U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2012
o dovolání, které podala obviněná I. M, proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 9 To 354/2011, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 68/2010, t a k t o
:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněné I. M. o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 14 T 68/2010,
byla obviněná I. M., uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě
cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr.
zákoník“). Za to jí byl uložen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí
svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále soud
rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. ř. tak, že poškozenou společnost Česká
spořitelna, a. s., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Vzhledem k tomu, že se obviněná po vyhlášení rozsudku vzdala
odvolání a státní zástupce tak učinil ve lhůtě, která mu byla za tímto účelem
stanovena, vyhotovila samosoudkyně podle § 314d odst. 3 tr. ř. (tj. ve znění
účinném do 31. 12. 2011) pouze zjednodušený písemný rozsudek, který neobsahoval
odůvodnění.
Svého práva podat řádný opravný prostředek proti citovanému rozsudku
využila poškozená společnost - Česká spořitelna, a. s., se sídlem Praha 4,
Olbrachtova 1929/62, a na podkladě jejího odvolání rozhodl Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 9 To 354/2011, jímž částečně zrušil
rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve
výroku o náhradě škody a znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. tak,
že obviněná je povinna podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozené
společnosti na náhradu škody částku 773.818,42 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.
byla Česká spořitelna, a. s., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala obviněná I. M.
prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná označila napadené rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé s
odůvodněním, že trestní řízení proběhlo způsobem, který jí neumožnil uplatnit
plnou ochranu jejích práv. Za chybné považovala i samotné rozhodnutí soudu o
nároku poškozené společnosti na náhradu škody. Zároveň namítla absenci svého
zavinění u posuzovaného přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku
podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a konstatovala, že ve vztahu k
trestní odpovědnosti měla být v daném případě uplatněna zásada subsidiarity
trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V závěru svého podání
obviněná poukázala na porušení svého práva na obhajobu, k němuž mělo dojít na
základě nezákonného rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti
usnesení o zahájení jejího trestního stíhání. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů, aniž by naznačila další procesní postup.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny
podmínky přípustnosti dovolání. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout
dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve
druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h)
tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely
řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Dovolání je mimořádným opravným
prostředkem, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí, a už z tohoto
důvodu je přípustnost jeho podání omezena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. října 2005, sp. zn. 11 Tdo 1390/2005).
Pokud bylo rozhodnuto rozsudkem o vině a trestu, případně bylo uloženo ochranné
opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, jde o rozhodnutí ve věci samé
uvedené v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Takovým odsuzujícím
rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle § 259 odst. 3
tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených
v § 258 odst. 1 tr. ř., vždy však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném
smyslu. Rozsudek, kterým odvolací soud rozhoduje výlučně na podkladě odvolání
poškozeného tak, že rozsudek soudu prvního stupně zčásti zruší, a to ve výroku
o náhradě škody [§ 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.], a sám ve věci znovu
rozhodne o náhradě škody (§ 259 odst. 3, § 228, § 229 tr. ř.), nejde o
odsuzující rozhodnutí uvedené v citovaném § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Takový
rozsudek nelze podřadit ani pod žádné jiné z taxativně vyjmenovaných typů
rozhodnutí ve věci samé podle § 265a odst. 2 písm. b) až h) tr. ř.
Dovolání obviněné I. M. směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým
tento soud k odvolání poškozené podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.
zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ve výroku o náhradě škody,
sám pak znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. tak, že podle § 228
odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost nahradit poškozené společnosti škodu,
se zbytkem nároku na náhradu škody odvolací soud odkázal poškozenou společnost
podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem
odvolacího soudu tak v posuzovaném případě nebylo rozhodnuto o vině a trestu
obviněné, tyto výroky nabyly právní moci již v řízení před soudem prvního
stupně. Předmětem odvolacího řízení se stal toliko nárok poškozené České
spořitelny, a. s., na náhradu škody, o němž soud prvního stupně rozhoduje v
tzv. adhezním řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze považovat za
rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř. Dovolání obviněné,
které směřovalo proti takovému druhu rozhodnutí soudu druhého stupně, je proto
nepřípustné. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, publikovaném pod
č. T 899 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sešit 26,
ročník 2006; nebo v usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010 a
usnesení ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1310/2010, akceptoval jej i
Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS
1435/2011.
Změna rozhodnutí soudu druhého stupně, který přezkoumával v odvolacím řízení
jen výrok o náhradě škody, nikoli výroky o vině a trestu rozhodnutí soudu
prvního stupně, je tak možná pouze v rámci řízení o stížnosti pro porušení
zákona nebo obnovy řízení samozřejmě za splnění zákonných podmínek pro konání
řízení o těchto dalších mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší soud tedy
dovolání obviněné I. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako
nepřípustné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová