Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. Š., advokáta, zastoupeného Mgr. Denisou Valentovou, advokátkou se sádlem Karlovo náměstí 17, Praha 2, proti usnesení Obvodního osudu pro Prahu 4 ze dne 20. 10. 2010, č. j. 41 C 459/2008-64, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2010, č. j. 51 Co 527/2010-75, spojené s návrhem na zrušení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením soud prvního stupně rozhodl, že se řízení zastavuje (výrok I.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a konečně, že opatrovníku žalované - tedy stěžovateli - se za zastupování žalované přiznává částka 2.703,60 Kč (výrok III.). Při rozhodování o odměně stěžovatele za zastupování soud prvního stupně aplikoval § 9 odst. 5, 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Městský soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odměně opatrovníka potvrdil. Ztotožnil se s právním názorem obvodního soudu o nutnosti aplikovat § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Své rozhodnutí odvolací soud - v kontrapozici s názorem stěžovatele o nutnosti aplikovat § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. - odůvodnil tím, že uvedený typ řízení se mj. vyznačuje tím, že opatrovník, který byl v řízení soudem ustanoven, nemá žádný kontakt se svým "klientem", a proto může vycházet téměř výlučně z obsahu spisu. Zákonodárce tedy při takto nastavené odměně odůvodněně předpokládal výrazně nižší pracnost a náročnost právní služby opatrovníka než v případech, kdy je advokát, byť ve funkci ustanoveného zástupce dle ust. § 30 odst. 2 o. s. ř., se svým klientem ve spojení a kdy koncipuje žalobní tvrzení, resp. obranu proti nim, včetně relevantních důkazů, ve spolupráci s ním. Odvolací soud následně uzavřel, že se nejedná o rozpor s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, ani s dalšími články tohoto ústavního zákona. S odkazem na nález Ústavního soudu
Pl. ÚS 10/08
dovodil, že "srovnání právní úpravy dvou či více institutů, uplatňujících se v odlišných situacích, nelze vydávat za záležitost rovnosti mezi osobami". Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušila jeho základní právo dle čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje zrušit § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s právním názorem obecných soudů o nutnosti aplikovat § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Na podporu svého opačného názoru - o nutnosti aplikovat odst. 1 téhož paragrafu - vyslovuje především následující argumenty. Zcela nesprávná je prý úvaha odvolacího soudu, ze které vyplývá, že v případě "absence klienta" je možno a priori uvažovat o výrazně nižší pracnosti a náročnosti poskytnutých právních služeb. Odvolací soud nevzal v úvahu, že i přes jistou specifičnost soudního řízení (spočívající v neexistenci kontaktu s klientem) ostatní aspekty soudního řízení zůstávají bezesporu zachovány. Advokát při svém ustanovení musí prostudovat soudní spis. V tomto kontextu je lhostejné, v jakém postavení tak činí (tedy zda jako opatrovník či jako právní zástupce). Bez ohledu na své formální postavení je pak následně nucen se náležitě připravit na nařízené soudní jednání a rovněž jej absolvovat. Pokud je rozhodnutí pro klienta nepříznivé, podává po zvážení okolností případný opravný prostředek, atd. V tomto ohledu je činnost advokáta (opatrovníka) zcela shodná s činností, jakou vykonává pro klienty na plnou moc, případně pro klienty, kterým je ustanoven jako právní zástupce.
Při vyúčtování odměny vychází advokát - opatrovník, stejně jako advokát - právní zástupce, ze stejného ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. (§ 11). V této souvislosti není stěžovateli zřejmé, z jakého důvodu by např. sazba odměny u advokáta - opatrovníka v případě lustrace soudního spisu, či účast u soudního jednání, měla být oproti sazbě odměny advokáta - ustanoveného právního zástupce, několikanásobně nižší. Postavení advokáta - opatrovníka je v případě "absence" kontaktu klienta ještě náročnější, a to s ohledem na nutnost ochrany zájmů klienta bez znalosti hlubších souvislostí v dané věci, které by mohl klient advokátovi poskytnout, a jejichž uplatnění by klientovi mohlo přinést úspěch ve věci. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na § 31 odst. 2 o. s. ř. Jediným důsledkem případné "absence dosahu" klienta tak může být skutečnost, že advokát v tomto případě nemůže uplatnit úkon právní služby zakotvený v ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., spočívající v uskutečnění porady se svým klientem. V kontextu uvedených skutečnosti považuje stěžovatel - ve vztahu k advokátovi - za zcela nedůstojné a neudržitelné, aby se výše sazby odměny ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (při tarifní hodnotě 500,- Kč) např. za prostudování soudního spisu či účasti na soudním jednání, shodovala s výší paušální náhrady za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif).
Ústavní soud se obdobnou ústavní stížností ve své judikatuře zabýval již vícekrát. Zde lze citovat kupříkladu usnesení
sp. zn. III. ÚS 2160/10
či
I. ÚS 2296/10
, která rekapitulovala dosavadní judikaturu Ústavního soudu k problematice stěžovatelem předložené:
"Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká neústavní aplikaci ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený "zásah" orgánu veřejné moci je konformní s naopak pozitivním hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie (odměna za zastupování v případech advokátů ustanovených podle § 29 odst. 3 o. s. ř.), jakož i kritiky postupu v řízení, se v rozhodném smyslu identifikuje s jinými ústavními stížnostmi, o nichž Ústavní soud dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - usneseními
sp. zn. IV. ÚS 880/09
,
I. ÚS 2611/09
,
II. ÚS 2722/09
,
,
II. ÚS 647/10
,
III. ÚS 1316/10
,
III. ÚS 1292/10
,
III. ÚS 271/10
,
či
III. ÚS 2797/09
- odmítl.
Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci § 9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř.
sp. zn. IV. ÚS 880/09
,
II. ÚS 2722/09
,
III. ÚS 84/10
,
III. ÚS 1292/10
,
IV. ÚS 812/10
), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska
III. ÚS 2160/10
účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti nezakládá" (kupř.
III. ÚS 1292/10
,
III. ÚS 84/10
,
IV. ÚS 812/10
).
Od těchto závěrů není důvodu se odchýlit, a již proto stěžovatelovu kritiku obecných soudů jako ústavně relevantní akceptovat nelze.
Právě poukazem na výše označenou prejudikaturu Ústavního soudu, jež dovodila, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv zde nedochází, je odůvodněn výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná; jeho logickým důsledkem pak je, že musela být podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Odkaz na odlišnou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze je evidentně nepřípadný již proto, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů (srov. též
sp. zn. III. ÚS 271/10
,
III. ÚS 1292/10
,
IV. ÚS 880/09
či
II. ÚS 647/10
).
Co do namítaného nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008
sp. zn. IV. ÚS 2380/08
platí vskutku, co konstatovaly obecné soudy, že míří zcela jinam, než co je zde rozhodné, totiž k samotnému vymezení podmínek ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř., a nikterak neuvažuje o tom, zda a jak má být aplikováno kritické ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu; tomu se naopak věnují - a to stěžovatelčiným názorům protisměrně - jiná rozhodnutí Ústavního soudu, totiž právě ta, na která se výše poukazuje.
Senát Ústavního soudu proto (viz výše) ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.".
III.
Ústavní soud nevidí důvod ani v nyní posuzované věci odchýlit se od shora citované četné vlastní judikatury. Proto - po shledání, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Právě poukazem na výše označenou prejudikaturu Ústavního soudu je odůvodněn závěr, že návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 5 advokátního návrhu je zjevně neopodstatněný, důsledkem čehož je jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 2797/09
). Řečeno ještě jinak, lze odkázat též na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 812/10
,
III. ÚS 1316/10
,
II. ÚS 2237/10
).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu