Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky HEBEX Group s. r. o., IČ 01628569, sídlem U Tesly 1825, Petřvald, právně zastoupené JUDr. et Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2025 č. j. 69 Co 541/2024-497, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti Prague IC, s. r. o., IČ 27414850, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku usnesení Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy je žaloba stěžovatelky o zaplacení 3 028 888,10 Kč s příslušenstvím. O této žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 9. 2023 č. j. 27 C 270/2022-214 tak, že uložil vedlejší účastnici tuto částku (rozdělenou jednotlivými výroky příslušného rozsudku do tří částí) s příslušenstvím stěžovatelce zaplatit. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2024 č. j. 69 Co 3/2024-362 byl rozsudek Obvodní soud pro Prahu 1 ze dne 14. 9. 2023 č. j. 27 C 270/2022-214 zrušen. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") následně rozsudkem ze dne 18. 7. 2024 č. j. 27 C 270/2022-379 rozhodl totožně. V záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 2. 2025 č. j. 69 Co 541/2024-497 bylo rozhodnuto, že se rozsudek obvodního soudu ze dne 18. 7. 2024 č. j. 27 C 270/2022-379 zrušuje a věci se vrací soudu k dalšímu řízení (výrok I) a nařízeno, aby v dalším řízení před soudem prvního stupně věc projednal a rozhodl jiný soudce téhož soudu (výrok II). V odůvodnění městský soud uvedl, že rozsudek nedoznal žádných podstatných změn, obvodní soud zcela pominul závazný právní názor odvolacího soudu. Z rozsudku obvodního soudu nejsou patrny relevantní skutkové a právní závěry k rozhodným skutečnostem pro posouzení věci. V rozhodnutí obvodního soudu se zcela vytrácí to podstatné, co musí odůvodnění rozsudku obsahovat, aby spočíval na řádných důvodech a byl přezkoumatelný. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně je pro nesrozumitelnost a nedostatek (zmatenost) důvodů nepřezkoumatelný, odvolací soud jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že nebyl dodržen závazný právní názor odvolacího soudu, bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal jiný soudce téhož soudu dle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
3. Proti výroku II usnesení městského soudu ze dne 5. 2. 2025 č. j. 69 Co 541/2024-497 podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které shrnuje judikaturu Ústavního soudu k problematice přikázání věci jinému senátu (samosoudci) a tvrdí, že městský soud neodůvodnil, v čem mělo spočívat nedodržení závazného právního názoru. Dle stěžovatelky je ke změně zákonného soudce možné přistoupit pouze ve výjimečných případech, přičemž z postupu městského soudu je zřejmé, že taková situace nenastala. Postup městského soudu působí dojmem nepřípustného zásahu do řízení. Městský soud si dle stěžovatelky přeje, aby ve věci bylo rozhodnuto jinak, než fakticky rozhodl obvodní soud.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. V nálezu ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 170/08
Ústavní soud poukázal na to, že ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Ve vztahu k rozhodnutím přijatým podle § 221 odst. 2 o. s. ř. však Ústavní soud činí s ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení výjimku, neboť proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní.
6. Smyslem § 221 odst. 2 o. s. ř. je především "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím § 221 odst. 2 o. s. ř. se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení (nález ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 956/09 ). Ústavní soud však upozorňuje, že § 221 odst. 2 o.
s. ř. nelze aplikovat svévolně. Pokud by došlo k odnětí věci prvostupňovému soudu předčasně, odporoval by takový postup zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení. Každý případ, o němž soud rozhoduje, vyžaduje určitou přípravu a studium spočívající v podrobném seznámení se s jeho jednotlivými skutkovými okolnostmi a také ve znalosti relevantní právní úpravy a judikatury. Proto je až na relativně výjimečné případy pravidlem, že i po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem v řízení pokračuje a ve věci rozhoduje stejný senát (samosoudce), neboť právě on je nejlépe seznámen se všemi podstatnými okolnostmi.
Jeví se koneckonců i jako spravedlivé, aby právě ten soudce či senát, jehož rozhodnutí je zrušeno pro některou ze zjištěných vad anebo pro odlišné právní posouzení, měl možnost tento případ dokončit a třeba se i poučit z chyb, které mu byly instančně nadřízeným soudem vytknuty, a neopakovat je v budoucnu (nález ze dne 1. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 ).
7. Pokud jde konkrétně o odnětí věci senátu (samosoudci) prvostupňového soudu pro nedodržení závazného právního názoru odvolacího soudu, je vzhledem ke shora uvedenému k takovému kroku třeba přistupovat po pečlivém uvážení věci. Lze tak učinit toliko tehdy, pokud je nerespektování závazného právního názoru zjevné (nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2740/18 ). Pro postup podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. nepostačí pouhá názorová odlišnost (nález ze dne 19. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 52/21 ).
8. Ústavní soud napadený výrok II usnesení městského soudu přezkoumal v intencích shora uvedené judikatury a dospěl k závěru, že městský soud postupoval v souladu s ní. Ústavní soud si v rámci rozhodování vyžádal spis obvodního soudu, z něhož zjistil, že městský soud již v usnesení, kterým poprvé rušil rozsudek obvodního soudu, poukázal na absenci relevantních skutkových a právních závěrů stran rozhodných skutečností pro posouzení věci a samotný rozsudek vyhodnotil jako nepřezkoumatelný. Současně městský soud poskytl obvodnímu soudu vcelku jasný návod pro další postup ve věci, a to aniž by jakkoli předjímal jeho rozhodnutí.
Navzdory tomu je druhý rozsudek obvodního soudu, jak si Ústavní soud ze spisu ověřil, skoro totožnou kopií prvního zrušeného rozsudku. Městskému soudu tedy lze dát za pravdu v tom, co je uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení, tedy že rozsudek nedoznal žádných podstatných změn. Z toho současně vyplývá legitimita důvodu, o který městský soud opírá aplikaci § 221 odst. 2 o. s. ř. Je pravda, že odůvodnění městského soudu není příliš rozsáhlé, to však posuzované věci nemění nic na tom, že městský soud postupoval zcela správně.
Kromě toho nerespektování právního názoru městského soudu, který byl vysloven v prvním zrušujícím usnesení, je natolik zjevné, že rozsáhlejší odůvodnění v napadeném usnesení nebylo ani třeba poskytovat.
9. Stěžovatelce nelze dát za pravdu v tom, že by se městský soud svým postupem snažil dosáhnout určitého preferovaného výsledku řízení. Jak Ústavní soud již konstatoval, z usnesení městského soudu (prvního ani druhého) nevyplývá ani náznak toho, jak by celý spor měl být vyřešen. Městský soud v prvním zrušujícím usnesení velmi obecně s odkazem na příslušná ustanovení zákona obvodnímu soudu vysvětlil, jak se v dané věci vyznat a které otázky zodpovědět, aby se jeho následné rozhodnutí dalo považovat za přezkoumatelné. Jelikož obvodní soud návodu poskytnutého městským soudem nijak nedbal, nezbylo městskému soudu, než v rámci snahy o "odblokování" řízení nařídit, aby věc (při třetím rozhodování o ní) projednal a rozhodl jiný soudce. Městský soud se tímto rozhodnutím snaží dosáhnout přezkoumatelného rozsudku obvodního soudu, což je postup ústavně konformní.
10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu