Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Aleny Heršálkové, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Táboritská 23, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2025 č. j. 21 Cdo 2439/2024-647 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2024 č. j. 62 Co 225/2023-466, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla od roku 1974 zaměstnána v X (dále "vedlejší účastnice"), a to nejprve na pozici "samostatný technik" a od roku 2001 na pozici "technik záznamové techniky". Koncem roku 2020 jí však vedlejší účastnice dala výpověď pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Stěžovatelka tuto výpověď napadla žalobou pro určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele, o níž soudy rozhodly napadenými rozhodnutími.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 určil, že výpověď je neplatná (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Zabýval se jak tvrzeními stěžovatelky o tom, že byla ze strany nadřízených vystavena dlouhodobé šikaně a diskriminaci (např. tím, že jí bylo v době koronavirové pandemie bráněno ve výkonu práce a byla nedobrovolně nucena zůstat doma z důvodu překážek na straně zaměstnavatele, což ji uvrhlo do sociální izolace a finančních problémů; tím, že jí nadřízení posílali množství SMS po pracovní době; tím, že jí nadřízení odmítali poskytnout dovolenou nebo tzv. sick day, ač na ně měla nárok; tím, že jí nebyla uznána nemocenská, ač musela podstoupit infuzní terapii v nemocnici z důvodu náhlého zhoršení zdravotního stavu; nebo tím, že byla nucena setrvat v práci, ač trpěla vážnými zdravotními problémy), tak tvrzeními o tom, že výpověď z pracovního poměru byla pouhým vyústěním této šikany.
4. Zaprvé, na základě provedených důkazů obvodní soud odmítl tvrzení stěžovatelky o tom, že byla ze strany nadřízených šikanována a vystavena diskriminaci z důvodu věku. Zadruhé, na základě provedeného dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že v průběhu času docházelo z důvodu technologického pokroku na pozicích, které zastávala stěžovatelka, ke značným proměnám. S nástupem digitalizace televizní produkce a vysílání docházelo k přechodu na nové technologie - z páskových strojů na digitální systém pro výrobu zpravodajství (nejdřív na systém DNPS I a následně kolem roku 2015 na systém DNPS II). Na tyto změny reagovala vedlejší účastnice mj. tím, že osobám zaměstnaným na pozici "technik záznamové techniky" nabídla proškolení a zvýšení kvalifikace na pozici "technik - střihač", jež sjednocovala dvě původně samostatné profese techniků záznamové techniky (práce spíš technického charakteru) a střihačů (práce spíš uměleckého charakteru) v jednu. Na rozdíl od všech dalších zaměstnanců stěžovatelka toto proškolení odmítla absolvovat a setrvala i nadále na pozici "technik záznamové techniky" (patrně jako jediná osoba). V době předcházející sporné výpovědi z pracovního poměru pracovalo na daném oddělení 61 osob, z toho 60 osob (působících v trojsměnném provozu, tj. 3 x 20 osob) na pozici "technik - střihač" a stěžovatelka jako jediná osoba (přiřazená k první směně) na pozici "technik záznamové techniky". Obvodní soud však dospěl k závěru, že účelu organizační změny spočívající ve zrušení stěžovatelčiny pozice mohlo být dosaženo také prostým zrušením jednoho z (v té době neobsazených) míst "technik - střihač", pročež není dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností zaměstnance (stěžovatelky). Žalobě proto vyhověl.
5. Městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). S hodnocením obvodního soudu stran údajné diskriminace a šikany stěžovatelky se zcela ztotožnil a v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění. Naopak s hodnocením existence příčinné souvislosti mezi potřebností organizační změny a nadbytečností pracovní pozice stěžovatelky se neztotožnil. Po zopakování části důkazů dospěl k názoru, že mezi náplní práce na pozici "technik záznamové techniky", kterou zastávala stěžovatelka, a "technik - střihač" existoval značný rozdíl. Stěžovatelčina pozice mohla být a byla vykonávána prakticky všemi dalšími 60 zaměstnanci daného oddělení, neboť tvořila podmnožinu jejich náplně práce, avšak obráceně to nebylo možné. Nadbytečnost její pozice vznikla z důvodu technického pokroku a modernizace u vedlejší účastnice. Z důvodu přechodu na digitální systém DNPS II se stěžovatelčina pozice stala nadbytečnou a naopak vznikla potřeba pracovníků na pozici "technik - střihač". Od roku 2014 probíhala školení a rekvalifikace zaměstnanců, aby si tito zaměstnanci mohli svou práci udržet a současně aby byly naplňovány potřeby vedlejší účastnice. Stěžovatelka však proškolení odmítla absolvovat, a proto se její práce časem stala nepotřebnou. To ostatně zaměstnavatelka prokázala mj. tím, že ve zbylých dvou směnách trojsměnného provozu vykonávalo stejný objem práce pouze 20 zaměstnanců, kdežto ve směně stěžovatelky bylo (i s ní) 21 zaměstnanců. Městský soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že mezi potřebností organizační změny a nadbytečností pracovní pozice stěžovatelky existovala příčinná souvislost. Podmínky pro výpověď dle § 52 písm. c) zákoníku práce proto byly naplněny.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením zastavil řízení o stěžovatelčině "odvolání" proti usnesení městského soudu, jímž byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za vyhotovení přepisu zvukového záznamu (výrok I), odmítl její dovolání (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Co se týče prvního výroku, vyložil, že žádný ze soudů není funkčně příslušný k rozhodnutí o takto koncipovaném odvolání, pročež mu nezbylo než řízení zastavit. Stran věci samé konstatoval, že stěžovatelka zpochybňuje skutkové závěry nižších soudů, což však přípustnost dovolání nezakládá. Hodnocení důkazů a skutkové závěry nižších soudů navíc podle Nejvyššího soudu nenesly známky svévole nebo extrémního nesouladu. K namítaným procesním vadám v řízení před odvolacím soudem (možnost stěžovatelky klást svědkům otázky pouze prostřednictvím své právní zástupkyně; pouhé přečtení výpovědi jedné svědkyně) uvedl, že by k nim mohl přihlédnout pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné, což v tomto případě nebylo.
7. Stěžovatelka především obsáhle opakuje svá tvrzení o tom, že v práci byla dlouhodobě šikanována a diskriminována. Popisuje různé případy, kdy se k ní měli nadřízení chovat nedůstojným, šikanózním, obtěžujícím nebo diskriminačním způsobem. Má za to, že to byl důsledek systémové diskriminace starších zaměstnanců ze strany vedlejší účastnice. To mělo vyvrcholit tím, že stěžovatelce byla dána výpověď pro nadbytečnost, což však byl pouze zástupný důvod. Má proto za to, že v její věci nebyly naplněny podmínky pro výpověď podle § 52 písm. c) zákoníku práce.
8. Dále namítá, že neuctivým a šikanózním způsobem se k ní chovali také ve věci rozhodující soudci městského soudu. Měli jí znemožnit klást otázky svědkům (resp. umožnit to pouze prostřednictvím právní zástupkyně); umlčovat stěžovatelku, když instruovala svou právní zástupkyni, jaké otázky má svědkům položit; zasahovat do výslechu svědků; vyhrožovat stěžovatelce pořádkovou pokutou, přičemž tuto výhrůžku posléze splnili; a nakonec manipulovat s přepisem zvukového záznamu a zlovolně z něj odstranit určité pasáže. Flagrantním způsobem tím zasáhli do procesních práv stěžovatelky, znemožnili jí jednat před soudem, porušili zásadu rovnosti zbraní a zasáhli do důvěry stěžovatelky v nestrannost soudu.
9. U městského soudu navíc byla pouze přečtena - nikoli řádně zopakována - výpověď klíčové svědkyně, která byla způsobilá prokázat tvrzení stěžovatelky. Městský soud navíc založil své závěry na překrucování a vadném hodnocení důkazů a o stěžovatelčině odvolání rozhodl během pouhých několika desítek minut, i když věc nemohl řádně posoudit. Rozhodnutí městského soudu je překvapivé a ve svém důsledku porušuje také právo stěžovatelky na ochranu pokojného užívání majetku.
10. Nakonec namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na přístup k soudu, neboť její dovolání neprojednal meritorně, ale odmítl jej pro nepřípustnost.
11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. V jádru stěžovatelčiny stížnostní argumentace se nachází tvrzení, že skutečným důvodem jejího propuštění byly diskriminační a šikanózní pohnutky vedlejší účastnice, nikoli potřeba provedení organizačních změn a z toho plynoucí nadbytečnost a nepotřebnost stěžovatelčiny pracovní pozice. Skutečným důvodem jejího propuštění měl být její vyšší věk.
13. Ústavní soud k tomu předně uvádí, že ačkoli věk není jedním ze zakázaných diskriminačních důvodů vyjmenovaných v čl. 3 odst. 1 Listiny nebo č. 14 Úmluvy, judikatura jej tradičně podřazuje pod "jiné postavení" ve smyslu citovaných ustanovení. Kupříkladu v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 18/15
ze dne 28. 6. 2016 (N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.), bodě 108, Ústavní soud konstatoval, že "[p]ojem ‚jiné postavení' pak má zahrnovat pouze kritéria obdobná či blízká kritériím výslovně v daných ustanoveních zmíněným, nikoli jakoukoli myslitelnou situaci. Mělo by tak jít o důvody spočívající na osobní volbě jednotlivce odrážející jeho osobnostní rysy, jako jsou např. víra, náboženství či politické názory, nebo důvody spočívající na osobních vlastnostech či osobní charakteristice, kterou si jednotlivec nemůže zvolit, jako jsou např. pohlaví, rasa, barva pleti, národní nebo sociální původ, rod, věk či zdravotní postižení." Věk jako diskriminační kritérium spadající pod "jiné postavení" podřazuje také Evropský soud pro lidská práva (přiměřeně srov. např. rozsudek ESLP ve věci Carvalho Pinto de Sousa Morais proti Portugalsku ze dne 15. 7. 2017, č. 17484/15, § 45). K výslovně zakázaným důvodům jej na zákonné úrovni řadí také § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). Diskriminace jednotlivců v zaměstnání z důvodu jejich vyššího věku přitom může být v obecné rovině závažným společenským problémem, na který je nutno reagovat.
14. V případě stěžovatelky však ani nevzniklo podezření, že byla ze strany vedlejší účastnice vystavena diskriminačnímu nebo šikanóznímu jednání z důvodu vyššího věku, jak podrobně vysvětlily obecné soudy. Z provedených důkazů vyplynulo, že ačkoli stěžovatelka mohla situaci s odstupem času vnímat odlišně, vedlejší účastnice, resp. stěžovatelčini nadřízení ve vztahu k ní nepodnikli žádné kroky vzbuzující pochybnosti o nerovném zacházení. Jak ostatně uvedl obvodní soud, jehož rozhodnutí i samotná stěžovatelka označuje za správné a řádně odůvodněné, "[v] řízení bylo prokázáno, že žalovaná s žalobkyní diskriminačně nejednala, rozhodně ji nešikanovala. Žalobkyně zpětně překrucuje běh událostí. O nařízení překážek v práci sama opakovaně žádala a dnes tvrdí, jak pro ni byly nevýhodné, že se na ní žalovaná dopustila křivdy. V opakovaném volání či přijetí více SMS vidí okamžitě útok na svoji osobu, přičemž ani na okamžik ji nenapadne, že by opravdu mohlo jít o doručení rozložené zprávy, kdy navíc kontakt probíhá za účelem odstranění nejasností v jejím jednání. ... Rovněž o nedorozumění v komunikaci se dle názoru soudu jedná v případě setrvání na pracovišti s bolestí zubů a teplotou. Věrohodnost svých tvrzení sama navíc zpochybnila žalobkyně ... V řízení poměrně často rozporovala údaje, které do žaloby sama napsala, neboť si to již nepamatovala." Podle obvodního soudu proto nebyl dán důvod k přenosu důkazního břemena v řízení, jak předpokládá § 133a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. S tímto hodnocením se následně plně ztotožnil jak městský soud, tak Nejvyšší soud. Ústavní soud nevidí důvod k tomu, aby jejich závěry jakkoliv přehodnocoval, jelikož nenesou známky svévole. Konstatuje proto, že k porušení práva stěžovatelky na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 Listiny nedošlo.
15. To má zásadní dopad i do oblasti hodnocení opodstatněnosti dalších námitek, zejm. stran toho, že výpověď pro nadbytečnost byla předstíraným důvodem ukončení pracovního poměru a skutečným důvodem byla snaha vedlejší účastnice "zbavit se" stěžovatelky z důvodu jejího vyššího věku. Podle Ústavního sudu toto tvrzení ve světle shora uvedených okolností neobstojí. Přesvědčivější je naopak vysvětlení obecných soudů, že stěžovatelčino rozhodnutí neabsolvovat rekvalifikační školení (kurz) na pozici "technik - střihač" vedlo k tomu, že se postupem času její pozice "technik záznamové techniky" stala nadbytečnou a nepotřebnou. V řízení před obecnými soudy bylo totiž prokázáno, že s ohledem na značný technologický pokrok v posledních dekádách docházelo u vedlejší účastnice k zavádění nových technologií a postupů a k vyřazování těch starých. To si nutně vyžádalo jistou rekvalifikaci zaměstnanců, kteří s těmito systémy pracovali. Vedlejší účastnice již kolem let 2014 - 2015 umožnila zaměstnancům příslušného oddělení přeškolit se na novou, náročnější a komplexnější profesi "technik - střihač", jež sjednocovala náplň práce techniků a střihačů (tj. původně dvou samostatných profesí), obsahovala prvky technického i tvůrčího charakteru a zahrnovala práci s modernějšími technologiemi. Z celkového počtu 61 zaměstnanců daného oddělení byla stěžovatelka jediná, kdo se nerekvalifikoval a nebyl s to - alespoň v elementární podobě - vykonávat také střihové práce. Pokud s ohledem na tyto okolnosti obecné soudy dospěly k závěru, že byly naplněny všechny podmínky výpovědi pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zákoníku práce, nelze to považovat za porušení stěžovatelčiných základních práv (zejm. podle čl. 26 odst. 3 Listiny). Podle Ústavního soudu jde o závěr prostý svévole, založený na přesvědčivých důkazech a řádně odůvodněný. Stěžovatelce navíc byl poskytnut dostatečný čas a prostor (v délce cca 5 let) k tomu, aby přizpůsobila svou kvalifikaci oprávněným potřebám zaměstnavatelky a udržela si tak svou práci.
16. Namítá-li dále stěžovatelka, že v důsledku vadného procesního postupu městského soudu nemohla uplatňovat svá procesní práva a jednat před tímto soudem, jde o námitky nepřípustné. Stěžovatelka totiž ve své podstatě uplatňuje zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, dle něhož lze žalobou pro zmatečnost napadnout mj. pravomocný rozsudek odvolacího soudu, jestliže byla účastníkovi řízení "nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem." Podle odborné literatury je přitom pod odnětím možnosti jednat před soudem nutno rozumět "postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod.)" (SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1016, marg. 25). Jelikož nic nenasvědčuje tomu, že stěžovatelka v této věci žalobu pro zmatečnost podala, Ústavní soud má za to, že nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích procesních práv poskytuje. Ústavní soud se proto těmito námitkami nemohl blíže zabývat.
17. Stěžovatelka nakonec formálně napadá také nákladové výroky a výrok Nejvyššího soudu, jímž bylo zastaveno řízení o "odvolání" proti výzvě městského soudu k zaplacení soudního poplatku za vyhotovení přepisu zvukového záznamu. V ústavní stížnosti však ve vztahu k těmto výrokům žádnou argumentaci neuplatňuje. Jelikož tyto výroky prima facie nevzbuzují pochybnosti o své ústavní konformitě, Ústavní soud považoval ústavní stížnost i v tomto rozsahu za zjevně neopodstatněnou.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu