Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Žáka, zastoupeného Mgr. Danielem Šírem, advokátem se sídlem Belgická 642/15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2925/2024-292 z 28. 1. 2025, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 63/2024-273 z 26. 6. 2024 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 9 C 378/2012-242 z 10. 11. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Ing. Michala Rozkydálka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se u obecných soudů domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 90 000 Kč s příslušenstvím, kterou vynaložil na uhrazení smlouvy o subdodávce externí společnosti k dokončení zakázky. Tuto zakázku nemohl dokončit v důsledku pracovní neschopnosti způsobené fyzickým útokem vedlejšího účastníka. Odměna externí společnosti za dokončení zakázky činila 90 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 napadeným rozsudkem, v pořadí již třetím, stěžovatelovu žalobu zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že stěžovatel neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejšího účastníka a tvrzeným vznikem škody. Stěžovatel přes poučení soudu prvního stupně ve smyslu § 118a občanského soudního řádu nedoplnil žalobní tvrzení. Zůstalo tudíž neobjasněno, proč stěžovatel nedokončil první fázi zakázky, kterou měl dodat do 10. 11. 2009 (ještě před útokem), a proč a v jakém rozsahu musel nechat vykonat a dodat část plnění prostřednictvím subdodavatele, a jakou část nebyl schopen splnit v důsledku útoku vedlejšího účastníka.
3. Městský soud v Praze v odvolacím řízení napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé. Současně rozhodl, že vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Dovodil shodně s obvodním soudem, že mezi jednáním vedlejšího účastníka a tvrzeným vznikem škody nebyla prokázána příčinná souvislost. Městský soud uzavřel, že pokud stěžovatel v odvolacím řízení svá tvrzení zčásti změnil tak, že požaduje i újmu plynoucí z toho, že nemohl pracovat kvůli zranění způsobenému mu vedlejším účastníkem, a odkazoval na hodnotu své práce za jeden den, uplatnil tím fakticky nový nárok, který má jiný skutkový základ oproti žalobnímu požadavku, a takový postup není možný (§ 216 odst. 2 občanského soudního řádu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud toto dovolání podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
5. Proti všem v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo narušeno jeho legitimní očekávání a právní jistota. Soudy totiž podle něj vyšly ze skutkových tvrzení, která byla následně z jejich strany právně hodnocena, bez relevantních důkazů. Stěžovatel rovněž poukazuje na opomenutý důkaz. V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž rozebírá, proč jsou podle něj rozhodnutí nepřezkoumatelná. Vysvětlení, proč neunesl důkazní břemeno, považuje za nedostatečné. Namítá též, že byla omezena jeho možnost reagovat na konkrétní výtky. Konečně, závěr obecných soudů, že nebyla naplněna příčinná souvislost, považuje stěžovatel za projev přepjatého formalismu.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména nesouhlasí se způsobem vypořádání důkazů. V rámci přezkumu porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny nesprávným postupem dokazování Ústavní soud připomíná, že do jeho pravomoci nespadá přezkum hodnocení dokazování provedeného obecnými soudy. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout, pouze pokud shledá, že postupem hodnocení důkazů obecnými soudy byla zasažena ústavně garantovaná základní práva a svobody stěžovatele. K tomu ovšem přistupuje velmi restriktivně a pouze za situace, že by zde nastal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z provedených důkazů, či pokud by se obecné soudy v rámci své činnosti dopustily svévole.
8. Ústavní soud však takové pochybení neshledal. Obvodní soud opakovaně stěžovatele poučil o nutnosti doplnit konkrétní skutečnosti k prokázání příčinné souvislosti. Obvodní soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč podle jeho názoru stěžovatel neprokázal, které části zakázky zpracoval sám do doby pracovní neschopnosti, jaké konkrétní činnosti nebyl schopen v důsledku fyzického útoku vedlejšího účastníka v období od 25. 11. 2009 do 14. 12. 2009 sám splnit a proč část zakázky nevykonal v termínu stanoveném smlouvou. Z uvedeného plyne, že stěžovateli byla poskytnuta možnost skutečnosti k prokázání příčinné souvislosti doplnit. S těmito závěry se ztotožnil také odvolací soud a Nejvyšší soud. Napadená rozhodnutí v tomto směru považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněná a vyhovující požadavkům práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Nelze ani konstatovat, že se jedná o výsledek přepjatého formalismu.
9. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani v tom, že napadené rozhodnutí trpí vadou opomenutého důkazu. Za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 z 29. 6. 2004 či usnesení sp. zn. I. ÚS 924/24 z 31. 7. 2024). Stěžovateli lze přisvědčit, že reakce městského soudu na jím předložený důkaz mohla být důkladnější, nicméně Ústavní soud shledává, že alespoň v obecné rovině městský soud reagoval (viz bod 8 napadeného rozsudku městského soudu).
Ústavní soud dále konstatuje, že způsob vypořádání městským soudem odpovídá i způsobu vznesení tohoto důkazního návrhu stěžovatelem. Stěžovatel v doplnění odvolání z 4. 3. 2024 totiž tento svůj důkazní návrh blíže nerozvádí a ani neuvádí, proč by měl městský soud k tomuto důkaznímu návrhu i přes koncentraci řízení přihlédnout. Ústavní soud k tomu rovněž doplňuje, že ani z ústavní stížnosti neplyne, jak by měl daný důkazní návrh (svědecké prohlášení) ovlivnit jednotlivá skutková zjištění obecných soudů.
Za dané situace proto v postupu obecných soudů důvod pro svůj kasační zásah neshledal.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu