ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně JUDr. A. Š., proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o neplatnost výpovědi
z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
263/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.
prosince 2014 č. j. 62 Co 553/2012-155, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 31. 5. 2010 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť funkční
místo žalobkyně, která byla zařazena do odboru justičního, oddělení organizace
soudů, státních zastupitelství a resortní výchovy, kde vykonávala činnost
spočívající ve „tvorbě koncepce rozvoje soudů a státních zastupitelství“, bylo
rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 10/2010 ze dne 31. 5. 2010 pro
nadbytečnost zrušeno.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě
pracovní smlouvy ze dne 21. 8. 2001 jako „právník – odborný referent“, že od
listopadu 2007 vyřizovala též nově vzniklou agendu insolvenčních správců, že se
v důsledku organizační změny spočívající ve zřízení insolvenčního odboru od 1.
6. 2010 a ve zrušení míst žalobkyně a její kolegyně V. nestala nadbytečnou,
neboť dva a půl roku vykonávala činnost týkající se insolvenčních správců, byla
ředitelem odboru a vrchním ředitelem označena za odborníka „přes insolvenční
správce“ a vydala písemný souhlas se svým „přesunutím“ do insolvenčního odboru,
a že výpověď je patrně reakcí na její „alternativní návrh dalšího postupu při
vyřizování agendy insolvenčních správců“, podle něhož měl být ponechán
dosavadní stav, případně mělo být v rámci justičního odboru zřízeno zvláštní
oddělení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 5. 2012 č. j. 23 C 263/2010-39
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 1 000 Kč. Vycházel ze zjištění, že rozhodnutím ministryně
spravedlnosti č. 9/2010 byl do organizační struktury žalované s účinností od
28. 5. 2010 „zakomponován“ nově zřízený insolvenční odbor o dvou odděleních,
kterým byla současně stanovena náplň činnosti, že rozhodnutím ministryně
spravedlnosti č. 10/2010 byla s účinností od 31. 5. 2010 zrušena 2 pracovní
místa v justičním odboru, oddělení organizace soudů a státních zastupitelství a
resortní výchovy (dále též „organizační oddělení“), specifikovaná toliko
platovými třídami (14. a 10. platová třída), a současně bylo zřízeno 8
pracovních míst v odboru insolvenčním, že ke dni 31. 5. 2010 skončil pracovní
poměr právníka dr. P. zařazeného v organizačním oddělení justičního odboru do
14. platové třídy a že k tomuto dni byli do organizačního oddělení justičního
odboru přijati noví zaměstnanci Mgr. K. a Mgr. K. Dospěl k závěru, že není dána
příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobkyně a přijatou organizační změnou
[která nebyla „zaměřena na změnu ve složení zaměstnanců žalované (působících v
organizačním oddělení) z hlediska jejich profesního zaměření, druhu konané
práce, zvláštních kvalifikačních předpokladů, ale byla jí provedena prostá
redukce zaměstnanců“], neboť předpokládané snížení počtu zaměstnanců v
organizačním oddělení o jednoho zaměstnance splňujícího kvalifikační předpoklad
vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu (tj. platově
zařazeného v 11. až 16. platové třídě) mělo (mohlo) nastat jinak než rozvázáním
pracovního poměru výpovědí danou žalobkyni, a to skončením pracovního poměru
dr. P.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2013 č. j. 62
Co 553/2012-58 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se
závěrem soudu prvního stupně, že není dána příčinná souvislost mezi „výpovědí
žalobkyně a organizačním opatřením žalované ze dne 31. 5. 2010“, neboť ke dni
31. 5. 2010, kdy byla žalobkyni doručena výpověď, bylo – jak odvolací soud
zjistil z listiny nazvané „personální obsazení insolvenčního odboru ke dni 1.
6. 2010, resp. 15. 7. 2010“ - v nově zřízeném insolvenčním odboru neobsazené 1
pracovní místo odborného referenta (právníka) ve 14. platové třídě, které
odpovídalo kvalifikaci žalobkyně, jejíž specializací v justičním odboru byla
aplikace zákona o insolvenčních správcích (jednalo se tedy o stejný druh práce,
který žalobkyně vykonávala „na svém předchozím působišti“). Uzavřel, že
žalobkyně proto nemohla být ke dni doručení výpovědi pro zaměstnavatele
nadbytečnou, a to ani zčásti.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24. 4. 2014
č. j. 21 Cdo 2385/2013-81 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že výpověď z pracovního
poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 31. 5. 2010 je neplatná jen
proto, že žalovaná měla v době výpovědi volné pracovní místo právníka v nově
zřízeném insolvenčním odboru, které odpovídalo druhu práce vykonávané žalobkyní
před výpovědí z pracovního poměru, neboť právní úprava pracovněprávních vztahů
účinná ode dne 1. 1. 2007 nepřevzala institut tzv. nabídkové povinnosti, a
proto zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 zákoníku práce, i když má možnost ho dále zaměstnávat v místě,
které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a i kdyby mu mohl nadále
přidělovat jinou práci, která by odpovídala sjednanému druhu práce a která by
pro něho byla vhodná. Vytknul odvolacímu soudu, že - veden tímto nesprávným
právním názorem - se nezabýval okolnostmi významnými pro posouzení příčinné
souvislosti mezi nadbytečností žalobkyně pro žalovanou a organizačními změnami,
které žalovaná ve výpovědi spojuje s rozhodnutím ministryně spravedlnosti č.
10/2010 ze dne 31. 5. 2010, jímž byla mimo jiné v organizačním oddělení
justičního odboru žalované zrušena 2 „funkční“ místa (ve 14. a 10. platové
třídě). Protože z uvedeného rozhodnutí ministryně spravedlnosti o zrušení
pracovních míst v organizačním oddělení justičního odboru bez dalšího
nevyplývá, že by se toto opatření mělo týkat i pracovního místa žalobkyně, měl
se odvolací soud zabývat zejména tím, zda žalobkyně byla jediným zaměstnancem v
organizačním oddělení justičního odboru zařazeným do 14. platové třídy (v
takovém případě by jedno ze dvou zrušených pracovních míst v uvedeném oddělení
muselo být místo, které zastávala žalobkyně), nebo zda takových zaměstnanců
bylo více; v posléze uvedeném případě by bylo významné, zda a popřípadě kým
bylo rozhodnuto o zrušení pracovního místa žalobkyně, neboť pouze takové
rozhodnutí by mohlo být rozhodnutím o organizační změně, v jehož důsledku by se
žalobkyně mohla stát pro žalovanou nadbytečnou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2014 č. j. 62 Co 553/2012-155
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování vycházel ze
zjištění, že v organizačním oddělení justičního odboru žalované byly ve 14.
platové třídě zařazeny celkem tři zaměstnankyně, a to JUDr. I. B., Mgr. R. L. a
žalobkyně, že v personálním oddělení justičního odboru byla zařazena ve 14.
platové třídě právnička Mgr. E. K., která byla zaměstnaná v pracovním poměru
sjednaném na dobu určitou, jenž byl žalovanou zrušen ve zkušební době dne 12.
7. 2010, a taktéž JUDr. Z. P., jehož pracovní poměr skončil dne 30. 4. 2010, a
že nejdůležitější pracovní činností JUDr. B., žalobkyně, Mgr. K. a JUDr. P.,
kterému navíc náleželo ještě posuzování návrhů nových právních předpisů s
celostátní působností, byla podle náplně práce „tvorba koncepce rozvoje soudů a
státních zastupitelství“, v katalogu prací žalovanou označená jako „Správa
justice (14.1.)“. Dospěl k závěru, že za situace, kdy z rozhodnutí ministryně
spravedlnosti č. 10/2010 vyplývá pouze to, že v justičním odboru, organizačním
oddělení, má být zrušeno jedno „funkční“ místo ve 14. platové, a není tedy
zřejmé, že by se toto organizační opatření zaměstnavatele mělo týkat
konkrétního pracovního místa žalobkyně, neboť v rozhodné době (ke dni 31. 5.
2010) působili v organizačním oddělení justičního odboru tři zaměstnanci
zařazení ve 14. platové třídě (JUDr. I. B., Mgr. R. L. a žalobkyně) a v
personálním oddělení justičního odboru navíc v této době působila Mgr. E. K.
(zařazená rovněž ve 14. platové třídě), nebylo organizační změnou ze dne 31. 5.
2010 zrušeno konkrétní pracovní místo obsazené žalobkyní, a proto se žalobkyně
nemohla stát v důsledku tohoto organizačního opatření pro žalovanou
nadbytečnou; není proto splněna podmínka platnosti výpovědi podle ustanovení §
52 písm. c) zákoníku práce, neboť není založena příčinná souvislost mezi
organizační změnou uvedenou ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 5. 2010
a nadbytečností žalobkyně. Dodal, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná
přijala k rozhodnému dni „jiné“ organizační opatření týkající se pracovního
místa žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
odvolací soud „nesprávně interpretoval“ právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený
v rozsudku ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2385/2013-81 a odchýlil se od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že podmínka
příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností
konkrétního zaměstnance může být splněna pouze tehdy, pokud již rozhodnutí o
organizační změně obsahuje označení konkrétního nadbytečného zaměstnance. Má za
to, že v případě, kdy rozhodnutí o organizační změně dopadá potencionálně na
více zaměstnanců v konkrétním organizačním útvaru, je následné určení
nadbytečného zaměstnance výhradně v působnosti zaměstnavatele; takové
rozhodnutí podle ustálené judikatury nepodléhá soudního přezkumu a nadbytečný
zaměstnanec může být označen až ve výpovědi z pracovního poměru. Dovolatelka
uvedla, že rozhodnutím o organizační změně, jehož cílem a smyslem bylo snížení
počtu zaměstnanců, byli dotčeni výhradně zaměstnanci organizačního oddělení, že
je proto nerozhodné, zda v jiných organizačních útvarech pracovali zaměstnanci
zařazení do stejné platové třídy jako žalobkyně, avšak s jiným druhem práce
sjednaným v pracovní smlouvě, a že žalobkyně, která nikdy „nevznesla námitku“,
že by se v důsledku rozhodnutí o organizační změně měla stát nadbytečnou
některá z dalších dvou zaměstnankyň organizačního oddělení zařazených do 14.
platové třídy, byla informována, že zrušovaným pracovním místem je její
pracovní místo. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího
soudu tak, že se žaloba zamítá, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil „soudu k dalšímu řízení“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť odvolací
soud věc projednal a rozhodl v souladu se závazným právním názorem dovolacího
soudu vysloveným v jeho předchozím zrušovacím rozsudku. Poukázala na to, že
žalovaná ve svém dovolání pomíjí skutkové zjištění soudů o „neexistenci“
příčinné souvislosti mezi organizační změnou uvedenou ve výpovědi z pracovního
poměru a nadbytečností žalobkyně, činí vlastní odlišné skutkové závěry,
odkazuje na judikaturu, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, a
„dezinterpretuje (ne)existenci“ příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o
organizační změně uvedeným ve výpovědi a nadbytečností žalobkyně v rozporu se
závazným právním názorem vysloveným dovolacím soudem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že mezi
žalobkyní a žalovanou byla dne 21. 8. 2001 uzavřena pracovní smlouva, podle níž
byla žalobkyně zařazena do odboru organizace a dohledu a v níž bylo jako druh
práce dohodnuto „prověřování úrovně řídící a kontrolní činnosti předsedů soudů
na úseku občanskoprávním a obchodním; vyhodnocování činnosti soudů na úseku
občanskoprávním, obchodním a správním; provádění prověrek rychlosti a
plynulosti řízení na úseku občanskoprávním a obchodním; výkon státního dohledu
ministerstva nad činností notářů“. Dohodou ze dne 18. 3. 2005 byla pracovní
smlouva změněna tak, že žalobkyně se s účinností od 1. 4. 2005 přeřazuje do
odboru personálních věcí justice a že bude vykonávat především činnost
spočívající ve „tvorbě koncepce rozvoje soudů a státních zastupitelství“.
Doplňkem pracovní náplně ze dne 19. 11. 2007 byl obsah pracovní činnosti
žalobkyně, zařazené již v justičním odboru, oddělení organizace soudů a
státních zastupitelství a resortní výchovy, doplněn o „komplexní zajišťování
aplikace zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, včetně příslušného
správního řízení a rozhodování“. Rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 9/2010
ze dne 28. 5. 2010 byl s účinností od téhož dne zřízen insolvenční odbor o dvou
odděleních, jimž byla současně stanovena náplň činnosti. Rozhodnutím ministryně
spravedlnosti č. 10/2010 ze dne 31. 5. 2010 byla „v souladu“ s rozhodnutím
ministryně spravedlnosti č. 9/2010 převedena 3 „funkční“ místa z legislativního
odboru do insolvenčního odboru, v němž bylo současně zřízeno 8 „funkčních“
míst, v legislativním odboru bylo zrušeno 1 „funkční“ místo v 7. platové třídě
a v justičním odboru, organizačním oddělení bylo zrušeno 1 „funkční“ místo ve
14. platové třídě a 1 „funkční“ místo v 10. platové třídě. V organizačním
oddělení justičního odboru byly zařazeny ve 14. platové třídě tři
zaměstnankyně, a to JUDr. I. B., Mgr. R. L. a žalobkyně. Dne 31. 5. 2010 byla
žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu její nadbytečnosti
vzhledem k rozhodnutí ministryně spravedlnosti č. 10/2010 o zrušení jejího
„funkčního místa“.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné
na vyřešení otázky hmotného práva, jakým způsobem má být v rozhodnutí
zaměstnavatele o organizační změně určen okruh nadbytečných zaměstnanců.
Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 31.
5. 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal
zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí
konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná
souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami,
tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho
provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že
zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci
podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí
možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní
smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro
zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu
pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet
svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový
počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho
potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp.
zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1968 sp.
zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn.
21 Cdo 1369/2001).
Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, není významné, jak
zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Podstatné je, aby bylo
přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny. Pouze v takovém případě
lze uvažovat o tom, že byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Zákoník
práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo
být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být
zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Takové rozhodnutí
však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být
seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního
poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon
1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str. 374).
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem,
neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu
nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze
o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro
právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi
podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá
přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu.
Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě
přezkoumávat z hlediska platnosti zejména ve smyslu ustanovení § 37 až 39
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného
do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 18 zák. práce]; vznikne-li
pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud
zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil
zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby
nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl
uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, který
byl uveřejněn pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015).
V projednávané věci bylo rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 10/2010 ze dne
31. 5. 2010 (mimo jiné) v justičním odboru, organizačním oddělení zrušeno jedno
„funkční“ místo ve 14. platové třídě a jedno „funkční“ místo v 10. platové
třídě. V organizačním oddělení justičního odboru byly zařazeny ve 14. platové
třídě tři zaměstnankyně – JUDr. I. B., Mgr. R. L. a žalobkyně.
Okruh nadbytečných zaměstnanců může být v rozhodnutí zaměstnavatele o
organizační změně vyjádřen nejen druhem práce sjednaným nebo vykonávaným
jednotlivými zaměstnanci, nýbrž jakýmkoli jiným způsobem (uvedením profesní
skupiny, organizačního útvaru, který se zrušuje apod.), z něhož bude s
určitostí patrno, která pracovní místa (jaký jejich počet) považuje
zaměstnavatel nadále za nepotřebná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 610/2013). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným,
rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí
zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 3. 1. 1967 sp. zn. 7 Co 612/66, uveřejněný pod č. 90 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1967, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Vymezila-li žalovaná v rozhodnutí o organizační změně okruh nadbytečných
zaměstnanců v organizačním oddělení justičního odboru uvedením platové třídy,
ve které byla zrušovaná „funkční“ místa zařazena, mohlo mít rozhodnutí
ministryně spravedlnosti č. 10/2010 ze dne 31. 5. 2010 za následek nadbytečnost
jedné ze tří zaměstnankyň, mezi kterými byla i žalobkyně, zařazených na
„funkčním“ místě ve 14. platové třídě v organizačním oddělení justičního
odboru. Protože o výběru nadbytečného zaměstnance rozhoduje – jak bylo uvedeno
výše – výlučně zaměstnavatel a protože s tímto výběrem může být zaměstnanec –
stejně jako s rozhodnutím o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách - seznámen až ve výpovědi z pracovního poměru,
není správný závěr odvolacího soudu, že se žalobkyně nemohla stát v důsledku
uvedeného organizačního opatření pro žalovanou nadbytečnou a že proto není
(nemůže být) dána příčinná souvislost mezi organizační změnou uvedenou ve
výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 5. 2010 a nadbytečností žalobkyně.
Veden tímto nesprávným právním názorem se odvolací soud nezabýval tím, zda
rozhodnutí žalované o organizační změně ze dne 31. 5. 2010, vzhledem k němuž se
žalobkyně měla stát pro žalovanou nadbytečnou, reflektovalo skutečnost, že
žalovaná nebude mít možnost plnit povinnost [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák.
práce] přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy (pro její
nepotřebnost), kterou byla žalobkyně jinak schopna a ochotna vykonávat,
vzhledem k tomu, že žalobkyně se pro ni stává od účinnosti organizačních změn
nadbytečnou. Je třeba totiž mít na zřeteli, že zaměstnanec je pro
zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce tehdy,
nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně -
možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě.
Jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává
nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance
sjednaný pracovní smlouvou (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost,
spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele,
podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm.
c) zák. práce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn.
21 Cdo 1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo
5054/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo
317/2015). V projednávané věci se měl proto odvolací soud zabývat tím, zda z
hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců žalované se pro ni stal
nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce žalobkyně sjednaný
pracovní smlouvou (její pracovní činnost), nebo zda pro žalovanou byl tento
druh práce i nadále potřebný, ale měl být nadále vykonáván v rámci jiného
organizačního uspořádání žalované (v nově zřízeném insolvenčním odboru namísto
odboru justičního, v němž žalobkyně vykonávala práci podle pracovní smlouvy
před organizační změnou, k níž došlo na základě rozhodnutí žalované ze dne 31.
5. 2010).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu