Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. H., zast. Mgr. Zuzanou Kundratovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 247/178, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.4.2009, č.j. 19 Co 67/2009-51, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.4.2008, č.j. 13 Nc 24159/2006-36, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv na spravedlivý proces, na ochranu vlastnictví, na ukládání povinností jen na základě zákona a v jeho mezích, a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce promlčení soudem přiznaného nároku.
Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí (zejména na usnesení městského soudu, pokud jde o zdůvodnění počátku běhu promlčecí doby a vysvětlení podstaty povinnosti stěžovatele podle exekučního titulu) odkazuje.
K tomu Ústavní soud jen jako obiter dictum dodává, že již v době podání návrhu na zastavení exekuce stěžovatelem (zastoupeným kvalifikovaným právním zástupcem) byly odborné veřejnosti známé závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003, sp.zn. 20 Cdo 1595/2002, publikované též ve Sbírce soudních rozhodnutí na počátku roku 2006, tudíž stěžovatelův právní zástupce mohl a měl předpokládat výsledek rozhodnutí o jeho návrhu. Z právě uvedeného pramení, že v rozhodnutí obecných soudů o věci samé žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2012
Vojen Güttler předseda senátu