21 Cdo 2439/2024-647 21 Cdo 2441/2024
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. H., zastoupené v dovolacím řízení JUDr. Barborou Keindl Flakovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Na Švihance č. 1549/8, proti žalované ČESKÉ TELEVIZI se sídlem v Praze 4 – Podolí, Na hřebenech II č. 1132/4, IČO 00027383, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 67/2021, o „odvolání“ žalobkyně proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2024, č. j. 62 Co 225/2023-540, a ze dne 30. května 2024, č. j. 62 Co 225/2023-552, a o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2024, č. j. 62 Co 225/2023-466, takto:
I. Řízení o „odvolání“ žalobkyně proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2024, č. j. 62 Co 225/2023-540, a ze dne 30. května 2024, č. j. 62 Co 225/2023-552, se zastavuje. II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2024, č. j. 62 Co 225/2023-466, se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2024, č. j. 62 Co 225/2023-540, vyzval žalobkyni, aby zaplatila soudní poplatek ve výši 2 500 Kč za přepis zvukového záznamu, a usnesením ze dne 30. 5. 2024, č. j. 62 Co 225/2023-552, uvedené usnesení změnil tak, že poplatková povinnost činí 700 Kč. Proti těmto usnesením podala žalobkyně „odvolání“ adresované „Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze“.
2. Podle ustanovení § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
3. Nejvyšší soud rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu (srov. § 10a, § 236 odst. 1 o. s. ř.).
4. Podle ustanovení § 10 o. s. ř. krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (odst. 1). O odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně rozhoduje vrchní soud (odst. 2).
5. Usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za přepis zvukového záznamu, není rozhodnutím krajského soudu vydaným v řízení v prvním stupni ve smyslu ustanovení § 201 o. s. ř., nýbrž je akcesorickým rozhodnutím krajského soudu jako soudu odvolacího vydaným v rámci odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, uveřejněné pod č. 102/1998 v časopise Soudní judikatura). Proti rozhodnutí krajského soudu, který je soudem odvolacím, však již není odvolání opravným prostředkem, jejž by bylo možné podat jak proti rozhodnutí o vlastním předmětu odvolacího řízení, tak proti akcesorickým rozhodnutím vydaným v rámci odvolacího řízení (srov. § 201 a § 10 odst. 2 o. s. ř.). Tomu koresponduje i skutečnost, že Nejvyšší soud – ve shodě s tím, jak soustavu soudů vymezuje Ústava (srov. článek 91) – může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím (srov. § 9 odst. 3 a § 10a o. s. ř.) a že funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího občanský soudní řád neupravuje.
6. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 větu první o. s. ř.). Je-li podáno „odvolání“ proti rozhodnutí odvolacího soudu, je Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů, příslušný i k rozhodnutí o zastavení řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné pod č. 85/2001 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné pod č. 139/2002 v časopise Soudní judikatura, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 658/2011).
7. Protože zde tedy není soudu, který by byl – jak výše uvedeno – funkčně příslušný k rozhodnutí o „odvolání“ žalobkyně proti uvedeným usnesením, Nejvyšší soud řízení o tomto podání žalobkyně zastavil (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.).
8. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 62 Co 225/2023-466, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, nebo ve vztahu k ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011]. Bylo-li zaměstnavatelem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017).
10. Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce tehdy, jestliže jeho práce, kterou je povinen konat podle pracovní smlouvy v rámci sjednaného druhu práce, pro zaměstnavatele není na základě rozhodnutí o organizačních změnách zcela nebo v dosavadním rozsahu (náplni) v dalším období potřebná. Závěr o nadbytečnosti konkrétního zaměstnance musí vycházet z druhu práce, který má zaměstnanec vykonávat pro zaměstnavatele podle pracovní smlouvy, a z posouzení, zda přijatá organizační změna činí výkon této práce zcela nebo v dosavadním rozsahu (náplni) pro zaměstnavatele nepotřebným.
Rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, naopak může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců. Zákon zaměstnavatelům umožňuje, aby regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
6. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2452/2008, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4485/2016). Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. při obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný pod č. 42/1982 Sb. rozh. obč., odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 262/2012, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 346/2014).
11. V projednávané věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že v roce 2014 bylo z důvodu přechodu na novou technologií DNPS II zaměstnancům oddělení záznamové techniky, kde žalobkyně u žalované pracovala na pozici „technik záznamové techniky“, sděleno, že se chystá změna představující přechod zaměstnanců z pozice „technik záznamové techniky“ na pozici „technik-střihač“, že „žalobkyně byla jediná, kdo změnu pracovní pozice odmítl“, že vzhledem k postupné modernizaci a technické vybavenosti bylo třeba, aby „zaměstnanec ovládal jak část technickou, tak střihovou“, že od roku 2014 probíhalo postupné zaškolování všech zaměstnanců oddělení záznamové techniky z pracovní pozice „technik záznamové techniky“ na pozici „technik-střihač“, že v roce 2020 pracovalo v oddělení záznamové techniky 60 zaměstnanců na pozici „technik- střihač“ a jako „technik záznamové techniky“ pouze žalobkyně, že nadále již nebyl žádný „technik záznamové techniky“ potřeba, že dne 22. 10. 2022 (správně 22. 10. 2020) rozhodl generální ředitel žalované o zrušení místa „technik záznamové techniky“ obsazeného žalobkyní z důvodu zefektivnění provozu s účinností od 31. 10. 2020 a že dopisem ze dne 30. 10. 2020 dala žalovaná z tohoto důvodu žalobkyni výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Dospěl-li odvolací soud na základě (zejména) těchto skutkových zjištění k závěru, že v důsledku rozhodnutí o organizační změně se žalobkyně stala pro žalovanou nadbytečnou a že je proto naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce, je jeho rozsudek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž dovolací soud neshledal důvod k tomu, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
12. Poukazuje-li dovolatelka v souvislosti s námitkami o absenci příčinné souvislosti mezi přijatým rozhodnutím žalované o organizační změně a nadbytečností žalobkyně na právní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2457/2015, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4568/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 456/2020, pak přehlíží, že v těchto věcech soudy vycházely z jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn odvolacím soudem v projednávané věci.
13. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [nesouhlasí-li se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že byl naplněn výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl, zejména výpovědí svědků Z. S., J. J. a M. K.), a zpochybňuje-li skutkový závěr odvolacího soudu, že „veškerá žalobkyní popsaná diskriminační jednání se neuskutečnila“]. Dovolatelka dále v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci.
14. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
15. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
16. Uvádí-li dovolatelka, že je „přesvědčena, že šikanována byla“, a že „u ní k šikanóznímu diskriminačnímu jednání docházelo“, nevymezuje, v čem v této souvislosti spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237, § 241a odst. 2 o. s. ř.). Přitom pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
17. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky, kterými dovolatelka uplatňuje vady řízení [namítá-li zejména, že odvolací soud „během výslechů zcela nezákonně odebral žalobkyni právo klást přítomným svědkům otázky, s odůvodněním, že je zastoupena právním zástupcem, tak smí otázky klást jen prostřednictvím právní zástupkyně“, a že byl v řízení před odvolacím soudem (pouze) přečten protokol o výslechu L. S. místo provedení výslechu této svědkyně, který z důvodu jejího zhoršujícího se zdravotního stavu nebyl podle zjištění odvolacího soudu možný]. K takovým vadám [jsou-li skutečně dány a jde-li o vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo o jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci] sice může dovolací soud přihlédnout, ale – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.
18. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. K podáním žalobkyně ze dne 27. 6. 2024 (č. l. 601–608) a ze dne 2. 7. 2024 (č. l. 616 -630), sepsaným samotnou žalobkyní, dovolací soud nepřihlížel, neboť podle § 241a odst. 5 o. s. ř. k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241 o. s. ř., se nepřihlíží (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2522/2023).
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu