Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl předsedou senátu Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti T. E., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem Macharova 376, 276 50 Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 176/2016-34 ze dne 14. 4. 2016 a usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 3 PP 8/2016-18 ze dne 21. 3. 2016, o návrhu na opravu odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 1417/16 ze dne 19. 7. 2016, takto:
V usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1417/16 ze dne 19. 7. 2016 se na straně 3 odůvodnění ve větě "Ty vycházely především ze skutečnosti, že stěžovatel se v minulosti dopouštěl opakovaně stejné trestné činnosti i po předchozím podmíněném propuštění z výkonu dříve mu uložených trestů odnětí svobody za stejné delikty, riziko recidivy tak u něj bylo se zřetelem k okolnostem případu zvýšeno" vypouští slovo "podmíněném".
Návrhem ze dne 3. 11. 2016 se stěžovatel domáhal opravy odůvodnění v záhlaví označeného usnesení Ústavního soudu s poukazem na skutečnost, že stěžovatel nebyl nikdy v minulosti podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody.
Dle § 164 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předseda senátu opraví v rozhodnutí kdykoli i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. Týká- -li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům. Vzhledem k tomu, že v citovaném usnesení Ústavního soudu byla zjištěna taková chyba, jakož i tomu, že není možno provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, rozhodl Ústavní soud usnesením tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 30. listopadu 2016
David Uhlíř v. r. předseda senátu
Pokud bylo shledáno, že popsané podmínky, konkrétně druhý okruh těchto hmotně právních podmínek, nebyly ve věci stěžovatele splněny, je to záležitostí uvážení obecných soudů [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05
(N 7/37 SbNU 715), nebo ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. III. ÚS 284/01 ]. Ty vycházely především ze skutečnosti, že stěžovatel se v minulosti dopouštěl opakovaně stejné trestné činnosti i po předchozím propuštění z výkonu dříve mu uložených trestů odnětí svobody za stejné delikty, riziko recidivy tak u něj bylo se zřetelem k okolnostem případu zvýšeno.*) Krajský soud v tomto směru a dle názoru Ústavního soudu přiléhavě naznačil, že stěžovateli byla již několikrát dána šance, aby prokázal, že je schopen řádného života.
Pokud totiž byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, tak záhy se stejné trestné činnosti opět dopustil, přičemž ani hrozba trestu na něj neměla žádný účinek. Těmto úvahám nelze ničeho vytknout. Podobnost s případem řešeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), na který se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolává, je toliko zdánlivá. Především je třeba podotknout, že ve stěžovatelem citovaném nálezu se jednalo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě toliko zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě.
V nyní posuzované věci je však situace jiná. Překážkou pro podmíněné propuštění stěžovatele na svobodu totiž nebyla toliko samotná povaha trestné činnosti, nýbrž především skutečnost, že stěžovatel se po předchozím podmíněném propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil další, a to stejné trestné činnosti, kdy předchozí tresty, včetně výchovných, nevedly k jeho nápravě, resp. minuly se svým výchovným účinkem. Takové "zohlednění trestní minulosti" nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl.
40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ani rozhodování stížnostního soudu v neveřejném zasedání nevykazovalo protiústavní charakter. Právo stěžovatele na dodržení kontradiktorních rysů řízení jím nebylo zasaženo, neboť rozhodnutí krajského soudu se neopíralo o jiné věcné důvody, než jaké aplikoval prvoinstanční soud [viz nález ze dne 12.
5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10
(N 90/61 SbNU 405)]. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy Ústavní soud v řešeném případě neshledal. Konečně nebylo možno přisvědčit ani námitce stran posouzení záruky ze strany Mezinárodního vězeňského společenství, z.
s., s níž se jak okresní soud, tak i stížnostní soud patřičným způsobem vypořádaly, přičemž její vyhodnocení v porovnání s důvody, které oba soudy vedly k zamítnutí stěžovatelovy žádosti, nepředstavuje žádný exces, který by vybočil ze záruk spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a zcela se pohybují v rámci rozumné soudcovské úvahy. Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 19. července 2016
David Uhlíř v. r. předseda senátu
_______________________________________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2016