a nikoliv žalobci. S ohledem na skutkové odlišnosti nebyl odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí ESLP ve věci Hofmann proti Německu zcela přiléhavý, nicméně byl uveden spíše na okraj a pro posuzovanou věc neměl zásadnější význam. K aplikaci čl. 8 Úmluvy odvolací soud uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že úmrtím manželky žalobce došlo k zásahu do práva žalobce na rodinný život, avšak neshledal v tomto směru odpovědnost žalované. Ani v tomto závěru nelze spatřovat vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí.
9. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkou, že je na danou věc nutné aplikovat § 6 odst. 2 o. z., zjevně přehlédl, že touto otázkou se odvolací soud zabýval v bodě 58 svého rozsudku. V situaci, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že žalované z postupu non lege artis neplynula žádná výhoda, respektive z něj žádným způsobem netěžila (žalobce nic takového ostatně ani netvrdí), nelze závěr odvolacího soudu v tomto směru shledat zjevně nepřiměřeným.
10. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodní událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Odvolací soud dovodil, že úmrtí poškozené nebylo v příčinné souvislosti s jednáním žalované (viz body 31 a 52 jeho rozsudku), což je skutkový závěr nepodléhající s ohledem na § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu. Odkaz dovolatele na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08 v tomto směru není namístě, neboť v něm Ústavní soud řešil především otázku aplikace § 150 o. s. ř. Nad rámec svého přezkumu uvedl, že není v medicínských sporech záhodno vyžadovat "stoprocentní" prokázání objektivní příčinné souvislosti. V daném případě se navíc jedná o usnesení (nikoliv nález), takže uvedený závěr nelze považovat za obecně (precedenčně) závazný (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nebo ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, bod 14). V posuzované věci pak odvolací soud neuzavřel, že se žalobci nepodařilo zcela prokázat příčinnou souvislost, ale že ta není dána vůbec, tedy s žádnou mírou pravděpodobnosti. I když je pro tzv. medicínské spory obvyklé, že vztah příčiny a následku nelze vždy postavit zcela najisto, tj. na 100 %, soudní praxe důvodně vyžaduje splnění této podmínky prokázané alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012), neboť nelze škůdci uložit povinnost k náhradě, jestliže podmínky vzniku odpovědnosti nejsou dány.
11. V dovolatelem odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 14/17 je řešena otázka obrácení důkazního břemena v případě poškození zdraví stěžovatele, který se ocitl v důkazní nouzi s ohledem na nekompletní zdravotní dokumentaci vedenou žalovanou. V souzeném sporu se však žalobce v důkazní nouzi nenacházel, když navíc on sám je tím, kdo má k dispozici zdravotní dokumentaci poškozené (viz bod 58 napadeného rozsudku).
12. Nepatřičný je rovněž odkaz na rozsudek ESLP ve věci Metalco Bt. proti Maďarsku, v němž bylo shledáno porušení práv stěžovatelky, když po ní soudy požadovaly prokázání hypotetické skutečnosti, konkrétně zda a za jakou cenu mohla prodat podíl v jiné společnosti, když to byly orgány státu, které opomněly provést příslušnou dražbu. Po dovolateli však prokázání žádných hypotetických skutečností požadováno není.
13. Pokud odpovědnost žalované mohla být shledána pouze v tom, že jejím postupem mohla být snížena šance poškozené na uzdravení (když ohledně práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění žalobce nedostál povinnosti tvrzení, a není ani shledána příčinná souvislost mezi úmrtím poškozené a jednáním žalované), je třeba opět odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020, podle nichž v obecné rovině nelze vyloučit, že porušení povinnosti postupovat lege artis může s ohledem na provázanost poskytovaných zdravotních služeb s nanejvýš osobní sférou každého jedince vést (nehledě na to, zda ve výsledku dojde k újmě na zdraví) k nejistotě, útrapám, psychickému strádání v důsledku neúměrného znejistění apod., nepřiměřeně narušujícím soukromí či integritu tímto postupem zasažené osoby, a to nad rámec útrap spojených se samotným zdravotním problémem, jeho diagnostikou a léčbou, což by případně mohlo vést ke vzniku újmy v podobě zásahu do osobnostních práv takto dotčené osoby ve smyslu § 11 obč. zák. Z práva pacienta na určitý standard zacházení při provádění lékařských zákroků by bylo možno dovodit existenci specifického nároku označitelného za nárok ze ztráty šance na vyléčení, jestliže došlo k postupu non lege artis, avšak přesné důsledky z hlediska tradičních nároků nejsou dostatečně přesně určitelné.
I když nelze spolehlivě doložit vztah příčinné souvislosti k jednotlivým dílčím nárokům vyjmenovaným v § 444 až 449 obč. zák., není vyloučen zásah do osobnostních práv pacienta tím, že mu nebyla poskytnuta odborná péče na náležité úrovni a on tím byl zasažen na nejcennější hodnotě, jíž je lidské zdraví, a musí se vnitřně vypořádat s tím, že byl zbaven možnosti dosáhnout uzdravení či dosažení předpokládaného zdravotního stavu. Jde o ryze osobnostní nárok nemajetkové povahy, odlišný od uvedených dílčích nároků.
V tomto směru dovolací soud akceptoval závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3416/20, to ovšem pouze ve vztahu k osobě pacienta, nikoliv k osobám dalším, to znamená vůči tzv. druhotným obětem.
14. Na zavázání poskytovatele zdravotní péče k náhradě škody bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti jednání se škodlivým následkem coby jedné z podmínek obecné odpovědnosti ve smyslu § 420 obč. zák. by bylo možné pohlížet jako na ukládání povinnosti bez náležitého zákonného podkladu (k extenzivnímu či analogickému výkladu zákonných norem přitom dovolací soud neshledal důvody), vymykající se systémové koncepci institutu náhrady škody a přesouvající jej bez náležitého opodstatnění do roviny zcela hypotetické a spekulativní. Výše uvedený specifický osobnostní nárok pacienta je pak vázán jen na osobu, jíž byla neodpovídajícím způsobem poskytována lékařská péče. Závěry Ústavního soudu, jichž se žalobce dovolává, byly v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3416/20 uvedeny toliko obiter dicti, a dovolací soud se k nim podrobně vyjádřil v odůvodnění citovaného rozsudku velkého senátu. Předložení věci velkému senátu ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích k opakovanému uvážení a případné revizi přijatého řešení dané otázky by pak postrádalo smyslu, neboť dovolatel nenabízí žádné nové argumenty, které velký senát ve svém rozhodnutí nevzal v potaz.
15. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má proti žalobci právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 3.100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek (§ 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), celkem tedy 4.114 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
17. Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud přihlédl k závěru Ústavního soudu vyslovenému v nálezu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 3362/22, bodě 27, že tarifní hodnota 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu přichází v úvahu (v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením osoby blízké) v případě neúspěchu žalobce, neboť není- li dán základ požadovaného nároku (závisejícího na úvaze soudu), nelze zjistit hodnotu věci nebo práva, tedy rozsah újmy, o který v daném sporu šlo. Ačkoli uvedený závěr byl vysloven ve vztahu k řízení, v němž byl uplatněný nárok posuzován podle § 2959 o. z., tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, dovolací soud nevidí přesvědčivý důvod k tomu, aby v řízení o v podstatě shodném nároku posuzovaném podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo o nákladech zastoupení rozhodováno odlišně. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu