Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatele Miroslava Klösela, t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Melánií Pyszkovou, advokátkou se sídlem U Stromovky 1501/11, Havířov, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. února 2013 č. j. 6 To 65/2013-45 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. února 2013 sp. zn. 0 Nt 252/2013, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky ve Zlíně, jímž označený soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou jeho stížnost směřující do tamtéž označeného (a rovněž ústavní stížností napadeného) usnesení Okresního soudu ve Zlíně, kterým bylo rozhodnuto, že (I.) se stěžovatel podle § 72 odst. 1 tr. řádu ponechává ve vazbě, (II.) podle § 71a tr. řádu se zamítá jako nedůvodná jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, (III.) podle § 71 odst. 1 písm. a), b) tr.
řádu, že vazební důvod dle § 67 písm. a) tr. řádu trvá nadále, (IV.) podle § 73b odst. 4 tr. řádu, že důvody vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu a dle § 67 písm. c) tr. řádu pominuly, (V.) podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, že se písemný slib stěžovatele nepřijímá, (VI.) podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu, že se zamítá návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a konečně (VII.) podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu, že se nabídka záruky důvěryhodné osoby, a to Dagmar Hauserové, nepřijímá.
Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ohledem na zevrubně rozvedené výhrady, mířící do (stěžovatelem tvrzené) nekonkrétnosti a nedostatečnosti rozhodovacích důvodů, jimiž obecné soudy závěry o vazbě podložily, těmto souhrnně vytkl, že svá rozhodnutí podložily toliko hrozbou vysokého trestu, aniž by reflektovaly požadavky z judikatury Ústavního soudu plynoucí (jmenovitě nálezů sp. zn. I.
ÚS 432/01 a
III. ÚS 566/03 , oba dostupné na http://nalus.usoud.cz); v důsledku toho se posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jak Ústavní soud opakovaně konstatoval, do úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III.
,
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí uvedených v § 134 odst. 2 tr. řádu ve spojení s § 73c tr. řádu - oproti výtkám stěžovatele prezentovaným v ústavní stížnosti - jednoznačně obstojí. Obecné soudy se s námitkami stěžovatele zákonným a racionálně přezkoumatelným způsobem náležitě vypořádaly, v důsledku čehož lze jejich úsudek podřadit pod výraz (ústavně souladného) nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Nutno zdůraznit, že z pohledu dosavadní důkazní situace a jejího hodnocení pouze pro účely vazby soudy přesně vyjmenovaly důvody, o něž se jejich poukaz na v posuzované věci konkrétně a individuálně hrozící vysoký trest opírá. Učinily tak náležitě s přihlédnutím ke specifickým a stěžovatelem tvrzeným konkrétním okolnostem, které případně (mají-li kontextuální váhu) jinak obavu z útěkového jednání předvídaného v ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu zeslabují (jsou s to ji oslabit), jimž však v předmětné věci z hlediska proporčního poměřování (hrozícího trestu a významu těchto okolností) rozhodného pro závěrečný úsudek o naplnění podmínek vazby dostatečnou intenzitu nepřisoudily (srov. kupř.
nález sp. zn. III. ÚS 566/03 , při obdobné aplikaci kritéria obsaženého v § 14 odst. 3 věta za středníkem zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku implicite). Pokud stěžovatel v této souvislosti tvrdil, bez přiměřené reflexe závažnosti nastalé situace spjaté s předmětným trestním stíháním, resp. jeho zatím orgány činnými v trestním řízení předpokládaným minulým jednáním, že jsou odůvodnění soudu v některých ohledech spekulativní, z povahy věci plyne, že tomu ani jinak stran jistých soudem předložených úvah (v této fázi řízení) být nemůže; rozhodující přitom z pohledu ústavněprávního je, že nejsou projevem svévole a zohledňují racionálně posuzované objektivní konstelace (srov. např. nálezy sp. zn. I.
ÚS 62/96 ,
II. ÚS 124/97 ,
,
III. ÚS 566/03 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Za této ústavně konformní argumentační pozice odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů stěžovatel zásah do jeho ústavně zaručených práv neprokázal, pročež Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2013
Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu