Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Marcela Juřici, zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Koliště 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, č. j. 25 Cdo 833/2012-191, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011, č. j. 59 Co 196/2011-145, a proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. 2. 2011, č. j. 14 C 74/2004-113, za účasti Nejvyššího soud, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, č. j. 14 C 74/2004-113 rozhodl ve výroku I., že žaloba žalobce v dané věci (J. Malůše) na náhradu škody proti stěžovateli a druhému žalovanému je co do základu důvodná, a ve výroku II., že o výši nároku bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, kterým tomuto soudu vytýkal procesní pochybení, mající za následek zmatečnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Zejména nesouhlasil s tím, že bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem, aniž by pro takové rozhodnutí byly podle něj splněny procesní podmínky. Před vydáním rozhodnutí prý nebyli účastníci poučeni podle § 119 o. s. ř. a nebylo jim umožněno shrnout své návrhy, vyjádřit se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci.
Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č. j. 59 Co 196/2011-145 rozsudek soudu I. stupně ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem potvrdil, když se s námitkami stěžovatele neztotožnil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 31. 10. 2012, č. j. 25 Cdo 833/2012-191 odmítl, neboť otázky nastíněné stěžovatelem v dovolání neměly dle Nejvyššího soudu zásadní význam po právní stránce ve věci samé.
Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud dodává, že v minulosti opakovaně dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit. Ústavní soud je toho názoru, že veškeré námitky, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti, byly již uspokojivě a ústavně konformním způsobem vyřešeny v řízení před obecnými soudy.
S námitkou nedostatku podmínek pro vydání mezitímního rozsudku se řádně vypořádal jak odvolací soud, tak Nejvyšší soud. Odvolací soud ve svém rozsudku k účelnosti vydání mezitímního rozsudku uvedl, že "mezitímní rozsudek soud vydat může, ale nemusí. Zákon ponechává na uvážení soudu účelnost takového postupu. Shledá-li soud důvody pro postup podle § 152 odst. 2 o. s. ř., může vydat mezitímní rozsudek i bez návrhu účastníka. K účelnosti takového postupu účastníci mají právo se vyjádřit, a jak vyplývá z obsahu protokolu ze dne 2. 2. 2011, jim toto právo upřeno nebylo, když soudu I. stupně výslovně projevil úmysl v této části řízení tak učinit." Obdobně i Nejvyšší soud neshledal, že by nebyla naplněna účelnost takového postupu, když uvedl, že "postup soudů nižších instancí je v daném případě v souladu nejen s právní úpravou, ale též s judikaturou soudů vztahujících se k předpokladům pro vydání mezitímního rozsudku."
K porušení práv stěžovatele nemohlo dojít ani tvrzeným nedostatečným poučením podle § 119a o. s. ř. Nejvyšší soud jasně konstatoval, že "případná absence poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. nemá bez dalšího vliv na věcnou správnost rozhodnutí, pouze otvírá účastníkovi možnost uplatnit skutečnosti a důkazy, které pro absenci poučení neuplatnil u soudu prvního stupně, v odvolacím řízení; neumožnil-li soud prvního stupně účastníkům shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování a ke skutkové i právní stránce věci (§ 119a odst. 2 o.
s. ř.), nemá to rovněž vliv na rozhodnutí ve věci samé, zejména pokud tuto možnost účastníci dostali v odvolacím řízení (což se stalo i v projednávané věci); konečně ani okolnost, že soud prvního stupně výslovně nerozhodl o tom, že neprovede další navrhované důkazy, nezpůsobuje sama o sobě věcnou nesprávnost jeho rozhodnutí, tím méně pak rozhodnutí soudu odvolacího." Uvedenému v zásadě opět není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že ne každé porušení procesního ustanovení vede automaticky k porušení práva na spravedlivý proces.
Takové porušení totiž musí mít dostatečně intenzivní charakter, aby takový nepřípustný zásah vyvolalo. To platí zvláště tehdy, může-li být procesní pochybení později v řízení zcela napraveno či alespoň výrazně zmírněno, jak se také ve věci v rámci odvolacího řízení stalo.
Zjevně neopodstatněná je i námitka, brojící proti probíhajícímu dokazování. Podle § 125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Nejvyšší soud v minulosti připustil, že důkazním prostředkem listinné povahy v občanském soudním řízení může být - podle okolností projednávané věci - též protokol o výslechu (výpovědi) svědka, který byl učiněn v jiném (např. trestním) řízení.
Soud tak může učinit i tehdy, navrhuje-li žalobce jako důkaz výslech svědka. Obecný soud totiž není vázán důkazními návrhy účastníků natolik, že by byl povinen provést všechny jimi navržené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (srov. § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Jestliže však účastník řízení popírá pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka podle ustanovení § 126 o.
s . ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Z uvedeného zřetelně vyplývá, že soud I. stupně mohl provést důkaz čtením protokolu o výslechu svědka v trestním řízení. Proti takovému postupu je možno se bránit konkrétními námitkami, zpochybňujícím pravdivost tvrzených skutečností nebo osobu svědka. Takové námitky pak povedou k tomu, že soud bude povinen sám výslech svědka provést. Na druhou stranu však není možno účinně protestovat proti důkazu čtením protokolu o výslechu svědka v jiném řízení toliko na základě obecných námitek, směřujících k nepřípustnosti provedeného důkazu, jak to nyní činí stěžovatel.
Nutno podotknout, že stěžovatel měl dostatek prostoru proti provedenému důkazu takto protestovat, a to především v řízení před odvolacím soudem. Na uvedeném závěru potom nic nemění ani to, že trestní řízení neskončilo pravomocným rozhodnutím soudu o vině.
Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 26. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu