Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Dity Dvořáčkové, zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2025 č. j. 29 ICdo 68/2024-229, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. srpna 2023 č. j. 11 VSOL 153/2023-144 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. listopadu 2022 č. j. 44 ICm 386/2022-106, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a AB - HP insolvenční kancelář, v.o.s., sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, a Tomáše Bartáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem ústavní stížnosti je především otázka prodeje nemovitosti pod odhadní cenou v insolvenčním řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 96 Ústavy České republiky. Porušení práv spatřuje v tom, že byla v incidenčním řízení zbavena možnosti reálně uplatnit svá práva, že obecné soudy posoudily věc formalisticky, aniž by se zabývaly podstatou skutkových a právních námitek, a že opomenuly její obranu včetně navrhovaných důkazů.
2. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
3. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není to přitom jen prázdná fráze. Ústavní soud skutečně není další soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu.
4. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá obdobné námitky, které již byly předmětem řízení před civilními soudy. Opětovně tvrdí, že obecné soudy zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v opomenutí důkazních návrhů. S touto námitkou se však již obecné soudy vypořádaly, neboť uvedly, že šlo o důkazní návrhy irelevantní (zejm. body 20-21 napadeného usnesení Nejvyššího soudu a bod 29 napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci), a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu k problematice opomenutých důkazů [již nález ze dne 30. června 2004
sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)]. Obecné soudy se též ústavně dostačujícím způsobem (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2021
sp. zn. III. ÚS 3612/20
a ze dne 22. prosince 2009
sp. zn. III. ÚS 3066/09
) vypořádaly s námitkou týkající se pokynu zajištěných věřitelů (body 15-17 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 25 rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci). Na základě toho shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnými také stěžovatelčiny námitky týkající se porušení vlastnického práva a rovnosti v řízení.
5. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu