21 Cdo 456/2020-162
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobkyně A. F., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Dominikem
Brůhou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova č. 1107/54, proti
žalované Komerční bance, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO
45317054, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem
v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 57/2017, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019 č. j. 62 Co
393/2018-122, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30.
května 2018 č. j. 39 C 57/2017-86 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 30. května 2018 č. j. 39 C 57/2017-86 se mění tak, že se určuje, že
výpověď z pracovního poměru z důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku
práce daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 1. 12. 2016 je neplatná.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně 15 915 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 826 Kč
a na náhradě nákladů dovolacího řízení 26 826 Kč, vše do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám JUDr. Dominika Brůhy, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze
3, Koněvova č. 1107/54.
Dopisem ze dne 1. 12. 2016 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru „ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce“, neboť
rozhodnutím č. 7/2015 ředitele Retailové divize Severovýchod ze dne 1. 12. 2015
byla zrušena pracovní pozice „ředitel pobočky“, kterou žalobkyně zastávala. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 19. 4. 2017
domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě manažerské smlouvy ze dne 18. 6. 2012, kterou byla „nahrazena“ pracovní smlouva ze dne 30. 12. 1987 „včetně
všech jejich dodatků a příloh“, pracovala u žalované ve sjednaném druhu práce
ředitel pobočky s místem výkonu práce XY; pracovní poměr byl sjednán na dobu
neurčitou. Žalobkyně s výpovědí nesouhlasí, neboť ve skutečnosti ke zrušení
jejího pracovního místa nedošlo a i po provedení organizační změny je pobočka
žalované v XY vedena ředitelkou pobočky paní G. F. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 5. 2018 č. j. 39 C 57/2017-86
žalobu na neplatnost výpovědi z pracovního poměru danou žalobkyni žalovanou dne
1. 12. 2016 zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení 16 940 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II). Soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně pracovala u žalované od roku
1988. Dne 18. 6. 2012 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena manažerská
smlouva, podle níž žalobkyně pracovala pro žalovanou na pozici ředitelky
pobočky L2 s místem výkonu práce v XY, ve které řídila a koordinovala obchodní,
pokladní a ostatní činnosti celé pobočky L2 a zároveň řídila, koordinovala a
podporovala všechny podřízené pobočky L1. V roce 2015 rozhodlo vedení žalované
o reorganizaci žalované, která měla být provedena ve třech etapách. V první
etapě, která měla proběhnout do 15. 1. 2016, mělo být 35 poboček přesunuto pod
jinou L2 pobočku a 7 poboček L2 mělo být transformováno na pobočky L1 a měly
být přesunuty pod nově určené pobočky L2 s tím, že pozice ředitelů L2 a
náměstků L2 u těchto poboček budou zrušeny. Dne 18. 11. 2015 bylo vydáno
rozhodnutí náměstka generálního ředitele o organizačních změnách RET/2015/9, na
základě kterého došlo ke zrušení některých poboček L2 včetně pobočky XY, jež se
transformuje na pobočku L1 a její nadřízenou pobočkou bude pobočka L2 v XY. Navazujícím rozhodnutím ředitele Retailové divize Severovýchod č. 7/2015 ze dne
1. 12. 2015 byla pobočka L2 XY „s celou organizační strukturou“ zrušena včetně
pracovní pozice ředitele pobočky L2 a náměstka ředitele pobočky L2 (obdobná
rozhodnutí byla vydána i ohledně ostatních zrušených poboček L2). Na základě
těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovanou
bylo přijato rozhodnutí o organizační změně, jež sledovalo účel zefektivnit
práci v celé divizi. V důsledku této organizační změny se žalobkyně stala
nadbytečnou, neboť její pracovní místo bylo zrušeno „bez náhrady a její
pracovní pozici po její výpovědi vykonával stávající ředitel pobočky L2 XY“.
Námitku žalobkyně, že jí mělo být nabídnuto místo ředitelky pobočky L1 v XY,
neshledal opodstatněnou, neboť se podle soudu po provedení reorganizace jedná o
„úplně jinou pobočku s jiným statusem a odlišnou náplní práce“. Uzavřel, že
příčinná souvislost mezi rozhodnutím žalované o organizační změně a
nadbytečností žalobkyně je dána, neboť transformací žalované bylo zrušeno místo
ředitele a náměstka ředitele pobočky L2 v XY a nově vzniklé místo ředitele
pobočky L1 v XY je zcela jiné pracovní místo, než jaké v rozhodné době
žalobkyně zastávala. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2019 č. j. 62
Co 393/2018-122 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil
žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6
776 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, že organizačním rozhodnutím, které vydal dne 1. 12. 2015 ředitel Retailové divize Severovýchod, a rozhodnutím o organizační
změně RET 2015/9, které platilo pro celou ČR, došlo s účinností od 15. 1. 2016
ke změně organizační struktury žalované a v souvislosti s ní i ke zrušení
pobočky L2 XY, „z níž se stala pobočka L1 XY“, která byla podřízena pobočce L2
XY. Zabýval se otázkou, zda pracovní pozice ředitele pobočky v XY po
organizační změně označená jako typ L1 mohla být totožná s původní pracovní
pozicí žalobkyně, a dospěl k závěru, že „pracovní kompetence ředitele pobočky v
XY před a po organizační změně musely být zcela odlišné, resp. že pracovní
kompetence ředitele pobočky v XY před organizační změnou musely být daleko
rozsáhlejší již jen z toho důvodu, že v jeho náplni byla koordinace činnosti
podřízených poboček, včetně otázek personálních“; lze tedy dovodit, že „v
příčinné souvislosti s organizačními změnami u žalovaného odpadla část pracovní
náplně žalobkyně“. Uzavřel proto, že přijatá organizační změna byla
bezprostřední příčinou nadbytečnosti žalobkyně. Za podstatné nepovažoval, že na
místo ředitele pobočky v XY byla uzavřena pracovní smlouva s paní F. a že
„někteří ředitelé poboček vykonávali tuto pozici před i po transformaci“, neboť
výběr nadbytečného zaměstnance je zcela v kompetenci zaměstnavatele. Odvolací
soud též odmítl námitku žalobkyně o její diskriminaci z důvodu věku, neboť
„nebylo zrušeno pouze pracovní místo žalobkyně“. Navíc ze strany žalobkyně se
„nejedná z její strany ani o konkrétní a jednoznačné vylíčení rozhodujících
skutečností, ze kterých by vyplývalo, že žalovaný znevýhodňuje z důvodu věku
určitou skupinu zaměstnanců v předdůchodovém věku“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání směřující
proti oběma jeho výrokům. Dovolatelka namítá, že oba soudy nesprávně právně
posoudily skutečnost, zda „mezi rozhodnutím č. 7/2015 ředitele Retailové divize
Severovýchod ze dne 1. 12. 2015 a nadbytečností žalobkyně existuje vztah
příčiny a následku (příčinná souvislost)“. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2457/2015 a rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 12. 2017 sp. zn.
21 Cdo 4568/2017, podle kterých, pokud se z
hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z
hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance, nemůže být
jiná okolnost, spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání
zaměstnavatele, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle § 52
písm. c) zák. práce. Dovolatelka je přesvědčena, že druh práce „ředitel
pobočky“ s místem výkonu práce XY v důsledku organizační změny „neodpadl,
naopak nadále zůstal zachován, pouze začal být vykonáván jiným zaměstnancem“. Skutečnost, že žalovaná změnila pobočku L2 XY v pobočku typu L1, neměla na
schopnost žalované přidělovat žalobkyni sjednaný druh práce „ředitel pobočky“
žádný vliv; uvedené pracovní místo zůstalo zachováno, změnily se pouze vztahy
nadřízenosti a podřízenosti mezi jednotlivými pobočkami. Jestliže byl v daném
případě sjednán druh práce „ředitel pobočky“, byla žalobkyně „povinna vykonávat
pro žalovanou v XY práci ředitele pobočky jakéhokoli typu, tedy jak pobočky L2,
tak i L1 (případně jiné)“; žalovaná mohla kdykoli před 15. 1. 2016 změnit
pracovní náplň žalobkyně. Vzhledem ke skutečnosti, že bylo ke dni 15. 1. 2016
zrušeno pracovní místo ředitele pobočky typu L2 a ke stejnému dni nově zřízeno
pracovní místo ředitele pobočky typu L1, „pak nelze přijmout závěr, že pracovní
místo zastávané žalobkyní se stalo nadbytečným a že existuje příčinná
souvislost mezi přijatým rozhodnutím a nadbytečností zaměstnance“. Ačkoli se
rozhodnutí o tzv. „organizační změně“ týkalo celkem 7 poboček stejného typu,
výpověď z pracovního poměru „pro údajnou nadbytečnost“ byla dána pouze
žalobkyni. Dovolatelka má za to, že se jednalo o „diskriminaci z důvodu věku“,
neboť žalobkyni bylo v době dání výpovědi 58 let a byla pro žalovanou „méně
perspektivním zaměstnancem než její kolegové na týchž pozicích ředitelů poboček
téhož typu“. Závěrem dovolatelka shrnula právní otázky, od jejichž řešení
dovozuje přípustnost dovolání a které dosud nebyly v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešeny ve všech souvislostech: a) zda existuje příčinná
souvislost mezi přijatým rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností
zaměstnance i v situaci, kdy nadále existuje pracovní místo zaměstnance, byť se
změněnou pracovní náplní, b) zda existuje příčinná souvislost mezi přijatým
rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností zaměstnance i v situaci, kdy na
pracovní místo uvolněné odchodem zaměstnance je přijat jiný zaměstnanec, byť se
jedná o pracovní místo se změněnou pracovní náplní, c) zda existuje příčinná
souvislost mezi přijatým rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností
zaměstnance i v situaci, kdy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele odpadá část
pracovní náplně. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl,
popřípadě jako nedůvodné zamítl. Dovolání považuje za nepřípustné, neboť
nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny
a odvolací soud je posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu a námitky, jimiž je zpochybňováno hodnocení provedených důkazů a skutková
zjištění soudů, přezkumu dovolacího soudu nepodléhají. Souhlasí se závěrem
odvolacího soudu o splnění všech předpokladů k výpovědi z pracovního poměru
podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Pracovní pozice ředitele pobočky
v době před a v době po přijetí organizační změny byly odlišné pracovní pozice
s rozdílnou pracovní náplní. Příčinná souvislost mezi rozhodnutím o organizační
změně a nadbytečností žalobkyně byla tedy dána. Žalobkyně v řízení nenabídla
„žádný důkaz či relevantní tvrzení“ podporující její domněnku diskriminace z
důvodu věku, a naopak žalovaná prokázala rovné zacházení se zaměstnanci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve
které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o
náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle ustanovení
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně
na základě manažerské smlouvy ze dne 18. 6. 2012, kterou byla změněna pracovní
smlouva účastníků ze dne 18. 12. 1987 „ve znění pozdějších změn a dodatků“,
pracovala u žalované ve sjednaném druhu práce ředitel pobočky s místem výkonu
práce v XY. V rámci organizační struktury žalované měla pobočka XY postavení
pobočky na úrovni řízení L2, které byly podřízeny pobočky na úrovni řízení L1. Náměstek generálního ředitele, Distribuce, vydal dne 18. 11. 2015 rozhodnutí o
organizační změně RET/2015/9 spočívající ve snížení počtu poboček úrovně L2 a
optimalizaci organizační struktury poboček L1, jímž byly s účinností od 15. 1. 2016 ve struktuře retailových divizí zrušeny vyjmenované pobočky úrovně L2 s
celou jejich organizační strukturou kromě poboček L1 a současně ve stejných
lokalitách zřízeny pobočky úrovně L1; součástí výčtu rušených poboček úrovně L2
byla též pobočka XY, která nově (jako pobočka úrovně L1) spadá pod pobočku
úrovně L2 XY. Navazujícím rozhodnutím ředitele Retailové divize Severovýchod ze
dne 1. 12. 2015 č. 7/2015 byla s účinností od 15. 1. 2016 (s ohledem na zrušení
pobočky úrovně L2 XY) zrušena pracovní místa ředitele pobočky a náměstka
ředitele pobočky s místem výkonu práce XY. Na pracovní místo ředitele pobočky
XY byla od 15. 1. 2016 (na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 11. 12. 2015) zařazena dosavadní náměstkyně ředitele pobočky G. F. Dne 1. 12. 2016
byla žalobkyni doručena shora uvedená výpověď z pracovního poměru z důvodu
podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může dát
zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zákoníku práce. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné. Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 1. 12. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších
předpisů účinném do 31. 12. 2016 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též
(srov. § 4 zák. práce) podle zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“). Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal
zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí
konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná
souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami,
tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho
provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že
zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci
podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí
možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní
smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro
zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu
pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet
svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový
počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho
potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968
sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). Judikatura soudů (v této souvislosti) již dříve dovodila, že přijetí jiného
zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z
pracovního poměru pro nadbytečnost (případně obsazení tohoto místa
zaměstnavatelem některým ze stávajících zaměstnanců), je zpravidla „důkazem o
neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu“; v takovém případě totiž nelze
hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp.
druh práce, který na základě
pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační
změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru
byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Jestliže se totiž
z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z
hlediska své věcné náplně) druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného
zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající kupř. pouze v jeho osobě nebo v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele
podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. 21
Cdo 1770/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. 21 Cdo
2735/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo
440/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo
1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo
5054/2014, uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo
317/2015). Z uvedeného vyplývá, že nadbytečnost zaměstnance nastává (a posuzuje se) ve
vztahu k druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě (popř. k druhu práce
vyplývajícímu ze jmenování zaměstnance na vedoucí pracovní místo). Přitom je
třeba mít na zřeteli, že zaměstnavatel nemá povinnost při faktickém výkonu
pracovní činnosti vykonávané zaměstnancem využít v celém rozsahu druh práce
sjednaný v pracovní smlouvě. Zaměstnavatelem přidělovaná práce se nepochybně
musí pohybovat v rámci smluvně sjednaného druhu práce, ovšem nemusí jej zcela
vyčerpat, nemusí tedy zahrnovat veškerou možnou pracovní činnost spadající do
sjednaného druhu práce (k tomu srov. – byť v jiné souvislosti – odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3240/2015,
uveřejněného pod č. 119 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2018,
a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019 sp. zn. 21 Cdo 862/2018). Nadbytečnost zaměstnance nelze tudíž spojovat s takovým rozhodnutím o
organizační změně, v jehož důsledku sice není pro zaměstnavatele dále (zcela
nebo zčásti) potřebný výkon pracovních činností, které dotčený zaměstnanec
dosud pro něj vykonával, avšak zaměstnavatel má možnost přidělovat zaměstnanci
jinou práci v rámci sjednaného druhu práce, jejímž výkonem by byl zaměstnanec
nadále ve svém pracovním úvazku vytížen (srov. odůvodnění rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1980 sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněného pod č. 42
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 262/2012). Podle skutkových zjištění učiněných v projednávané věci měla žalobkyně pro
žalovanou vykonávat sjednaný druh práce ředitel pobočky.
Součástí ujednání o
druhu vykonávané práce nebylo bližší vymezení pobočky z hlediska jejího
postavení v organizační struktuře žalované. Na základě takto sjednaného druhu
práce mohla žalobkyně pro žalovanou vykonávat práci ředitele pobočky na
jakékoli úrovni řízení, tedy jak práci ředitele pobočky úrovně L2, tak práci
ředitele pobočky úrovně L1. Z učiněných skutkových zjištění dále vyplývá (a
odvolací soud k tomuto skutkovému závěru nepochybně dospěl, pokud v souvislosti
s organizační změnou hovoří o „transformaci“ a o tom, že „pobočka žalovaného v
XY se po organizační změně stala pobočkou bez podřízené organizační
struktury“), že podstata posuzované organizační změny v případě pobočky XY
spočívala v přeměně stávající pobočky úrovně L2 na pobočku úrovně L1, která
způsobila, že – jak uvedl odvolací soud – „odpadla část pracovní náplně
žalobkyně“. Na této podstatě provedené organizační změny nic nemění skutečnost,
že žalovaná formálně s účinností ke dni 15. 1. 2016 rozhodla o zrušení pobočky
úrovně L2 XY a zřízení pobočky úrovně L1 XY, jakož i o zrušení pracovního místa
ředitele pobočky úrovně L2 v XY a zřízení pracovního místa ředitele pobočky L1
v XY; rozhodující je smysl a účel provedené organizační změny, nikoliv její
formální označení v rozhodnutí zaměstnavatele. I když s výkonem práce ředitele
pobočky úrovně L1 není spojen výkon činností, které žalobkyně vykonávala jako
ředitelka pobočky L2 (zejména činností spočívajících v řízení, koordinaci a
podpoře podřízených poboček L1), ze skutečnosti, že žalovaná na pracovní místo
ředitele pobočky XY po její přeměně z pobočky úrovně L2 na pobočku úrovně L1
přijala jinou zaměstnankyni (dosavadní náměstkyni ředitele pobočky G. F.),
vyplývá, že i výkonem práce ředitele pobočky úrovně L1 by žalobkyně byla ve
svém pracovním úvazku vytížena. Lze proto učinit závěr, že žalobkyně se v
důsledku organizačního opatření žalovaného spočívajícího ve zrušení pracovního
místa ředitele pobočky úrovně L2 XY s účinností od 15. 1. 2016 nestala
nadbytečnou zaměstnankyní, neboť nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) se
nestal druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěné žalobkyně a žalovaná
měla nadále možnost plnit povinnost [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]
přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy i ve svém novém (organizačním
opatřením změněném) organizačním uspořádání. Důvod pro rozvázání pracovního
poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce nebyl tedy naplněn a
výpověď z pracovního poměru ze dne 1. 12. 2015 je jako právní jednání, které
odporuje zákonu a – s ohledem na ochrannou funkci pracovního práva – zjevně
(zřejmě, jednoznačně a nepochybně) narušuje veřejný pořádek (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020 sp. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod č. 104 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2020), absolutně neplatná
(srov. § 580 odst. 1, § 588 o. z. a § 1a odst. 1 písm. a), § 1a odst. 2 zák. práce).
Protože právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá,
není správné a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci
rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozsudek
soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru
z důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce daná žalobkyni dopisem
žalované ze dne 1. 12. 2016 je neplatná [§ 243d odst. 1 písm. b), § 220 odst. 1
písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a
dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, §
224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně v nich měla ve věci
plný úspěch, a má proto proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných před
soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem k účelnému
uplatňování svého práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2
část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady
nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti
případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro
účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s
přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro jednotlivá řízení před
soudy všech stupňů a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV.
ÚS 3559/15] ve výši 10 000 Kč.
Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni v souvislosti se
zastoupením náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v řízení před
soudem prvního stupně ve výši 5 x 300 Kč, celkem 1 500 Kč, v odvolacím řízení
ve výši 2 x 300,- Kč, celkem 600 Kč, a v dovolacím řízení ve výši 2 x 300 Kč,
celkem 600 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů). Vzhledem k tomu, že jak v případě advokáta JUDr. Marka Jansty,
LL.M., který žalobkyni zastupoval v řízení před soudy, tak v případě advokáta
JUDr. Dominika Brůhy, Ph.D., který žalobkyni zastupoval v dovolacím řízení,
bylo osvědčeno, že jsou plátci daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které
žalobkyni vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a
náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle
sazby daně z přidané hodnoty [21 % - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty] ve výši 2 415 Kč za řízení před soudem
prvního stupně, 2 226 Kč za odvolací řízení a 2 226 Kč za dovolací řízení.
Dále žalobkyni vznikly náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku za
žalobu ve výši 2 000 Kč, za odvolání ve výši 2 000 Kč a za dovolání ve výši 14
000 Kč.
Žalovaná je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v
celkové výši 15 915 Kč, odvolacího řízení v celkové výši 14 826 Kč a dovolacího
řízení v celkové výši 26 826 Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, který
žalobkyni zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku
(§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu