Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele I. M., a stěžovatelky X, obou zastoupených Alenou Sayduevou Knapovou, advokátkou se sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 836/2024-530 ze dne 16. 10. 2024 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 59/2023-356 ze dne 31. 1. 2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného trestního spisu vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2022 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022 uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku ("TZ"), zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 TZ, zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) TZ a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 TZ a stěžovatelka zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) TZ, zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 TZ, zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) TZ a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 TZ.
2. Stěžovatel byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a k peněžitému trestu v celkové výměře 4 100 000 Kč a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 let. Stěžovatelka byla odsouzena k souhrnnému peněžitému trestu v celkové výměře 200 000 Kč.
3. Podle § 43 odst. 2 TZ byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu a to ve vztahu ke stěžovateli i stěžovatelce.
4. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 24. 5. 2023 schválil dohodu o vině a trestu mezi státním zástupcem a stěžovateli a zrušil výrok o trestu výše uvedeného rozsudku okresního soudu. Krajský soud v rozsudku uvedl, že dohoda neobsahuje ujednání smluvních stran o náhradě škody jednotlivým poškozeným subjektům. Krajský soud proto odkázal poškozené subjekty - vedlejší účastnici [Českou republiku - Ministerstvo financí (dále jen "vedlejší účastnice")] a Finanční úřad pro Olomoucký kraj s uplatněnými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku Krajského soudu v Brně odvolání pro nesprávnost výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek krajského soudu, a to ve výroku, kterým byla vedlejší účastnice odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a nově rozhodl tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici majetkovou škodu 2 983 391,20 Kč s úrokem z prodlení 11,75 % p. a. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
6. Na základě poučení vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že přípustnost dovolání je striktně omezena na pravomocná rozhodnutí soudu učiněná ve druhém stupni ve věci samé. Jinými slovy se pro jeho přípustnost musí bezvýjimečně jednat o odsuzující rozsudek ve smyslu § 265a odst. 1 a odst. 2 písm. a) až h) trestního řádu, v rozhodném znění ("TŘ"). Rozsudek vrchního soudu nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé, jelikož výlučně na podkladě odvolání vedlejší účastnice ruší výrok rozsudku krajského soudu, jenž odkázal vedlejší účastnici na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejde tedy o rozhodnutí, jehož předmětem by byla otázka viny nebo trestu a nelze jej podřadit ani pod rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. a) TŘ. Nejvyšší soud konstatoval, že na těchto závěrech nic nemění ani nepřesné poučení a dodal, že nesprávné poučení nemůže dát stěžovatelům více práv, než která jim zákon poskytuje.
7. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením o porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Stěžovatelka má za to, že bylo v rozporu se zákonem uložit jí povinnost k náhradě škody v trestním řízení, neboť je proti ní vedeno insolvenční řízení. Namítá, že podle § 140b insolvenčního zákona (dále jen "IZ") nelze v adhezním řízení uložit obviněnému takovou povinnost, nejde-li o výjimky uvedené v tomto ustanovení, tj. zejm. v případě, že byl v trestním řízení zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. Podle stěžovatelky v trestním řízení nedošlo k zajištění majetku v majetkové podstatě dlužníka podle § 47 a násl. TŘ. Namítá, že zajištění finanční částky jako náhradní hodnoty nepředstavuje zajištění nároku poškozených ve smyslu § 47 a násl. TŘ. Na základě toho stěžovatelka dovozuje, že se výjimka ze zákazu v § 140b IZ nemohla uplatnit. Stěžovatelé s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (viz dále) také namítají, že krajský soud postupoval správně, odkázal-li poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních, protože skutková zjištění neumožňovala, aby soud určil náhradu škody sám.
8. Dále stěžovatelé namítají, že právo na náhradu škody je promlčeno. Rozhodnutím vrchního soudu došlo k nesprávnému prodloužení promlčecí lhůty, protože v přípravném řízení vystupovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu, místo nějž pak nastoupila vedlejší účastnice. Soudy tak nesprávně dovozovaly nový počátek běhu promlčecí lhůty až od uplatnění nároku na náhradu škody vedlejší účastnicí.
9. Stěžovatelé rozporují povinnost hradit náklady řízení za dovolání podané na základě nesprávného poučení vrchního soudu. Odmítnutím ústavní stížnosti pro předčasnost (usnesení sp. zn. I. ÚS 1416/24 ze dne 19. 6. 2024) měl Ústavní soud potvrdit správnost postupu stěžovatelů, kteří podáním dovolání pouze čerpali opravné prostředky, o nichž byli poučeni. Stěžovatelé mají za to, že k zásahu do jejich základních práv došlo také uplynutím doby od podání dovolání do vydání usnesení o odmítnutí dovolání.
10. Stěžovatelé v posledku požádali "o odklad výkonu napadeného rozsudku" vrchního soudu (patrně myšlen návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku - pozn. Ústavního soudu).
11. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
12. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje. Rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně právě je v nynější věci rozsudek vrchního soudu. Přestože stěžovatelé proti rozsudku podali ze zákona (objektivně) nepřípustné dovolání, považuje Ústavní soud v souladu se svou judikaturou ústavní stížnost za včasnou (srov. nález sp. zn. I.
ÚS 3456/15 ze dne 9. 8. 2016). Stěžovatelé se totiž řídili nesprávným poučením vrchního soudu o tom, že je dovolání přípustné. V opačném případě by stěžovatelům bylo upřeno právo na přístup k soudu, neboť kvůli dovolacímu řízení, které nemělo být vedeno (a skončilo odmítnutím pro nepřípustnost), podali stěžovatelé ústavní stížnost po více než dvou měsících od doručení rozsudku vrchního soudu. Ústavní soud proto odvozoval počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti i ve vztahu k rozsudku vrchního soudu až ode dne, kdy bylo stěžovatelům doručeno usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní stížnost tedy Ústavní soud považuje za včasnou, a formální procesní předpoklady řízení jsou splněny.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 1435/11 ze dne 13. 7. 2011 Ústavní soud konstatoval, že Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů nezakotvuje základní právo na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") upravuje výslovně toliko právo na odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vině či trestu (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Z toho plyne, že dovolání je procesním prostředkem, jehož zavedení do právního řádu nutno chápat výlučně jako projev svobodné volby zákonodárce, nikoli jako projekci ústavně zaručeného práva.
S tím souvisí rovněž výlučná pravomoc zákonodárce stanovit podmínky přípustnosti takového opravného prostředku a oprávnění Nejvyššího soudu příslušná ustanovení ve své aplikační praxi vykládat. Nevykazuje-li takový výklad znaky svévole a splňuje-li rozhodnutí Nejvyššího soudu i další požadavky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí právem na spravedlivý proces, nepřísluší Ústavnímu soudu právní názor Nejvyššího soudu přehodnocovat.
15. Nejvyšší soud se nedopustil pochybení zasahujícího do ústavně zaručených práv stěžovatele. Dovolání odmítl s odůvodněním, že jeho podání je striktně omezeno na pravomocná rozhodnutí soudu učiněná ve druhém stupni ve věci samé, za něž napadené rozhodnutí nelze považovat (srov. bod 6 výše). Rozhodl v rámci své kompetence a příslušná zákonná ustanovení vyložil logicky a transparentně. Stěžovatelům nelze klást k tíži, že dovolání podali, neboť se řídili nesprávným poučením vrchního soudu. Na ústavní souladnosti odmítnutí dovolání pro zákonnou nepřípustnost to však nic nemění.
16. Stěžovatelé odkazují na nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 , ten však byl vydán na základě jiného skutkového i právního stavu. V dané věci došlo k nesprávnému poučení, na základě něhož nedošlo k využití existujícího opravného prostředku. V takové situaci došlo k odepření možnosti přezkumu a zkrácení práv osoby, která vycházela z chybného poučení a jíž takový postup nelze přičítat k tíži. V této věci však jde o opačnou situaci, na níž nelze výše citované rozhodnutí analogicky aplikovat, jelikož by nesprávným poučením fakticky docházelo k přiznání dalšího opravného prostředku, a tedy více práv nad rámec těch zákonem předvídaných (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012). Přiléhavě nelze na věc aplikovat ani nález III. ÚS 1140/22 ze dne 21. 6. 2022. V něm šlo o nesprávné poučení, podle něhož nebyl opravný prostředek přípustný, ačkoli tomu tak ve skutečnosti nebylo.
17. Stěžovatelé dále namítají rozpor s judikaturou Ústavního soudu týkající se dohody o vině a trestu (nálezy sp. zn. III. ÚS 1420/22 ze dne 6. 12. 2022 a
III. ÚS 236/23 ze dne 9. 5. 2023). Při uzavírání dohody o vině a trestu mohou ve vztahu ke škodě, resp. újmě či nároku na vydání bezdůvodného obohacení (dále bude užíván pouze pojem škody) nastat tři základní situace: 1. výše škody je součástí dohody o vině a trestu, protože na jejím rozsahu způsobeném trestnou činností panuje mezi státním zástupcem, obviněným a poškozeným shoda; 2. výše škody sjednána v dohodě o vině a trestu nebyla, ale skutkový stav je natolik spolehlivě prokázán, že soud může sám nad rámec dohody o vině a trestu obviněnému povinnost k náhradě škody uložit; a 3. strany dohody o vině a trestu se na výši škody neshodly a ani skutková zjištění neumožňují, aby výši škody na jejich základě určil soud sám.
18. Podle nálezu sp. zn. III. ÚS 236/23 zůstává-li výše škody způsobená trestnou činností do značné míry sporná, musí být o eventuální povinnosti obviněného ji nahradit rozhodnuto až v civilním řízení. V samostatném civilním řízení bude k dané otázce provedeno odpovídající dokazování a jak obviněnému, tak poškozenému bude dán náležitý prostor se vyjádřit. Podle § 229 odst. 1 TŘ platí, že není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro toto rozhodnutí třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle stěžovatelů by se tedy jednalo o modelovou situaci ad 3 podle předchozího bodu. Vrchní soud však dostatečně odůvodnil, že závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 236/23 aplikovat nelze, neboť stěžovatelé v době schvalování dohody nebrojili proti správnosti skutkových zjištění, a tím ani proti výši způsobené škody, a to za situace, v níž byl závěr o této výši alespoň základně podložen důkazy. Vrchní soud tedy věc logicky posoudil z hlediska modelové situace ad 2 výše (srov. obdobně nález sp. zn. III.
ÚS 1420/22 ). Vrchní soud pak podle § 228 odst. 1 TŘ uložil povinnost nahradit škodu s odůvodněním, že za dané situace nelze odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť by došlo k rozporu výroku o vině s výrokem o náhradě škody, a poukázal také na hospodárnost řízení.
19. Co se týče námitky nepřípustnosti výjimky obsažené v § 140b IZ, je nutno nejprve připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkum aplikace podústavního práva. Vrchní soud nepostupoval v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelů, jestliže výkladem daného ustanovení dospěl k závěru, že insolvenční zákon neklade podmínky na účel zajištění. V intencích napadených rozhodnutí je dostatečně patrné, že pro ústavněprávní posouzení věci není klíčové, zda k zajištění došlo podle § 79f odst. 1 TŘ ve spojení s § 79a odst. 1 TŘ nebo podle § 47 a násl. TŘ.
20. Ústavně konformním způsobem se pak vrchní soud vypořádal s námitkou promlčení. Své rozhodnutí řádně odůvodnil s poukazem na skutečnost, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty váže na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci (srov. body 44 a 45 napadeného rozsudku). Ústavní soud považuje za přijatelné, aby v případě státu byla osobou poškozeného míněna příslušná organizační složka, jak ostatně soudy setrvale judikují. V opačném případě by mohlo být enormně náročné zajistit, aby nedošlo k promlčení pohledávek státu. U státu totiž z pochopitelných důvodů nemusí být na počátku řízení ihned jasno, která organizační složka je k uplatnění nároku příslušná. Opačné řešení se jeví v poměrech souzené věci jako potenciálně nepřiměřeně ztěžující reálnou vymahatelnost nároků státu.
21. Stěžovatelé také namítají, že v důsledku nesprávného poučení o přípustnosti dovolání bylo zasaženo do jejich práva vlastnit majetek tím, že krajský soud následně každému z nich uložil povinnost nahradit náklady dovolacího řízení ve výši 10 000 Kč. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud dlouhodobě staví rezervovaně, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení tzv. nákladového výroku se uchyluje pouze výjimečně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004).
V posuzované věci se však Ústavní soud nemůže zabývat otázkou, má-li rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (navíc v bagatelní výši) výjimečně z kvalitativního hlediska ústavněprávní rozměr, neboť toto rozhodnutí není předmětem nynějšího přezkumu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že o této povinnosti rozhodl krajský soud po skončení dovolacího řízení usnesením ze dne 3. 12. 2024. Nebyla-li rozporovaná povinnost uložena ústavní stížností napadeným rozhodnutím, nemůže se Ústavní soud k její ústavní (ne)souladnosti vyjadřovat.
22. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu