USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovoláních obviněného Ivo Martinka, a obviněné právnické osoby ELMO-PLAST a.s., se sídlem Alojzov 171, 798 04 Alojzov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2024, č. j. 5 To 59/2023-356, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu se dovolání obviněného Ivo Martinka a obviněné právnické osoby ELMO-PLAST a.s. odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, byla pod bodem I. výroku podle § 314r odst. 4 tr. ř. schválena dohoda o vině trestu uzavřená dne 19. 4. 2023 ve 14:50 hodin v sídle Krajského státního zastupitelství v Brně ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 3/2021 mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně Mgr. Petrem Mazálkem a obviněným Ivo Martinkem a obviněnou právnickou osobou ELMO-PLAST a.s. (jakož i dalšími spoluobviněnými) s tím, že obviněný Ivo Martinek byl uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (body I./1, II./1), zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku (body I./1, II./1), zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod I./2) a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (bod II./2) a obviněná právnická osoba ELMOPLAST a.s. zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (body I./1, II./1), zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku (body I./1, II./1), zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod I./2) a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod II./2).
2. Obviněný Ivo Martinek byl za shora uvedenou trestnou činnost a za pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 1 T 161/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 9 To 287/2022, odsouzen podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému peněžitému trestu v celkové výměře 4.100.000 Kč, což představuje 410 celých denních sazeb, kdy výše jedné sazby činí částku 10.000 Kč.
4. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 (pěti) let.
5. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2022, č. j. 1 T 161/2021-1003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, č. j. 9 To 287/2022-1073, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Obviněná právnická osoba ELMO-PLAST a.s., byla za shora uvedenou trestnou činnost a za pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 1 T 161/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 9 To 287/2022, odsouzena podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim a § 68 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému peněžitému v celkové výměře 200.000 Kč, což představuje 200 celých denních sazeb, kdy výše jedné sazby činí částku 1.000 Kč.
7. Podle § 22 odst. 1, 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, jí byl uložen trest zákazu přijímání dotací a subvencí na dobu 10 (deseti) let.
8. Podle § 19 zákona č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim a § 71 odst. 1 tr. zákoníku bylo přistoupeno k trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční částky ve výši 55.344.459,31 Kč, která byla zajištěna na základě usnesení policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, SKPV OHK, ze dne 9. 8. 2016, č. j. KRPM-100961-380/TČ-2015-140080, ve spojení s usnesením policejního orgánu ze dne 9. 8. 2018, č. j. KRPM-100961-924/TČ-2015-140080.
9. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2022, č. j. 1 T 161/2021-1003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, č. j. 9 To 287/2022-1073, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
10. Pod bodem II. výroku byly podle § 229 odst. 1 tr. ř. s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních poškození: Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí České republiky, se sídlem Praha 1, Letenská 15, PSČ 118 00, IČO: 00006947, a Finanční úřad pro Olomoucký kraj, se sídlem Lazecká 545/22, 779 11 Olomouc.
11. Rozsudek byl v souladu s ustanovením § 129 odst. 2 tr. ř. vyhotoven jako zjednodušený a neobsahuje odůvodnění, neboť se po jeho vyhlášení, resp. ve lhůtě stanovené soudem státní zástupce i obvinění vzdali práva odvolání a obvinění současně prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění a nepřejí si, aby v jejich prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Dále soud v rozsudku uvedl, že dohoda o vině a trestu uzavřená mezi státním zástupcem a obžalovanými, která byla tímto rozsudkem schválena, neobsahuje ujednání smluvních stran o náhradě škody jednotlivým poškozeným subjektům. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. ř. s odkazem na ustanovení § 314r odst. 4 alinea druhá tr. ř. proto soud odkázal poškozené subjekty, a to Českou republiku zastoupenou Ministerstvem financí České republiky a Finanční úřad pro Olomoucký kraj s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
12. Poškozená Česká republika – Ministerstvo financí podala proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně odvolání, a to pro nesprávnost výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 5 To 59/2023, k odvolání poškozené podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, kterým byla poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí ČR, odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný Ivo Martinek, nar. 16. 2. 1964, spoluobviněný Ing. Miloslav Řehulka, a obviněná společnost ELMO-PLAST a.s., IČ: 28126548, jsou povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice – Ministerstvu financí, IČ: 00006947, se sídlem Letenská 525/15, 118 10 Praha 1, majetkovou škodu ve výši 2.983.391,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. ode dne 11. 5. 2022 do zaplacení. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. II.
13. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 5 To 59/2023, podali obvinění Ivo Martinek a společnost ELMO-PLAST a.s. prostřednictvím společné obhájkyně dovolání (č. l. 444–451 spisu), v rámci něhož uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Obvinění uvedli, že jsou si vědomi, že dovolání je přípustné proti pravomocným rozhodnutím ve věci samé podle § 265a odst. 1 tr. ř. ve spojení s odstavcem 2, kdy uvedené podporuje i konstantní judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, 3 Tdo 489/2006), nicméně jako dovolatelé jsou vázáni poučením Vrchního soudu v Olomouci, kdy tento v rámci poučení konstatoval, že proti rozsudku lze podat dovolání.
15. Dovolání pak obvinění směřují proti výroku o náhradě škody s tím, že Česká republika uplatnila řádně nárok na náhradu až dne 5. 1. 2022, obvinění uplatnili námitku promlčení a nárok poškozené České republiky je tak promlčen. Rozhodnutím soudu pak nelze zhojovat pochybení státu spočívající v tom, že nepostupoval jako poškozený v trestním řízení dostatečně aktivně a nechal promlčet svůj případný nárok na náhradu škody.
16. S ohledem na výše uvedené proto obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 5 To 59/2023, a sám rozhodl tak, že odvolání České republiky zastoupené Ministerstvem financí ČR proti výroku o náhradě škody z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, zamítl.
17. K dovoláním obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 5. 2024, sp. zn. 1 NZO 254/2024.
18. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a podrobně se zabýval námitkami uplatněnými obviněnými v dovoláních proti výroku o náhradě škody, dospěl k závěru, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Zároveň s tím navrhl, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
20. V obecné rovině lze uvést, že obvinění Ivo Martinek a společnost ELMO-PLAST a.s. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Podaná dovolání obecně splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obvinění je podali prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Kromě toho ale Nejvyšší soud především zkoumal, zda jsou dovolání obviněných přípustná. K tomu je nutno uvést, že dovolání zavedené do českého trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, bylo koncipováno jako specifický mimořádný opravný prostředek, který v určitých případech umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí. Proto byla současně striktně omezena přípustnost jeho podání pouze na ta pravomocná rozhodnutí soudu učiněná ve druhém stupni ve věci samé (§ 265a odst. 1 tr. ř.), která jsou jednotlivě vyjmenována v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř.
22. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
23. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Konkrétně se jedná o: a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
24. Z uvedeného výčtu vyplývá, že dovolání lze podat mimo jiné proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jím bylo upuštěno od potrestání. Takovýmto odsuzujícím rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle § 259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 tr. ř. Bezvýjimečně však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí, a už z tohoto důvodu je přípustnost jeho podání striktně omezena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1390/2005).
25. Dovolání obviněných směřovala proti rozsudku odvolacího soudu, kterým tento soud pouze na základě odvolání poškozené České republiky zastoupené Ministerstvem financí ČR podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku, jimiž byla poškozená odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 259 odst. 3 písm. tr. ř. znovu o jejím nároku rozhodl. Rozsudkem odvolacího soudu tak v projednávané věci nebylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných, neboť tyto výroky nabyly právní moci již v řízení před soudem prvního stupně. Předmětem odvolacího řízení se stal výlučně nárok poškozené České republiky na náhradu škody.
26. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, stejně jako již dříve v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 26 pod č. T 899), ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010, ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1310/2010, ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 266/2012, ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 438/2017, dále též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13.
7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/11; shodně viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3243], že rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé, které lze napadnout dovoláním ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. Rozsudek, kterým odvolací soud rozhoduje výlučně na podkladě odvolání poškozeného tak, že rozsudek soudu prvního stupně zčásti zruší, a to pouze ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení [srov. § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.
ř.], a sám ve věci znovu rozhodne o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení (srov. § 259 odst. 3, § 228, příp. ve spojení s § 229 odst. 2 tr. ř.), totiž není rozsudkem, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání [srov. dikci § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], neboť předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyla otázka viny nebo trestu (příp. i ochranného opatření), ale pouze rozhodnutí o nároku poškozeného.
Takový rozsudek odvolacího soudu nelze podřadit ani pod žádné jiné z taxativně vyjmenovaných typů rozhodnutí ve věci samé podle § 265a odst. 2 písm. b) až h) tr. ř. Vzhledem k tomu jsou dovolání obviněných, která směřovala proti takovému druhu rozhodnutí odvolacího soudu, ve smyslu § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřípustná. Navíc tento právní názor Nejvyššího soudu byl již v minulosti vysloven a dokonce publikován pod č. 19/2014 Sb. rozh. tr., ale i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu řešících obdobnou problematiku (např. rozhodnutí ze dne 15.
10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1314/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 616/2016).
27. Na uvedených závěrech nic nemění ani nepřesné poučení v závěru napadeného rozsudku odvolacího soudu na jeho straně 35., kde odvolací soud uvedl, že: „Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 3 tr. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Poškozený má možnost žádat o uspokojení nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, za který byla obžalovanému uložena majetková sankce tímto rozhodnutím, a to podle zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů“.
28. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že odvolací soud nesprávně použil obvyklé poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, ač bylo patřičné uvést, že proti jeho rozhodnutí nelze podat mimořádný opravný prostředek, tj. dovolání. K tomu je třeba dodat, že ani nesprávné poučení o možnosti podat dovolání, nemůže způsobit jeho přípustnost, poněvadž je třeba uplatnit zásadu, že ani takové nesprávné poučení ze strany odvolacího soudu nemůže dát obviněnému více práv, než mu poskytuje zákon. IV.
29. S ohledem na uvedený taxativní výčet rozhodnutí, proti nimž trestní řád v § 265a odst. 1, 2 tr. ř. připouští dovolání, a na ustálenou rozhodovací praxi v obdobných případech, Nejvyšší soud dovolání obviněných Ivo Martinka a právnické osoby ELMO-PLAST a.s. podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, neboť rozsudek, vůči kterému směřovala, nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., které by Nejvyšší soud mohl přezkoumat.
30. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16.10.2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu